reklama 

Tak jo, na křeče taky trpím aneb Jak jsem si prožil Dejwyho horský běh

21.5.2018  •  Blog  • 
čtenost 738

Bloger: Michal Bogáň

Všechny články autora

...Bogis

...Bogis
méně o autorovi

S Dejwákem jsem se setkal osobně asi jen jednou či dvakrát na trailech, ale ve svém okolí mám hodně kámošů a známých, kteří ho znali… Takže jsem se letos rozhodl i já aktivně připojit k myšlence tohoto vzpomínkového závodu v Krkonoších.

Tak jo, na křeče taky trpím aneb Jak jsem si prožil Dejwyho horský běh

Naběháno jsem zdaleka neměl, ale když už to měla být premiéra, tak ať je pořádná a přihlásil jsem se na dlouhou trať. Před startem jsem si dobíral kámoše Elhu, který mi popisoval, jak loni dostával křeče a trpěl. A že se mám na co těšit. Já jsem mu tvrdil, že to se mi stát nemůže, že na křeče netrpím.

Tak dobře, trpím!

Elha se mi pak jen vysmál, když jsem mu od bufetu u Chalupy Na Rozcestí poslal zprávu, že mě chytly. A na oplátku mi hodil do messengeru fotky, jak se už v cíli láduje gulášem a řízky. To mě čekala ještě porce vydatných sedmi kilometrů…

Ale to jsem trošku předběhl sled událostí a vrátím se ještě na začátek závodu, na který náš tým Sladký Tečky (Bogis, Kačka, Elha) přijel vymóděn ve stylových tričkách (a samozřejmě i s dorty a makronkami pro vítěze). Já to prostě říkám furt, že výkon není důležitej, ale základ je dobře vypadat na fotkách.


Na parkovišti u lanového parku v Peci pod Sněžkou byl už solidní mumraj. Spoustu známých, spoustu běžců (dvakrát více než loni), spoustu dobré nálady a úsměvů. Je potřeba si pokecat. Já pak hlavně poslouchám ředitele závodu Sašu a jeho výklad tratě. Ač pod Krkonošemi žiju celý život, tak nějak nevím, kudy že to vlastně poběžím. Prý se ale neztratím, trať je dostatečně značená. A byla.

Blíží se start dvacítky a mužům je vysvětlováno, že přední řady patří pouze ženám a nikdo je nebude předbíhat až do náběhu do kopce. Ať to hezky vypadá. Dám si tři čtyři cviky na protažení, rozběhávat se v mém případě nemá stejně cenu. Symbolická minuta ticha a Barča výstřelem ze startovní pistole vysílá do hor první vlnu závoďáků. Účastníci osmičky vybíhají o deset minut později.

Pro mě je to první horský závod, takže ani nevím, co od toho mám očekávat a co to se mnou udělá. Jen vím, že jistější bych si byl, kdybych běžel až tak za měsíc. Každopádně dostávám radu, že kopce mám vycházet. Beru si ji k srdci. Hned v tom prvním prudkém, pár set metrů po startu, se poslušně zapojuju do vláčku a šlapu si to. Pak na asfaltce chvíli běžím a zase jdu. A tak to více méně střídám skoro celou trať. Ani nevím, kde jsem, jelikož výklad tratě se mi vypařil z hlavy. Jen jsem rád, že už jsem nahoře a sbíhám po cestě dolů. Hlavou se mi honí, že už by někde mohla být ta „jelení“ občerstvovačka, ne?

Než se k ní však dostanu, tak kousek před dělením tratí se kolem mě postupně proženou první čtyři závoďáci z krátké trasy. Štěrkovitou cestu střídají kameny a kořeny. Jsem u bud Jelení Louky a lokám šťávu. Krkonoše jsou prostě malý a od laviček venku mě zdraví známí, tak se na chvíli zakecám. Je čas vyběhnout, protože holky, za kterými jsem se vezl, už jsou taky pryč. „Hele, to musíš zmáčknout, za tím se běží pěkně,“ hecuje mě starší pořadatel, který směroval běžce k občerstvovačce, abych mákl a doběhl je. Stalo se. Kolem Zeleného potoka to bylo fakt hezký, než mi cestu překřížila zelená zeď.

Aha, tak tady začíná to stoupání, které končí až na Výrovce. V hlavě se mi vybavuje mapa s profilem trati. Lesem to ještě jde, ovšem jakmile se dostanu na asfalt, začnou mě bolet chodidla. Snažím se tu a tam popoběhnout, ale moc to nejde. Když se zpětně ohlížím, tak tady jsem si fakt dost užil. Ale ne nejvíc. Sláva, občerstvovačka! Piju kolu, něco si zobnu - banán, tyčinka, hroznové víno. Hmm, nohy polevily, zapózuji Verče do mobilu a vyrážím.


Po krásných výhledech na Sněžku nabíhám na pěšinku… a zase do kopce. Zrychlenou chůzí docházím borce v teplákové soupravě Adidas, spolu pak „dáváme“ dva Poláky a v dálce zpozorujeme, jak někdo fotí. „Hele, to bychom asi měli běžet, ne?“ mrkneme na sebe.

Sluníčko je dávno pryč, ze zataženého nebe spadne pár kapek, průtrž mračen ale byla chvíli předtím, jak se později dozvídám. Pěšinka je čím dál rovinatější a já zrakem neustále ostřím do dálky, jestli už není vidět nějaká bouda. A je to tady! Ne bouda, ale první náběhy na křeče. U občerstvovačky slupnu banán a piju jako duha. Doběhly holky a ty skoro hned zase pokračují dál. Tak mi s „Adidasákem“ to balíme taky. K Výrovce mi to občas vystřelí do lýtek a jsem trošku vystresovanej z toho, že teprve teď má přijít ten nejhorší seběh, kdy vás všechno bolí.

Hmm, že by bylo něco špatně? Běžím z kopce a naprostá pohoda. Pouštím to, co to dá, až se divím, jak mi to pod nohami utíká. Předbíhám i kluky, které jsem ani neviděl. „Nejlepší Sladká Tečka. To dáš! Jen tři kiláky!“ povzbuzuje mě Dáša, když sbíhám po louce u Richtrových bud. Odtud by to už prý měla být pohoda a já si říkám, že mám vyhráno.

Tak jsem se spletl.

Na posledních třech kilometrech prožívám největší běžecká muka. Teď už dostávám regulérní křeče. Takový jsem neměl ani při maratonu v Praze. Zachraňuje mě jen to, že se více běží z kopce a skáču z kamene na kámen. Když ale seběhnu na rovinatou cestu kolem Modrého potoka, zjišťuju, že jsem v háji. Musím se zastavit a zkouším si uvolnit nohy protažením. Nepomohlo to a já s hrůzou odbočuji podle šipky doprava, co mě ještě čeká. Myslel jsem si, že doleva už bude cíl. Zastavuju a zase protahuju. Mířím do lesa a potkám nějakou už vybíhající se běžkyni. „Kilák z kopce a pak kilák do kopce, ale jen mírného,“ odpovídá mi, jak je to ještě daleko.

Slova kopec už se děsím, ale tam prostě musím běžet, přeci do cíle nedojdu. Přeřadím na to nejnižší možné tempo, co vypadá jako běh, a klepu to po cestě. „Bogis, makej! Guláš už není!“ křičí na mě Vojta, který se už vrací domů. Ale ten běžel „jen“ krátkou. Jo, Bouda Pod Sněžkou! Jsem konečně tady! Cílový oblouk je kousek od kapličky. Zezadu cítím, že se na mě kdosi tlačí, tak to posledních pár metrů ještě hecnu…

V cíli to musím rozdýchat, nožky se mi trošku klepou. Asi vypadám i nějak špatně, protože Elha mi podává svoje pivo, což je něco nevídaného. Sednu si do trávy a pak už jen sedím, sedím a sedím. Vypínám Endomondo, kde je zaznamenána trasa 19,95 km za necelé dvě a půl hodiny. Přesný čas v cíli se dozvídám z výsledků - 2:27:35, v kategorii muži do 39 let končím na 38. místě z 47. Jen pro srovnání: ten nejrychlejší - Radek Groh - doběhl do cíle o 54 minut dříve. Když jsem s ním po závodě dělal rozhovor, tak jsem se ho ptal, jestli opravdu do všech kopců běžel a on že jo. To v mém podání by se závod mohl přejmenovat na Dejwyho horský pochod.

No ale, zrovna tahle běžecká akce není o souboji s časomírou. Bylo to hezké setkání, tam v Obřím Dole… Zase za rok? Tak určitě!

PS: A když potom ještě na „afterparty“ v boudě sedíte vedle Písáka, tak máte o zábavu postaráno.

O blogu na Trutnovinkách

Možnost psát blog má každý čtenář s vyzvednutou a ověřenou kartou. Texty na blogu nejsou dílem redakce Trutnovinek.cz a redakce nenese odpovědnost za jejich obsah.

Pište svůj vlastní blog Nahlásit článek
Image

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama