reklama 

Jednadvacátý po jednapadesáté

21.8.2019  •  Blog  • 
čtenost 53

Bloger: Jaroslav Dvorský

Všechny články autora

Trutnovský pedagog, básník a výtvarník

Trutnovský pedagog, básník a výtvarník
méně o autorovi

...aneb Jak to potom s námi bylo dál

Jednadvacátý po jednapadesáté

Tak tu dnes máme ze srpnových dnů ten národně historicky nejpodmračenější. Jednadvacátý už po jednapadesáté! Před padesáti lety mne od nástupu do 1. třídy dělily necelé 2 týdny. Jako tehdejší prvňáčci jsme zákonitě měli větší respekt ze samotných školních lavic než právě z roční, ale v podstatě již zapouzdřené okupace. Všechny naše školní fáze (základní, střední, případně vysoká) pak celé stihly proběhnout ještě pod dohledem Velkého bratra… Ostatně ty úplně nejranější vzpomínky na něj jsem již Trutnovinkám svěřil loni,

viz https://trutnovinky.cz/zpravy/aktuality/2018/srpen/vzpominka-my-jsme-sem-nechteli-ale-museli-splnit-rozkaz/.

Mé upamatování dnešní tentokrát míří do dnů, měsíců a let pozdějších. Jako kluci z vesnice, které bylo osudově „přáno“ (přímo jsme sousedili se sovětskými posádkami v orlickém Klášterci i Rokytnici), jsme se s jejich vojáky potkávali prakticky denně. Cvičné jízdy vojenské techniky s pořadovou přípravou (zvláště čerstvě dislokovaných nováčků), brigádní výpomoc na místních polích či staveništích, no a samozřejmě symbolická účast nejvyšších šarží na sledovaných angažovaných akcích regionu…

Nejprostší vojáci nevzbuzovali dojem skutečných opor uvědomělé okupace, respektive takzvané bratrské (vý)pomoci. Navíc zákon schválnosti tu fungoval snad s matematickou přesností.  Posádky byly zdá se úmyslně obsazovány těmi vůbec nejvzdálenějšími, zřejmě podle pravidla, čím víc daleko domů, tím menší šance na útěk, a tak ve výsledku i spolehlivější kázeň. Sovětský voják tudíž často již svými rysy na první pohled přiznával svou pravou domovinu až kdesi u čínských, mongolských, afghánských či tureckých hranic. Příležitostné rozhovory iniciované jejich, případně někdy i naší klukovskou zvědavostí to pak už jen potvrzovaly. Vzhledem k několikatisícové kilometrové vzdálenosti mohli vojáci na řádnou dovolenou nejspíš rovnou zapomenout. I tím pak ale čas od času docházelo v posádkách k mimořádným událostem. Řešeny byly nekompromisně a velmi tvrdě. To, když jsme byli například svědky scény jak z válečného filmu: široká rojnice napříč poli a lesy pátrá po strážném, který i se zbraní zběhl rovnou ze služby. Jednou velitele takové rojnice dokonce zajímala naše i sousedova stodola. Dočasně zabavenými vidlemi a kopáčem (vidle úmyslně zahnuté do pravého úhlu pro lepší stahování sena) namátkově testovali kupy uskladněné píce a slámy. Šuškalo se, co se pak asi nejspíš s nebožákem v místě takového dopadení velmi rychle odehraje…

Jednou zrána nahlásily prodavačky vykradení místní Jednoty. Jako téměř vymetené dopadly hlavně regály s tvrdým alkoholem a cigaretami. Tehdy se případu chopil i psovod SNB. Zdálo se, že pes bez problémů větří ještě čerstvou stopu. Vesnice pochopitelně jak na povel takovou kauzou ožila. K jejímu zklamání se ale žádné konkrétní rozuzlení nakonec nekonalo. Stopa partičky lupičů, a tím i celý případ údajně skončily v Klášterci u kasárenských vrat. Sovětský voják nám jde přece příkladem, nemohl tedy nic zcizit. Nikdo nevěděl, zda pak byla krádež vůbec oficiálně evidována a za kasárenskou zdí řešena. Dost možná, že se záměrně opomenutí pachatelé podruhé narodili.

Pracovní morálka vojáků brigádnicky nasazených především do sezónních zemědělských prací byla z většiny chválena. Vždyť také v kontextu tuhého kasárenského režimu taková brigáda na čerstvém vzduchu skýtala přece aspoň malé skoro civilní nadechnutí. Nejspíš byla formou odměny za poslušné a dlouhodobé plnění rozkazů. Kdyby však příslušní velitelé věděli, jak někteří jejich brigádníci čile pronášeli na pole všelijaký vojenský materiál, dokonce pohonné hmoty, a na přilepšenou šmelili. Na druhou stranu, kdoví zda za některou takovou akcí nakonec osobně nestál některý z velitelů a samozřejmě na zapřenou pak ze svých vojáčků nevymáhal svou provizi.

Dlužno připomenout, že totalitní československé školství souběžně s celou okupací velmi dbalo na naši jazykovou průpravu už na základní škole, pak povinnou maturitu z ruštiny na střední a často i povinnou zkoušku ještě na vysoké. Živou konverzaci – tehdy fixující jazykové povědomí a dovednosti doslova v polních podmínkách našeho dětství na vesnici – jsme nejednou dokázali ve městech našich studií náležitě zúročit. K našim mnohdy až překvapivým jazykovým dovednostem u zkoušek, byť jinak k výkonu přece spíše sešněrovanému, nakonec z pod povrchu vzpomínek docela pomáhala a napovídala i nějakým tím osobitým příběhem. Vždy s přídechem a koloritem prazvláštní pábitelské, nicméně dobové absurdity.

Jaroslav Dvorský

Foto (21. 8. 2019): autor

O blogu na Trutnovinkách

Možnost psát blog má každý čtenář s vyzvednutou a ověřenou kartou. Texty na blogu nejsou dílem redakce Trutnovinek.cz a redakce nenese odpovědnost za jejich obsah.

Pište svůj vlastní blog Nahlásit článek
Image

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama