reklama 

Ještě jsem neřekla poslední slovo, věří bronzová rekordmanka

16.8.2018  •  Atletika, Běh  • 
čtenost 889

Běžkyně Eva Vrabcová Nývltová se zaskvěla na atletickém mistrovství Evropy v Berlíně osobním i národním rekordem v maratonu, ale hlavně tam vybojovala bronzovou medaili. V úterním rozhovoru pro Trutnovinky, dva dny po závodu, jsme se tak s trutnovskou reprezentantkou bavili především o tomto úspěchu, ale řeč přišla i na další plány a konec kariéry.

Ještě jsem neřekla poslední slovo, věří bronzová rekordmanka

Evčo, tak jak se cítíš?
Chceš to říct naplno nebo společensky přijatelnou odpověď? (smích) Vzhledem k tomu, že jsem se po závodě ještě ani pořádně nevyspala, tak jsem docela unavená. Navíc jsem se ráno probudila a pořádně jsem neviděla na oko, protože jsem dostala nějaký zánět. Chtěla jsem vybalovat, prát, ale musím přiznat, že dnes asi nezvládnu nic. Cestování bylo náročné. Hned po závodě jsem šla na hotel, osprchovala se, najedla a jela do studia České televize. Večer jsme si pak šli s mamkou ještě posedět, takže za ten den jsem nachodila 67 kilometrů a do postele se dostala ve dvě ráno. A druhý den ráno už se vlastně jelo domů a přijeli jsme až v devět večer, takže nohy si prostě neodpočinuly.

Jak jsou na tom?
Už včera jsem sotva chodila, a když po mně dnes někdo chce, abych ušla sto metrů, tak je to docela zážitek. V okolí se mě ptají, jako že ty jsi něco běžela? To si děláš srandu? Byla jsem si pro čerpadlo a měli tam ze mě docela srandu. Když to řeknu bez servítků, tak chodím jako nam*danej kačer. (smích) Tentokrát nohy fakt dostaly zabrat.

Achilovky?
Achilovky jsou jedna věc, že je mám obouchané. Ale tím, jak do toho přišla ta cesta, jsou i nateklé. Musím ale tentokrát přiznat, že poslední tři kilometry závodu už mě hodně bolely i nohy nad koleny. V tu chvíli jsem si říkala, ať to hlavně vydržím a doběhnu. Tentokrát jsem do toho dala fakt všechno.

Běžela jsi svůj pátý maraton v životě? Když závod porovnáš s těmi předchozími, v čem byl tento berlínský nejvíc jiný?
Jiný je samozřejmě tím výsledkem, nicméně každý maraton byl pro mě něčím zvláštní. Praha tím, že to byl můj první maraton a měla jsem rozseklé koleno. Na olympiádě v Riu jsem svojí vinou nebyla úplně dobře připravená. V Londýně jsem si poprvé vyzkoušela, jaké je to bojovat na čelních pozicích. New York byl zase ze začátku hodně pomalý a tempo se stupňovalo. Zatímco v Berlíně bych řekla, že se tempo běželo stále stejné. Nevím, jestli měli posunuté kilometrovníky, ale holkám i mně to pípalo nějak jinak. První kilometr 3:58, takhle pomalu? To je dobrý, to se mi poběží dobře. A proto jsem byla pak překvapená, že běžíme tak rychle. Zajímavý byl ten závod i tím, že jsme si hned každá našla svou pozici, nedocházelo k žádným strkanicím.

A ty ses navíc stále držela na čele...
Tím, že Mazuronaková zkoušela nástupy, tak mě překvapilo, že jsem byla schopná je akceptovat. To pro mě bylo také dobré zjištění, že jsem dokázala měnit tempo. Když jsme pak porovnávali čas, tak jsme zjistili, že druhý půlmaraton byl rychlejší než ten první, což už vůbec nechápu, jak se nám to povedlo. Navíc jsem cítila, že tam jsou ještě rezervy, takže pro mě byl tento závod takovým, který mě hodně nakopl k tomu, že se dá ještě spoustu věcí dokázat.

Z čeho máš větší radost - z medaile, osobáku nebo českého rekordu?
Samozřejmě z medaile. Poprvé se mi podařilo získat velkou seniorskou medaili. To je opravdu něco, v co jsem opravdu doufala jen ve skrytu duše. Už jsem si říkala, že se mi asi medaile na velkých akcí vyhne. Ale i to zjištění, že to není medaile za nějaký průměrný čas, ale za takový výkon má určitě svou hodnotu. Dejme tomu, že ta medaile je opravdu zasloužená. Když se podíváš do historie evropských maratonů, tak prostě není moc takových holek, které by to byly schopné běžet.

Jak si vysvětluješ, že se to v neděli všechno sešlo? Z rozhovorů z dějiště šampionátu vyšlo, že jsi před závodem nebyla zrovna v dobrém rozpoložení…
Muselo to být určitě o hlavě, protože není možné, abych jeden den běžela trénink tak, jak jsme ho běžela, a druhý den běžela takovýhle maraton. Asi jsme se do toho pátečního tréninku podvědomě nepustila tak, jak jsem si myslela, a tělo si to řídilo samo. Každopádně potom, jak jsme letos navýšili kilometry a co mám odtrénováno, jsem doufala, že mě to někam posune. Ale že to bude až takhle hodně, jsem absolutně netušila. Já osobně jsem měla stále pocit, že je to málo, protože jsem viděla, jak trénují ostatní holky a běhají rychle. Ve srovnání s nimi mi přišlo, že furt nic nedělám, ale asi toho bylo odtrénováno opravdu dost.

Za to určitě můžeš poděkovat Martinovi, viď?
To rozhodně. Kdyby nebylo jeho, ani nevím, jestli bych to ustála, protože ke konci přípravy už mě ty achilovky bolely. Tělo si procházelo enormní zátěž, takže velký dík patří i Romanovi Salajovi a do Dříteče, kam jsem jezdila na regeneraci, abych to vydržela.

Byla jsi devět vteřin od zlata a tři vteřiny od stříbra. Nepomýšlela jsi v závěru závodu výše?
Já jsem myslela jen na jedinou věc, a to abych tu medaili získala. Jsem si moc dobře vědoma, jak je maraton nevyzpytatelný, jak i minuta se dá během kilometru ztratit jako nic. Třeba v New Yorku jsme měly ještě na 37. kilometru víc než minutu náskok na Allie Kieffer, která se pak ale najednou odnikud vynořila a byla pátá. A my jsme neměly šanci zareagovat. V Berlíně jsem viděla, že se mi Běloruska a Francouzka vzdalují, takže jsem si hlavně hlídala to, aby mě zezadu nikdo nedoběhl. Je pravda, že jsem se pak k Francouzce hodně přibližovala, ale všechny tři jsme toho měly plné zuby. Každá z nás tam už běžela na krev. Navíc, před očima se mi promítala taková ta videa z Youtube, jak je maratonec před cílem a není schopný udělat ten poslední krok. Bála jsem se, aby mě to nepotkalo taky.

To se snad tobě stát nemůže, ne?
No hele, v tu chvíli jsi v takové euforie, že nepřemýšlíš a běžíš, i když vůbec nemůžeš. Chápu, že se to může stát.

Časem 2:26:31 jsi udělala velký zápis do historie. Přepsala si třiadvacet let starý rekord Aleny Peterkové. Jak myslíš, že bude trvat dlouho, než tě někdo porazí?
Takhle o tom nepřemýšlím. Z lyžování jsem toho naopak měla dost, že jsem nejlepší Češka. Já bych naopak přivítala, kdyby se třeba našel někdo další. A třeba až nebudu běhat na takové úrovni, tak bych byla ráda, kdybych mohla s Martinem trénovat holky i kluky, kteří by na mě navázali nebo byli i lepší.

Dobře. Já si stejně myslím, že tvé jméno vydrží u českého rekordu dlouho. Ale je otázka s jakým časem? Dá se běžet ještě rychleji?
Doufám, že ano. To je pro mě motivace. Kdybych se nechtěla zlepšovat a zrychlovat, tak nemá smysl běhat, a to já ještě furt chci. Určitě s tím chci ještě něco udělat.

Jak sis to užívala v cíli po závodě?
Byl to takový šrumec, že si to ještě ani teď neuvědomuji. Nejdřív se totiž dostavila euforie, teď přišla únava, takže si přijdu taková utlumená, že mi to ještě nedochází. Když jsem doběhla, byla to jedna fotka za druhou, že jsem si připadala jako loutka. Tady pojď, tady se postav, tady se směj, tady se koukej, tady rozhovor, tamhle další, v angličtině. Řeknu ti, že přemýšlet po čtyřiceti kilometrech a ještě se bavit v angličtině byl pro mě heroický výkon. Naštěstí jsem si mohla dát aspoň tu rovinku s vlajkou a přivítat se s mamčou, to bylo úžasné. Asi nejhezčí zážitek. Pak nás odvedli do buňky, kde se čekalo na vyhlášení, asi tři čtvrtě hodiny. V mix zóně jsme strávili přes půl hodiny. Nemohla jsem se ani pořádně převléct, a když jsem hledala oblečení, tak nevěděli, kam mi ho odvezli. Na vyhlášení bylo zase spousta focení a až pak jsem měla možnost se pobavit s lidmi, co se tam o mě starali. Byl tam i Tomáš Dvořák, takže to bylo takové milé.

Před mistrovství Evropy jsi přemýšlela o tom, že bys po návratu domů vyrazila na nějakou dovolenou. Dopřeješ si ji za odměnu?
Chtěla jsem jet, ale nepojedu. Myslím si, že medaile je taková odměna, že nepotřebuji žádnou jinou. Navíc strávit pár dní sama a s Martinem doma v klidu na baráčku je asi ta největší relaxace, jaká může být. Vzhledem k tomu, že se mi podařilo tohle, tak budou i finance na to, abychom znovu mohli odjet na soustředění na Tenerife, takže moře mě bude léčit na soustředění. Asi před půl hodinou mi přišla nabídka startovat na maratonu Bostonu.

Odkývala jsi to?
Ještě ne, ale já jsem tam chtěla vždycky startovat, takže jim to potvrdím.

Bostonský maraton se běží až příští rok v dubnu, mezitím tě čekají další závody, třeba v listopadu maraton v New Yorku. Kdy chceš zahájit přípravu?
Od pondělí. Tento týden mám fakt volno. Myslela jsem si, že to bude zase velký problém nic nedělat, ale tentokrát jsem ráda, že nemusím. I když si myslím, že to o víkendu už nevydržím. Od pondělí bych pak chtěla začít pomalými procházkami, nebo se půjdu proklusnout s Belčou. Ještě nevím, jestli nebudu muset běžet extraligu příští týden na dráze. Já doufám, že ne, protože ten tartan by pro mě byl vražedný. Pak mám v plánu Birell Grand Prix v Praze, půlmaraton v Ústí, Běchovice. Začátkem října bychom měli odjet na necelé tři týdny na Tenerife a pak přijde New York. Po něm by mělo být zase týden dva volno, a pokud o mě budou mít zájem, tak bych někdy po novém roce chtěla startovat na RAK půlmaratonu v Emirátech. No, pak možná půlmaraton v New Yorku a potom ten Boston.


Jakou nyní budeš mít další motivaci do běhu?
Strašně velikou. Zažít starty v Bostonu, RAKu, New Yorku, tím, že jsem si splnila limit do Dauhá na mistrovství světa, tak už jen startovat v těchto destinacích je motivace sama o sobě. Navíc s tímto časem se dá bojovat o vysoké umístění a doufám, že to není moje poslední slovo. Jen nevím, jestli si na sebe nevytvářím ještě větší tlak.

To si určitě vytváříš, takže na závěr jedna možná trošku zvláštní otázka: Co takhle ukončit běžeckou kariéru na vrcholu?
Po pravdě, o tom jsem také přemýšlela, protože stres, který jsem zažívala ten minulý týden, se začal přibližovat, nechci říct tomu z lyžování, ale prostě jsem si říkala, že chci něco dokázat. A nějak jsem úplně zapomněla na tu radost, kvůli které jsem vlastně z lyžování přešla na běh. Takže pokud by se mi v Berlíně běželo špatně, asi bych to zvažovala. Naštěstí se tam sešly jak ta radost, tak i ten úspěch. Stres před závodem je nepříjemný, ale prostě k tomu patří. Tak jsem si řekla, že o konci teď neuvažuji a chtěla bych běhat do Tokia. Pokud budu zdravá, pokud mě to bude bavit. Pak bych chtěla lékařskou pauzu s tím, že pokud bude vše v pořádku, chtěla bych se ještě potom znovu k běhání vrátit.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Český atletický svaz - Aleš Graf

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama