reklama 

Ve sportu jsou možné i zázraky, vypravuje basketbalový trenér

20.3.2017  •  Basketbal  • 
čtenost 774

Trutnov - Ač je Petrovi Kapitulčinovi teprve 35 let, žádný trenérský zelenáč to rozhodně není. Ba naopak. V roli basketbalového kouče vystupuje už sedmnáctou sezonu. Na kontě má řadu úspěchů jak na klubové úrovni, tak se mu na krku houpalo již několik medailí z reprezentačních turnajů.

Ve sportu jsou možné i zázraky, vypravuje basketbalový trenér

Trenére, máte licenci?
Mám nejvyšší trenérskou licenci A a k tomu jsem i držitelem mezinárodní licence FIBA.

To byl jen takový vtípek. Moc se mi líbí fotbalový seriál Okresní přebor, kde jako trenér perlí Jirka Luňák. Našel byste na něm něco, co máte podobné?
Asi zapálení pro sport a také patriotismus a klubismus.

Petr Kapitulčin

  • narozen: 6. dubna 1981 v Ústí nad Labem
  • ženatý, s manželkou Lindou má tříměsíční dceru Annu
  • vystudoval management tělesné výchovy a sportu a trenérskou školu (nejvyšší trenérská licence), oboje na FTVS Univerzity Karlovy
  • hráčská kariéra: 1990-2002 Ústí nad Labem (dorostenecké extraligy a oblastní soutěže, oblastní soutěž dospělých), 2002-2003 Aritma Praha (oblastní soutěž dospělých)
  • trenérská kariéra: 2000 Ústí nad Labem (minižactvo), 2001-2005 Aritma Praha (extraliga kadetek, liga a extraliga juniorek, 1. liga žen), 2005-2006, 2007 až do současnosti Loko Trutnov - extraligové soutěže dorostu a žactva, asistent žen, v roce 2013 a letos trenér ŽBL, 2006-07 Slovanka Tábor (ŽBL), čtyři sezony asistent reprezentace (U20, U17, U16 - 1x mistr Evropy, 2x vicemistr Evropy), 5 let trenér reprezentace U15
  • má rád svou ženu, svou dceru, basketbal a svoje týmy, nemá rád „flákače“, koprovou omáčku a brokolici, současného prezidenta a ministra financí

Myslíte si, že by se takový seriál dal natočit z basketbalového prostředí?
V cizině určitě ano, vždyť basketbal je mezi trojici nejpopulárnějších sportů na světě, ale zda by u nás byla dostatečná sledovanost, nedokážu odhadnout.

Jaká je pozice basketbalu mezi českými sporty?
Jak se to vezme. Z hlediska popularity daleko za hokejem či fotbalem a možná i dalšími sporty. A je to velká škoda. Protože kvalitativně je basketbal nejúspěšnějším týmovým sportem. Například v žebříčku FIBA jsou naše ženské reprezentace na pátém místě jen za čtyřmi supervelmocemi USA, Austrálií, Francií a Španělskem. Jsme na tom lépe než hokejisti, o fotbale nemluvím. Naše ženská basketbalová liga je hodnocena jako čtvrtá nejlepší v Evropě. V naší hale pravidelně hraje USK, které předloni vyhrálo basketbalovou „Ligu mistrů“ a i loni bylo v nejlepší čtyřce.

Kdy jste si uvědomil, že se budete basketbalem živit? Záměrně neříkám jen trénováním, protože vím, že jste toho měl a máte na starost mnohem více…
Od malička jsem všude vykládal, že se jednou budu živit sportem a většina lidí se mi smála. Ale podařilo se. A že se basketbalem budu živit, bylo jasné v roce 2005, kdy jsem dostal nabídku do Trutnova.

Kolik si vyděláte?
Postupně jsem se vypracoval nad průměrnou mzdu v České republice.

Jako dobrý hráč byste si možná přišel na větší peníze. Kam jste to dotáhl na palubovce?
No, já bych si se svou výškou asi těžko přišel na větší peníze. Hrál jsem dorostenecké extraligy, ale v nich jsem byl spíše střídajícím hráče. Na basketbal jsem měl „hlavu“, ale s fyzickými parametry už to bylo výrazně slabší.

S trénováním jste začal už v roce 2000 a stále i teď v pětatřiceti vás můžeme zařadit do generace mladších trenérů. Berete to jako plus, že máte věkově blíže k hráčkám?
Někdy může být věk výhodou a jindy zase nevýhodou. Nemyslím si ale, že by věk byl tím zásadním. Vždyť dnes kolikrát hráčky, které před třemi roky skončily v dorostu, současným dorostenkám a jejich hodnotám v některých ohledech nerozumí. Doba se mění velice rychle a téměř každý tří čtyřletý cyklus už se jedná o jiné osobnosti.

Jak to máte s tykáním a vykáním?
Hráčky startující v mládeži mi vždy vykaly. U dospělých hráček, se kterými jsem si tykal v minulosti, to samozřejmě neměním. Nově příchozí z mládeže, ač už věkem ženy, ale zůstávají u vykání. Nemám pocit, že by toho někdo zneužíval.

Trénujete ženy. V čem je to nejspecifičtější oproti mužům?
Je asi potřeba říci, že jsem v podstatě od začátku kariéry u dívčích celků, takže můžu hodnotit jen z doslechu, co sám vidím u jiných týmů, nebo dle vzpomínek na vlastní hráčskou kariéru. Rozdíly jsou samozřejmě jak z hlediska anatomie a fyziologie, tak i psychologie, povah a chování v týmu. Rozebírat ale všechny tyto odlišnosti by ale bylo asi na celý rozhovor.

Být trenérem nemusí být špatné zaměstnání, ne? Člověk dělá, co ho baví. Když ráno není trénink, nemusí vstávat, občas se podívá do ciziny…
Kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám. Na druhou stranu nejsem jen trenérem, takže představa, že člověk udělá jeden dva tréninky za den a má odpracováno, je dosti mylná. Když si spočítám odpracované hodiny za týden či za měsíc, tak člověk zjistí, že pracuje minimálně za dva a výdělek už také nevypadá rozhodně tak zajímavě. A s tou cizinou? Poháry jsem si s Trutnovem nezahrál, takže za sebou mám jen několik reprezentačních akcí. Ale tam se hrají téměř každý den zápasy, tréninky a bylo potřeba vždy na druhý den během noci připravit skauting soupeře, takže se sotva našel půlden podívat se alespoň do města.

Řekněte tři výhody a nevýhody vaší práce?
Výhody: Dělám, co mě baví, mohu se věnovat sportu, mohu prožívat radost z vítězství a vidět výsledky své práce. Nevýhody: Velký stres a pocit odpovědnosti, velká časová náročnost, minimum volných víkendů či večerů - v sezóně v podstatě žádné.

Kolik času vám zabere příprava na tréninky a zápasy?
V minulosti jsem každému víkendovému zápasu mimo tréninky věnoval cca 5 až 6 hodin. Letos poprvé mám ale možnost spolupracovat s asistentem, takže čas je o něco kratší, také proto, že bych tolik času v týdnu nenašel. S ohledem na fakt, že v týdnu mám minimálně tři zápasy, ale často i více.

Co se týká tréninků, nejhorší je asi stereotyp. Jak se snažíte tréninky oživovat? Sázíte se s hráčkami?
Sázky určitě nikoliv. Stereotyp občas je, ale jen v momentě, kdy hráčky nejsou schopny posunout se dál, tak některé činnosti drilujeme několikrát opakovaně. Stereotypu se letos snažíme zabránit zapojením dvou asistentů, kteří dostávají prostor i ve vedení tréninků.

V čem jsou vám asistenti nejvíce přínosem?
Až na pár výjimek jsem si v minulosti většinou vystačil sám. Letos už by to ale nešlo zvládnout a jsem moc spokojen s tím, jak mi pomáhají. Jak z hlediska tréninkového, tak z hlediska organizační pomoci.

Stejně jako všechno ostatní i basketbal se neustále vyvíjí. Na co kladete důraz vy?
Než na konkrétní činnosti, hlavně na jejich provedení. Aby hráčky prováděly činnosti v maximální rychlosti a hlavně důsledně. Bohužel, zejména „dělat věci opravdu pořádně“ je zejména u mládeže každým rokem složitější.

V čem je práce s mládeží složitější?
Právě v tom co jsem psal v minulé odpovědi. Děti mají od malička vše, co chtějí. A nemohou se tak naučit, že se o některé věci musí bojovat, že nedostanou všechno hned a podobně. Je to chyba nás všech, trenérů, učitelů, rodičů, celé společnosti. Od malička si je rozmazlíme, nenecháme je ať si něco vybojují sami, ať poznají co je to neúspěch, co je to opravdová dřina. Nenecháme je "narazit", překonat překážky. A pak nás štve, že neumějí dělat věci naplno, pořádně, neumějí jít důsledně za svým cílem. Protože k tomu nejsou vychované.

Každý trenér musí být i dobrý psycholog, kdy je potřeba pochválit a kdy zvýšit hlas. Jak jste na tom vy?
Složitá otázka. Většina dorostenek by určitě řekla, že chválím málo a hlas zvyšuji často. A starší ročníky, ať už jde o hráčky, které jsem trénoval nebo nikoliv, zase nechápou, proč mladým nevynadám častěji a za co je chválím. Že některé věci by přece měli být automatické.

Kdy naposledy jste někoho vyhodil z tréninku?
Už to asi nějaký čas bude a možná to je chyba, protože se určitě i v letošním roce našly momenty, kdy jsem to mohl a možná i měl udělat.

 

Když chce být nějaká hráčka lepší, musí zabrat. Jak na sobě ale pracuje trenér, aby se zlepšoval?
Jedna věc je samostudium, účast na seminářích, sledování trendů a podobně. Druhou věcí je sebereflexe - poučení se z každého tréninku a každého zápasu.

Jaké poučení jste si odnesl třeba z letošní sezony?
Asi neumím vybrat jedno konkrétní, i díky tomu, že trénuji více kategorií a navíc si sleduji i další družstva. K mládeži už jsem ale asi řekl dost, tak bych možná vybral poučení u žen, ale tam půjde spíš o obecnou zkušenost než trenérskou - že ve sportu jsou možné občas až zázraky.

Na druhou stranu v týmu může být trenérů klidně deset, ale na hřišti pak jsou vždy jen hráčky. Jaká je vaše role při zápase? Jak moc ho můžete ovlivnit?
Basketbal miluju i proto, že v tomto sportu má trenér, dle mého názoru, snad největší možnost ovlivnit vývoj zápasu. Já osobně rozděluji trénování a koučování. A koučovat jako při basketbalu nemůžete téměř u žádného sportu. Ve fotbale toho moc neuděláte, máte tři střídání za zápas, celé hřiště neukřičíte, nemáte oddechové časy. V dalších sportech to je velice podobné. A o sportech jako plavání, atletika a další nemluvě. Ale v basketu je role kouče veliká, má velký vliv na vývoj utkání a o to více mě to baví.

JEDNOU VĚTOU…

Ženská basketbalová liga. Slušná soutěž, v evropském žebříčku je na čtvrtém místě. Prestiž ale maličko klesá díky nedostatku propagace.

Trutnov. Basketbalové město, které vždy zůstane v mém srdci.

Rozhodčí. Spousta fajn lidí na svém místě, ale jako v každé funkci se i mezi nimi najdou blbci.

Mládež. Velký potenciál, který dospělí často zabíjejí rozmazlováním a dáváním všeho zadarmo.

Sponzoři. S nedostatkem propagace jich je stále méně, přitom jde o velice zajímavý produkt.

Jak slavíte výhry?
Vnitřně. Nejvíc si to užiju sám v sobě. A sám si umím i zhodnotit, kdy jsem k vítězstvím pomohl více, kdy méně, i kdy jsem k výhře přišel jak „slepý k houslím“. Navíc já většinou už půl minuty po zápase jsem myšlenkami u dalšího utkání.

A stejně to máte i po prohraném zápase?
Jak po kterém. Někdy za tři minuty porážku neřeším. A jsou prohry, které mám v hlavě třeba ještě za několik měsíců. Letos jsou to dvě porážky v extralize kadetek. Ale to, že jsem už půl minuty po zápasy myšlenkami z dalších zápasů platí i v tomto případě.

Když se daří, lidé vás plácají po zádech. Jakmile se prohrává, může za to trenér. Tohle vás neštve?
U mládeže ne. Tam si sám dokážu zhodnotit, co je dobře, co špatně a hlavně tam ještě nejde tolik o výsledky, ale o vývoj hráček a jejich výkonnostní posun. Když to přeženu, tak jediná opravdu důležitá věc u mládeže je nesestoupit z nejvyšších soutěží. A zatím se nám to daří, což je naprosto neuvěřitelná bilance na město velikosti Trutnova. U dospělých je to už trochu něco jiného. A ano, když nezná veřejnost souvislosti, tak to může zamrzet.

V Trutnově jste to zažil na vlastní kůži. Při vašem prvním angažmá u ligového týmu v roce 2013 jste skončil po sedmi zápasech. Jak se na to s odstupem času díváte?
Už při nástupu k týmu bylo jasné, že kdokoliv po Martinovi Petrovickém to bude mít těžké. Původně jsem angažmá u A-týmu ani nechtěl brát, ale právě Martin mě přesvědčil, že není lepší adresy než liga v Trutnově a že taková nabídka se neodmítá. Takže jsem družstvo nakonec převzal, na rozdíl od jiných kolegů, kteří taktizovali a po Martinovi tým převzít nechtěli. Jinak můj pohled s odstupem času je téměř stejný, jako těsně po mém konci u týmu. Ale ničeho nelituji, byla to skvělá zkušenost. A člověk si také udělal pořádek mezi kamarády a „rádoby“ kamarády.

Poznamenala vás nějak tato zkušenost, že teď třeba děláte některé věci jinak?
Tak hlavně jsem byl přesvědčen, že už ŽBL trénovat nechci. A nechtěl jsem ani letos. Ale situace se vyvinula podobně jako před třemi roky - zase jiní taktizovali a nechtěli k týmu, který v minulosti měl medaile a nyní měl hrát o záchranu s dorostenkami. Nakonec jsem se tedy stal trenérem, protože jsem neuměl nechat Trutnov ve štychu. Ovšem je potřeba říci, že v té době už bylo jasné, že budu mít možnosti si i tým sám sestavit, což před třemi roky nebylo. Kdybych měl být „jen“ trenérem, tak bych tuto funkci nedělal. Ač mám takto ještě více práce a méně volného času.

Aktuálně Trutnov hraje v play-off, což po loňské sezoně, kdy se tým rozpadl a topil v dluzích, je takový malý zázrak. To asi je známka toho, že jste dobrý trenér, ne?
(smích) Tak teď jak se pochválit, aby to nevyznělo hloupě. (smích) Nevím, jestli trenér. Jak jsem už říkal, rozděluji na trénování a koučování. A k tomu ještě jde o organizaci, sestavení týmu, vytvoření party a spoustu dalších okolností. Letošní úspěch mě samozřejmě těší a samozřejmě vnitřně vím, že jsem jedním z jeho strůjců. Ale určitě by to nešlo bez hráček a jim je potřeba dát výrazně větší kredit. Hindráková, Vacková, Prokešová i Kozumplíková ukázaly trutnovské srdce a patriotismus a následně svou výkonností strhly i ostatní. A je potřeba říci, že třeba Andrea Vacková hraje dle mého názoru svou nejlepší sezonu v životě. Trefou do černého byl i příchod Katky Kozumplíkové, která konečně dostala důvěru a stejně jako Váca nám ji vrací měrou vrchovatou. Mladé hráčky mají výkyvy, ale většinou se snaží a v některých utkáních také výrazně přispěly k našim úspěchům. Podařilo se nám najít i takové cizinky, které náš rozpočet nikterak výrazně nezatěžují, ale jsou zároveň přínosem na hřišti a zároveň se chovají tak, že nám funguje týmová chemie a baví nás pracovat společně. A zapomenout samozřejmě nesmím ani na mé kolegy, kteří z hlediska tréninku odvádějí minimálně stejnou práci jako já. Ano, určování taktiky a koučování zápasů už je potom na mně, ale v tréninkovém procesu jsou role mých kolegů opravdu významné.

Co v basketbalovém životě považujete za váš největší úspěch?
Neumím vybrat jeden. První medaile s provinční Aritmou v roce 2005 byla velkým úspěchem a otevřela mi dveře k tomu, abych se živil basketbalem. O pět let později jsme v Trutnově s kadetkami vybojovali titul mistryň ČR, myslím si dodnes obrovský a možná až nedoceněný úspěch. V roce 2015 jsem byl členem reprezentačního celku kadetek, který vyhrál zlatou medaili na mistrovství Evropy. Ale pokud bych neměl počítat medaile, tak největším úspěchem je asi udržení dvou dorosteneckých extralig v Trutnově již třináct let po sobě. Bez toho by letos ani nebyl ligový celek tam, kde je, a nemohl bych ho následně přidat do tohoto výčtu největších úspěchů. A všichni cítíme, jak velký úspěch to po loňském létě je.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Vilém Fischl

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama