reklama 

Baví mě běhání do kopce, což většina lidí nesnáší. Chápu to

22.6.2019  •  Atletika, Běh  • 
čtenost 1073

Běh do vrchu a skyrunning jsou sporty pro skutečné srdcaře, kteří se musí ve všem spoléhat především sami na sebe. Své o tom ví i mistr světa v týmovém běhu do vrchu a Vrchlabák Ondřej Fejfar (29). Sám je sobě manažerem, na závody se dopravuje po vlastní ose a vedle vrcholového sportu ještě chodí do práce. V rozhovoru pro Vrchlabinky popisuje svoji cestu k běhům mezi horskými velikány i důvod, proč pověsil po mnoha letech hokejku a brusle na pomyslný hřebík.

Baví mě běhání do kopce, což většina lidí nesnáší. Chápu to

Kdy vám začíná letošní sezona?
V polovině dubna proběhlo v Liberci na Ještědu Mistrovství České republiky ve SkyRace, tedy v horském běhu. Jinak do jara jsem spíš trénoval a nyní už začínám pořádně závodit.

Trénoval jste celou zimu? Kdy vlastně začínáte trénovat na novu sezonu?
Obvykle začínám na konci podzimu, třeba na začátku prosince. Letos jsem si to ale trochu posunul a s tvrdým tréninkem jsem začal až v lednu.

Kde a na jakém terénu se připravujete?
Klidně i na sněhu, s tím nemám problém. Ne že by to tak muselo být po celou zimu, ale když je občas celé Vrchlabí pod sněhem, tak to mám rád.

Ale vy potřebujete běhat do kopce, ne?
Ne, to určitě pořád nemusím. Tréninky do kopce tvoří tak 20 až 30 procent všech tréninků. Mně stačí zvlněná krajina a ta je tu všude. Jinak v zimě trénuji i na skialpech.

Kolik hodin denně vaše „tvrdá tréninková jednotka“ trvá?
Je to různé. Ale za týden to dá zhruba 20 hodin čistého času, kdy je člověk ve výkonu. Jde tedy o nějakých jedenáct tréninkových fází týdně. Jeden den v týdnu mám volno, většinou se jedná o pondělí.

Proč právě tento den? Odpočinek je při tomto sportu předepsaný?
Určitě tam musí být. Pondělí si tam dávám z toho důvodu, že pracuji a také je to ideální odpočinkový den, pokud běžím v sobotu těžký závod.

Zmínil jste vaši práci. Kde pracujete?
Pracuji na částečný úvazek pro firmu Com Plus se sídlem v Praze, která se zabývá ICT technologiemi. Pracovat mohu také z domova a často toho využívám.

Váš veškerý trénink je venkovní, nebo chodíte i do posilovny nebo tělocvičny?
Do tělocvičny nechodím, většinou trénink probíhá venku. Snažím se jednou týdně chodit do posilovny a nebo posilovat doma.

Co rozmary počasí? Jak trénujete, když doslova „padají trakaře“?
Špatné počasí neexistuje! Náhodou se to stane, ale je to opravdu jednou za pár let. Například když všechny cesty pokryje ledovka nebo na horách řádí orkán.

Kolik závodů čítá vaše sezona?
Dříve to třeba bylo i třicet závodů za rok. Nyní s delšími distancemi, na které jsem postupně přešel, je těch závodů už méně.

Jak dlouhé ty závody jsou?
Od 20 kilometrů až po maratonskou vzdálenost 42 kilometrů. A devadesát procent závodů běhám v horách. Dříve jsem běhal silniční desítky, nebo na dráze. To bylo na pár minut. Nyní je to na pár hodin.

Jak moc je to rozděleno mezi závody v Česku a zahraničí?
Nyní už je většina závodů v zahraničí. Tam to pak obnáší cestování a všechno kolem toho. Proto se nyní snažím maximálně kvalitně stihnout za rok 15 až 20 závodů.

Jak početné je u těchto závodů startovní pole? Kolik máte soupeřů?
Závodí nás opravdu hodně, mám soupeře z celého světa. Ty nejslavnější horské běhy mají tradici již desítky let a jsou vyprodané třeba půl roku dopředu. Kapacita je omezená, většinou nás startuje několik stovek, maximálně tisícovka.

Vy si musíte zaplatit startovné?
Ne. Díky svým výsledkům se mi většinou podařilo dostat mezi elitu a startovní číslo mám od pořadatelů zajištěné. Většinou je to také jediná šance, jak se na takový závod dostat. Například nyní na začátku června poběžím závod ve španělském Baskicku, kde je limit 500 účastníků. Každý rok se přihlásí přes 4 000 lidí. O složení velké části startovního pole pak rozhoduje loterie, prostě se losuje.

Abychom si to dokázali všichni vybavit. Představme si, že stojíme na startu horského maratonu. Co to všechno obnáší a jak závod probíhá?
Startuje se většinou brzy ráno, klidně v 7:00, aby se i ti nejpomalejší běžci dostali do cíle bezpečně v časovém limitu za světla. Nejlepší borci jsou však v cíli už za tři až čtyři hodiny. Takový závod má převýšení 2 až 3 tisíce metrů a běží se samozřejmě jak nahoru, tak také dolů. Kopce jsou obvykle velice dlouhé a prudké, třeba i přes tisíc výškových metrů se sklonem 30 až 40 procent. Takové u nás ani nemáme. Často je to více chůze než běh.

Za jak dlouho takový kopec vyběhnete nebo vyjdete?
Je to maximálně na 40 až 50 minut, víc ne. Pak se běží dvacet minut dolů. A když si to takto člověk třikrát zopakuje, tak je pak v cíli. Když má to štěstí (smích).

To je dost náročné, co?
Jistě, člověk musí mít hlavně dobře natrénováno a potom taky používat dobré vybavení. A právě na takové horské závody mi skvěle pomáhají kompresní podkolenky a návleky značky Royal Bay od firmy Aries z nedalekého Studence.  Pokud člověk najde cokoliv, co mu pomůže ulevit v extrémní námaze, tak je to super. Například když běžím z kopce nebo i dlouho po rovině, tak díky „kompreskám“ eliminuji otřesy lýtek a stehen a tyto svaly tak šetřím.

Když jedete na závod do zahraničí, kolik vás tam z Česka takto jede?
Bohužel zde není žádný profesionální tým, takže si to celé řídím a organizuji sám. Jsem sám sobě svým manažerem. Buďto jedu pouze já, nebo se nás spojí více a podělíme se o náklady. 

Takových vrcholových sportovců, kteří si zařizují všechno sami, asi moc není. Spíš za každým stojí tým lidí, kteří mu všechno zařizují.
Bylo by to super, protože mně to zabírá hodně času. Ale zase jsem se na tom naučil mnoho věcí. Dokážu jednat s lidmi, oslovovat sponzory a vyjednávat s nimi. Musel jsem se poměrně dobře naučit anglicky, abych se domluvil s organizátory. Je to taková škola života, ale i to mě na tom baví.

Jaké byly vaše největší úspěchy?
Asi ten největší se zrodil tady v Krkonoších. Loni v červnu se tu konalo mistrovství světa v běhu do vrchu. Pořádali ho Poláci a běžely se dva okruhy z Karpacze na Sněžku. Na téměř domácí půdě se nám podařil skvělý úspěch, když jsme jako tým České republiky vyhráli! V týmech se sčítají umístění nejlepších tří běžců z dané země. Já jsem do tohoto hodnocení přispěl 9. místem, a i tento individuální výsledek je pro mě zatím nejlepším umístěním na světovém šampionátu.

Jaké jsou další vaše plány na letošní rok?
Plány jsou jako vždy velké. Chtěl bych běžet pět opravdu velkých horských maratónů. Tři budou v Evropě, jeden v Americe, a když vše klapne, tak v listopadu se koná mistrovství světa v běhu do vrchu v Argentině. Tam bych se chtěl a měl nominovat.

Říkal jste, že si všechno musíte zařizovat sám. Jak například vypadá vaše jednání se sponzory? A nakolik je pro vás atraktivní a soběstačné provozovat tento sport?
Pokrýt náklady je samozřejmě velice těžké a bez pomoci sponzorů by to ani nešlo. Především díky nim nemusím zatím ve svém kalendáři nic škrtat. Ale na placení složenek si musím vydělat jinou cestou. Na tomto místě bych rád poděkoval místním firmám Zámečnictví Čermák z Lánova a HST Production z Vrchlabí.

Co se musí stát, aby takový sport byl atraktivní i pro větší sponzory?
To se těžko definuje. Horský běh není tolik vidět, protože se odehrává v horách. V tom je na druhou stranu však jeho kouzlo. Nikdy z něj nebudou přímé televizní přenosy. Není to olympijský sport, což je samozřejmě velká škoda. Je to zkrátka postavené tak, že ti sponzoři jsou spíš takoví srdcaři, kterým se líbí, co dělám, a chtějí mě v tom zkrátka podpořit bez ohledu na to, kolik se jim z toho vrátí. Moc si toho vážím.

Zmínil jste i kompresní podkolenky a návleky značky Royal Bay od společnosti Aries. Šijí vám je na míru nebo nějak jinak vyjdou vstříc vašim požadavkům?
Kompresky jsou dostupné v mnoha velikostech tak, aby každému padly, ale jinak jsou univerzální. Jen jsem si u lýtkových návleků, ve kterých nejradši závodím, dovolil požadovat speciální modrou barvu, která se mně líbila. V Aries mi je loni před mistrovstvím světa v Krkonoších opravdu ušili.

Když jste se rozhodoval pro sport, proč jste si vybral právě běh do vrchu, a ne třeba hokej, fotbal nebo tenis?
Od svých 6 do 16 let jsem hrál hokej tady ve Vrchlabí, ale v něm jsem příliš nevynikal, i když jsem trénoval nejvíc. Výsledky se nedostavily a góly dávali spíše jiní. Mě vždycky nejvíc bavil ten trénink, prostě makat. Hodně mě bavila letní příprava, když se běhalo ve Vejsplachách po lese. A tak jsem postupně zjistil, že mně běhání jde, a pak jsem v sobě ještě objevil takovou vlastnost, že mě baví běhání do kopce, což většina lidí nesnáší. A já to chápu. (smích)

Jiří Štefek
redakce@trutnovinky.cz
foto:archiv Ondřeje Fejfara

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama