Čtvrtek

1. října 2020

Nyní

11°

Zítra

15°

Svátek má

Kašlu na rozhodčí a pořádně se do toho opřu, naštval se mistr světa

24. 12. 2019

Kašlu na rozhodčí a pořádně se do toho opřu, naštval se mistr světa 9 snímků
Znáte ten pocit, když přijdete k výsledkové tabuli a z ní si přečtete, že jste se stal mistrem světa? Že ne? Tak až někde potkáte atleta na vozíčku Aleše Kisého, zeptejte se ho. I tohle je totiž možné. A nestává se to jednou za uherský rok. Devětatřicetiletý reprezentant ve vrhu koulí si to na letošním světovém šampionátu v Dubaji zažil hned dvakrát. A abyste byli úplně „v obraze“, tak ještě informace, že po závodě byl trutnovský rodák vlastně klasifikován až na čtvrtém místě…

Aleši, před námi na stole leží tvoje vysněná zlatá medaile. Jak se ti líbí?
Je hezká, je zlatá, je první. Je moje první z velkých akcí za sedmnáct let, co to dělám. Z mistrovství Evropy i světa jsem si přivezl relativně hodně medailí, ale ta zlatá mi chyběla. Takže dobrý, vypadá hezky.

Je pravda, že ses na ni načekal docela dlouho, viď?
Zatraceně dlouho. Znám plno lidí, kteří nemají ani takhle dlouhou sportovní kariéru jako já a třeba i ty zlaté medaile získali. Na druhou stranu vím, že kdybych zůstal zdravý, byla by moje kariéra už dávno minulostí, protože asi málokdo funguje v atletice na vysoké úrovni ve zdravém sportu sedmnáct let. V naší atletické partě vozíčkářů jsme zůstali asi už jen tři, co ještě závodíme z té staré gardy. Znám jednoho, který se tomu věnuje 22 let. Jinak to jsou už většinou kluci, kteří to dělají pár let.

Podařilo se ti oslavit titul mistra světa už v Dubaji?
Tam v podstatě žádný čas na nějakou oslavu nebyl, i když vlastně ani nebylo co slavit, protože jsem po závodě nevěděl, že budu první. Měl jsem v sobotu takový plán, že kdyby v sobotu medaile padla, tak neděle měla být relaxační a pohodová. Chtěl jsem se zajít podívat na závody kamarádů, ten den byla na programu kuželka, kde jsme měli tři naše želízka v ohni - Radim Běleš, Martin Zach a Michal Enge. Jenže já jsem hned po svém závodě řešil protest a dalších x věcí, takže jsem nakonec ani moc nespal.

Když závod skupiny F53 skončil, svítil Aleš Kisý na výsledkové tabuli opravdu na čtvrtém místě. Z šesti vrhů měl uznané pouze dva platné pokusy, přičemž ten čtvrtý měřil 7,30 metru. V té chvíli byl mistrem světa Američan Severn (7,69), stříbro bral Íránec Mokhtari Hemani (7,64) a bronz Abdulsalam ze Sýrie (7,41). Ale…

Už hned po závodě jsi věděl, že podáš protest?
Já jsem to věděl už při závodě, protože ten závod byl od začátku špatný.

Proč?
Chytli jsme opravdu špatnou rozhodčí. Byla to nějaká paní, myslím, že se jmenovala Elena, ani nevím, odkud byla, můj věkový odhad tak 40 až 50 let. Na první pohled vypadala jako velice příjemná paní, a to i po komunikativní stránce. Byl to však člověk, který tam neměl co dělat. Co se týká závodníků, sešla se v Dubaji top špička a věděl jsem, že to bude těžký. Po třech letech zranění se na mistrovství vrátil i Řek (Che Jon Fernandes - pozn.), ten šel na řadu jako první. Když jsem zjistil, že z šesti vrhů mu čtyřikrát zvedl červený praporek z důvodu, že hýbe nohami, to je absolutní nesmysl, tak jsme si s mojí trenérkou Anetou Inochovskou říkali, že určitě budou problémy.

A problémy byly, protože i ty jsi měl v původním zápisu ze závodu zapsané čtyři neplatné pokusy.
Šlo o to, že když nás posadili na kozu, dotáhli jsme řemeny a já jsem ještě v časovém limitu odhodil zkušební kouli, tak mi bylo právě od této rozhodčí naznačeno, že hýbu nohami. Což mi přišlo divné, protože moje postižení toto ani neumožňuje, já od prsou dolů nehýbu ničím. Ale říkám si: OK, dobrý. Zavolal jsem si teda znovu Anetu, aby mě překurtovala, předělala mi nohy, dotáhla a házel jsem dal. Při prvním hodu mi ale zase zvedli červený praporek. A když jsem se zeptal proč, tak rozhodčí mi jen posunky rukama na stehnech ukázal, že hýbu nohama.

To ukázala ta „špatná“ paní rozhodčí?
Ne, ta byla hlavní rozhodčí našeho závodu a seděla vedla týpka, který měl na starosti zdvihnout palec nahoru nebo ho dát dolu. A podle toho, co on udělal, tak rozhodčí, který seděl na židli za mnou, zvedl buď bílý nebo červený praporek. Bohužel všechno tam korigovala, což byl největší problém, ta hlavní rozhodčí, bez které by si ti ostatní ani neprdli. Oni čekali, co udělá hlavou, jestli kývne ano nebo ne. Já jsem odhodil, ona kývla ne, ten vedle ní dal palec dolů a ten za mnou zvedl červený praporek. Byla to taková kolbenka. Jeden udělal něco a posouvalo se to dál.

Jak to pokračovalo?
Znovu jsem si zavolal Anetu, znovu jsme to překurtovali. Ona mi dotáhla nohy takový způsobem, až se mi vlastně sedačka zaryla zespoda do lýtek a řemen do kolen. Druhý hod mi uznali, ale ten byl za nějakých ubohých 6,97. Tak jsem si říkal, že to snad bude v pohodě a do třetího pokusu jsem se opřel. Ale to mi znovu zvedli červený praporek. Tento pokus už jsem si ovšem nechal změřit pod protestem. Oni to musí změřit, ale neřeknou vzdálenost.

Čtvrtý vrh byl platný a zlepšení na 7,63, ale pátý pokus ti rozhodčí opět uznali. Jak ses cítil?
Já jsem byl psychicky tak vyčerpaný a nervózní, že jsem se absolutně nedokázal soustředit na techniku, na rychlost, ani na styl… Soustředil jsem se jen na to, aby mi zaznamenali vrhy. To bylo šílený. Na trénincích jsem standardně dával kolem osmi metrů a tady jsem měl problémy přehodit sedm metrů. Nebyl jsem však jediný, shořeli i ostatní kluci.

S čím jsi pak šel do posledního pokusu?
Řekl jsem si, že na to prdím, kašlu na rozhodčí a pořádně se do toho opřu. Že do toho dám, co mám v sobě energii, síly a takové to zdravé nasrání… Samozřejmě, že pokus byl neplatný, ale nechal jsem si ho taky změřit. Slezl jsem z kozy dolů a pozoroval další závodníky. Bohužel, vesměs to probíhalo stejně, skoro každý z nás měl nějaký neplatný pokus. A to někteří kluci řešili i tak, že si mezi sebou půjčovali izolačky a lepili si nohy ke koze.

Co se dělo po závodě?
Okamžitě jsem kontaktoval naši vedoucí výpravy Ilonu Babkovou, která se mnou šla do TICu, což je prostor, kde se řeší veškeré dotazy a stížnosti. A podali jsme protest. Máš na to půlhodiny od vyhlášení oficiálních výsledků. Chtěli jsme podat tři protesty. První na styl Íránce, který skončil na druhém místě, protože jeho vrhy jsou hody. Pak jsme chtěli podat protest na moje pokusy a třetí protest byl na styl Syřana, který skončil na třetím místě. Když jsme to sepisovali, šlo ještě o to, že jsme na každý protest potřebovali sehnat 200 euro. Problém byl v tom, že v tu chvíli jsme u sebe neměli žádnou hotovost a z bankomatu vybereš jen místní peníze. Takže to nešlo sehnat. Nakonec nám 200 euro půjčili Švýcaři, nějaké peníze jsem dostali i od Slováků, ale v časovém limitu jsme stihli podat jen jeden protest na Íránce. Pak jsme čekali skoro až do půlnoci, než přišli tři rozhodčí, ti úplně nejvyšší. Zkoumali videa a rozhodli se výsledky závodu stornovat s tím, že druhý den budou celý závod přezkoumávat a v šest večer vyvěsí nové oficiální výsledky. Vrátili mi 200 euro. Usnul jsem potom asi ve čtyři hodiny, vůbec jsem nemohl spát.

Jak ses potom dozvěděl, že jsi mistr světa?
Přijel jsem na stadion asi o půl šesté a čekal jsem, až budou výsledky. Když se pak šla vedoucí Ilona Babková podívat na tabuli a já jsem k ní přijížděl, tak se otočila, běžela ke mně a se slzami v očích mě obejmula. Říkal jsem si: Co se děje, asi něco špatnýho. Na tabuli jsem pak zjistil, že uznali moje vrhy a dostal jsem se na první místo. To byla ohromná radost a vnitřně jsem si i já trošku poplakal.

To musí být dost zvláštní pocit, ne?
Zjistit z tabule, že jsi získal zlatou medaili na mistrovství světa... Musím říct, že jsem měl neskutečně smíšené emoce a trochu mě mrzí, že jsem si nezažil takové to, když odcházíš ze stadionu s tím pocitem, že jsi první. Na druhou stranu jsem cítil trošku satisfakce, kdy opravdu rozhodčí uznali, že tam máme mezi sebou dva sportovce, ať už to byl Syřan nebo Íránec, kteří s technikou vrhu nemají nic společné.

Syřan pak sice skončil v soutěži bez platného pokusu, ale Íránec bral bronz. Jak je to možné?
Vysvětlím. Íránec, Syřan a bohužel i Chorvat měli všechny vrhy neplatné. Nevím, proč ten Chorvat, nepřišlo mi, že by měl špatný styl… Nicméně já jsem pak zase musel půlhodiny čekat, jestli z nich někdo neprodá protest. Bohužel Íránci to stihli o minutu. To pro mě bylo peklo. Nejhorší je, že jsme nevěděli, na co dali protest. Ty se pouze dozvíš, že podali protest. Takže jsme tam znovu čekali asi do půlnoci, kdy jsme zjistili, že výsledek nevyvěsili na tabuli, ale zveřejnili ho na web. Přečetli jsme si, že Íráncovi uznali vrhy a šoupli ho na třetí místo před Řeka. Já jsem zůstal první.

Takže ses podruhé radoval z titulu mistra světa.
Ano, to už ale byla jistota, že už nikdo jiný nemůže dát protest. Byl jsem ale i trošku smutný, protože to znamenalo, že Íránec pojede na paralympiádu, kterou si zajistili první čtyři v pořadí. Je to fajn kluk, ale bohužel tam nemá co dělat. Jeho technika mu nemá být uznávána. To, co dělá, není vrh koulí, ale paskvil. Bohužel mu to prochází a my nevíme, co máme dělat. Stojí nás to peníze za protesty, ale nefunguje to, rozhodčí jsou prostě špatný. Kdybych to všeho všudy shrnul, tak co mě nejvíc mrzí, je to, že ty tady rok trénuješ, makáš, dřeš jako kůň, stojí tě to strašně moc času a peněz, ale hlavně máš okolo sebe úžasné lidi, kteří ti pomáhají, starají se o tebe, za což jim moc děkuju, ve výsledku pak ale zjistíš, že celé ti to může zkazit jeden rozhodčí. To mě fakt štve.

Věřil jsi tomu, že by to letos klapne takhle dobře?
Já jsem si letos prošel docela velkým zraněním, kdy jsem si v průběhu července poškodil vaz v rameni. Představovalo to pro mě problém, že jsem celý srpen a skoro celé září nemohl nic dělat. Snažil jsem se rehabilitovat, jezdil jsem k panu doktorovi Holekovi do Hradce Králové, prošel jsem si magnetickou rezonancí, rentgeny a řešil jsem, jak to udělat, abych mohl fungovat. Byl to boj, podrželo mě strašně moc lidí, kterým budu ještě fakt dlouho a dlouho děkovat. Rameno se však podařilo dostat do fáze, aby bylo funkční a na přelomu září a října jsem se vrátil zpátky do plného tréninku a doháněl ztracený čas. Bylo to náročné, bolestivé, šílené, ale zjistil jsem, že rameno bolí čím dál méně a můžu se do toho opřít. Na mistrovství světa jsem pak odjížděl s pocitem, že mám na to mít medaili. Určitě ale ne zlato, to jsem si říkal, že nebude. Věřil jsem, že vyhraje Američan.

To je trošku paradox, protože už několikrát jsi měl ty nejvyšší ambice, ale nikdy to nevyšlo. A teď jsi nevěřil a máš zlato…
A vzhledem k tomu, po jakém závodu k tomu došlo, na to asi jen tak nezapomenu.

Ve tvé sbírce velkých medailí už teď chybí tak „jen“ medaile z paralympiády, že?
Je to tak. Příští rok je paralympiáda v Tokiu, ani jsem ještě nekoukal na termín, kdy bude probíhat. Jde spíš o to, že se budu muset sejít se svým trenérem Martinem Tejklem a udělat plán přípravy na celý příští rok. Hodit to na papír a vymyslet co a jak, protože to bude dlouhý rok. Bude mistrovství Evropy v Polsku, nějaké zahraniční Grand Prix, závody v České republice plus samozřejmě i rugby.

Takže až příští rok na paralympiádě v Tokiu získáš medaili, ukončíš v klidu kariéru?
(smích) To, jestli skončím, nevím. To, jestli budu mít medaili z paralympiády… Ježiš, bylo by to krásný. Udělám pro to všechno. Od A do Z.

Když jsme se v minulosti bavili, vždy jsi žehral na sponzory, že nemají zájem. Myslíš, že zlatá medaile ti může v tomto směru pomoct?
Hele, nevím. Víme, že peníze v českém sportu handicapovaných jsou mizivé. Peníze za medaile jsou minimální. Jediné peníze, které máme, jsou za paralympijské medaile. Co se týče, této žluté placky, kterou teď držím v ruce, tak jediné, co za to dostanu, je děkovný e-mail, který mi už přišel od České asociace tělesně handicapovaných sportovců, jejíž jsem členem. A ještě možná od paralympijského výboru. Ale vysloveně, že by mi měla přitéct nějaká korunka na účet, tak nebuďme naivní. Měl jsem to štěstí si v Dubaji pokecat se spoustou sportovců a například jsem se bavil se Srbem. Když jsem se ho zeptal, kolik dostane za tu samou medaili, kterou jsme oba vedle sebe drželi v ruce, tak mi řekl, že z mistrovství světa je odměna slabší a že za paralympijskou máme více. Tohle prý bude za 30 tisíc euro, za tu z paralympiády měl 45 tisíc. A to samé dostává i jeho trenér. Tak jsem ho za to poplácal po rameni. Ale tak… Já doufám a pevně věřím, že díky této medaili se snad tady na Trutnovsku ty dveře, neříkám otevřou, tomu si nefandím, ale mohly by se trošičku pootevřít a mohlo by tady být pár firem a jedinců, kteří by se chtěli se mnou spolupodílet na přípravě na příští rok. Proto bych chtěl poděkovat všem svým sponzorům, ale také rodině, která mě drží nad hladinou. Dále trenérovi Martinu Tejklovi, jenž se mnou tento rok protrpěl, pak Iloně Babkové, která mi pomohla vyřešit ten protest a bez ní by to nedopadlo. Nechala tam podle mě duši a srdce. Samozřejmě i Anetě Inochovské, která je moje „druhá trenérka“ a jezdí se mnou, když nemůže Martin, jinak je to trenérka ostravského klubu. Díky i Martině Davídkové, že můžu chodit do fitka, to je pro mě alfa a omega. A rád bych zmínil i město Trutnov a Královéhradecký kraj.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek