David Šopinec: Snažím se být poctivý a chci se judu věnovat dál

Davide, než se začneme bavit o tobě, mám takovou jednu neznaleckou otázku. Nějak jsem se nikdy nezajímal o to, jestli je vlastně rozdíl mezi bílým a modrým kimonem.
Vysvětlil bych to asi tak, že obě kimona se používají pro soutěže, aby se jednoduše rozlišilo, kdo je kdo. A tím, aby se například zamezilo tomu, že by se nevědělo, který závodník házel. A vždycky také ten první, který nastupuje na tatami, je v bílém. Druhý čtený je v modrém.

Ale já jsem viděl proti sobě bojovat i dva judisty v bílém.
To jo, ale pak mají šerpu, což je takový pásek navíc, většinou červený. A pomocí něj rozhodčí rozlišují závodníky. Většinou se s tím setkáš na nižších turnajích a hlavně v nižších věkových kategoriích. Od dorostu už je pak povinné mít na všech prestižních soutěžích a turnajích bílé a modré kimono. Když je ale člověk ještě mladší, tak na závodech jsou šerpy.

Ve kterém kimonu se tobě bojuje líp?
Mně se upřímně bojuje líp v modrém kimonu, protože mi připadá menší. Líp na mně přilne a soupeř mě může hůř chytit. A taky se míň špiní, což je taky takový komfortnější. Mamka pere kimona pořád.

Kolik jich máš?
Teď mám momentálně dvě – modré a bílé a pak ještě jedno tréninkové bílé. To už je ale takové starší. Pot na něm dělá hnědé stopy, které už ani právě nejdou vyprat. Teď jsme ale domluvení s klubem, že mi koupí dvě kimona za výkony v letošní sezóně – bílé a modré.

Zůstaňme ještě chvilku u těch barev. V judu ještě máte různě barevné pásky. Jaký máš v současné době ty?
Aktuálně mám modrý pásek, což je čtvrtý stupeň. Celkem jich je šest. Začíná se na bílém, ten má každý, pak se postupně propracovává ke žlutému, oranžovému, zelenému, modrému, hnědému a černému. Ten se potom ještě následně dělí na deset stupňů, které se nazývají dany. V soutěžním judu se tyto dany dají získat i za úspěchy. Například Lukáš Krpálek takto získal, myslím, tři nebo čtyři dany.

V soutěžním judu barva pásku ale zase nehraje až takovou roli, ne?
Nehraje. I když v těch mladších věkových kategoriích to vnímá každý. Protože když žlutý pásek jde proti oranžovému, bojí se a je z toho na nervy. Z oranžového soupeře má velký respekt.

Měl jsi to také tak?
Ano, má to tak každý. Tenhle psychologický efekt, že vidíš soupeře, který je zkušenější, ale postupem času vymizí. Ty techniky se totiž využívají pořád stejné, akorát v těch mladších věkových kategoriích jsou spojené se sílou. Kdo je fyzicky zdatnější, je schopný tu techniku dělat líp. V dorostu jsou už ale de facto všichni fyzicky zdatní, takže jestli chceš uspět, musíš mít ty techniky propracovanější, což piluješ na trénincích. V zápasech už je to pak spíš o tom, že musíš vychytat správný moment a překvapit soupeře, nebo čekáš na jeho chybu.

A co když chyba nepřichází?
Tak je potřeba si soupeře pomocí rukou a nohou navést do pohybu, který se mi hodí do techniky. Musím ho vyvézt z rovnováhy a pak té situace využít.

Jaká je tvoje oblíbená technika?
Podle mě judista musí být v tomhle ohledu komplexní, a tak bych řekl, že je potřeba takový standard, a to je umět alespoň tři techniky opravdu fakt dobře.

A ty tvoje jsou jaké?
Mezi moje oblíbené techniky patří chvat Seoi Nage, což je vlastně chvat, který je oblíbený u menších lidí, což je zrovna i můj případ. Je to chvat, při kterém se dostáváš pod soupeře a házíš ho přes svá záda za sebe. Existuje spousta variací tohoto chvatu. Pak je určitě důležité umět dobře některou z nožních technik. Například O Uči Gari, kdy pravou nohou útočíš na levou nohu soupeře a děláš takový oblouk, jako když ho chceš podkopnout. Druhý protipól této techniky je Ko Uči Gari. Útočíš pravou nohou na pravou nohu soupeře a děláš zase takový sek. Tahle technika je u mě oblíbenější, hodně mi vychází a dost soupeřů mi na ni padá. I když poslední dobou už to tuší, že to budu dělat, a většinou se mi z toho protočí na břicho. Mám to spíš už jenom jako aktivitu, než abych z toho házel. Anebo je dobré to kombinovat, že si soupeře rozkopneš a vlítneš do té Seoi Nage.

Judo děláš od sedmi let, tedy devátým rokem. Co tě u něj drží?
Rozhodně úspěchy. Myslím si, že kdyby se nedostavovaly, tak bych asi u juda horko těžko vydržel. Trénink je fakt hodně náročný. A kdybych byl pořád bitý i na závodech, asi bych uvažoval o něčem jiném. Touhle krizí už jsem si ale taky prošel, když jsem byl mladší.

Počkej, je ti teprve šestnáct.
Tohle mě potkalo, když mi bylo deset. Na závodech mi to moc nešlo a prohrával jsem. Ani na trénincích mě to nebavilo. Říkal jsem si, jestli má cenu pokračovat. Ale potom jsem přešel do mladších žáků a začalo mi to jít, což mě strašně motivovalo.

Co se změnilo?
Možná se u mě judo teprve začalo probouzet. Najednou mi ty techniky v zápasech začaly líp chodit. V jedenácti letech, kdy jsem se stal prvním rokem mladším žákem, jsem byl extrémně namotivovaný na mistrovství republiky. Během prázdnin jsem doma trénoval a přál jsem si moc vyhrát. Jenže se to nepovedlo, vypadl jsem v prvním kole. Půl roku jsem k tomu směřoval, tu prohru jsem fakt těžce nesl. Je to asi jeden z mých nejhorších zážitků. Ale neodradilo mě to.

To je dobře! Teď jsi podruhé za sebou dorosteneckým šampiónem. Co mi k tomu povíš?
I když jsem hrozně vděčný za to, jaký základ jsem dostal v Trutnově, tak k těm dvěma titulům mi asi nejvíc pomohl přestup do Judo Clubu v Hradci Králové. Tam trénuji pod rukama bývalého českého reprezentanta Pavla Petřikova, který má za sebou nespočet úspěchů. Myslím, že od roku 2019, kdy jsem do Hradce přešel, se moje judo zlepšilo ve všech směrech. Páča ze mě udělal mnohem lepšího judistu.

Je pravda, že v poslední době se úspěchy dostavují, že?
Je to tím tréninkem a že netrénuji sám. Pokaždé mám k sobě trenéra nebo sparingpartnery. Trénuji šestkrát týdně, občas i dvoufázově, to bývá většinou ve středu, kdy chodíme v sedm ráno na crossfit. Ten mi hodně pomáhá v silové a kondiční přípravě.

Když se ale na tebe kouknu, připadáš mi jako takové tintítko...
Dost část se setkávám s podobnými názory. Třeba se za dva roky ještě vytáhnu. Stává se mi, že když jdu do posilovny, tak se mě ptají, jestli mi bylo patnáct. Tak jim odpovím, že mi je šestnáct, a oni se začnou hrozně divit, že mě tipovali na dvanáct.

Malá postava. Je to na tatami výhoda, či nevýhoda?
Vzhledem k tomu, že jsme rozdělení i podle hmotnostních kategorií, tak až takovou roli to nehraje. Všichni bychom de facto měli vážit podobně. Občas je menší postava nevýhoda v boji o úchop. Přes delší ruce je pro mě těžší se prosadit na větší odstup. Ale dá se s tím pracovat. Právě s Páčou na tom pracujeme. On taky tohle zažíval, když byl mladší.

Co je pro tebe v judu nejtěžší?
Asi úplně nejtěžší je pro mě udržet konstantní výkonnost v tréninku. A vůbec nejtěžší to je poslední týden před závodem, kdy musím shodit na nějakou hmotnost.

I ty shazuješ?
Ano, většinou se jedná o čtyři až pět kilo, které musím během posledního týdne shodit. Nejčastěji to dělám na vodě, že se první dva dny zavodňuji, pak během týdny osekám sacharidy a vodu postupně ztrácím. Jenže jak člověk v sobě nemá dost energie, tak ty tréninky jsou dost náročné a je dost těžký se někdy přimět k nějakému výkonu.

Hubnutí ti problém nedělá?
Musím říct, že zatím ne. Vždy jsem si sestavil nějaký plán, který jsem zapsal do zápisníku, a držel jsem se toho, co jsem tam měl napsané, co se týče jídla i tréninku.

Ty budeš asi hodně poctivý, co?
Jako snažím se být. Ve sportu mi to jde, ale občas mám potíže ve škole. Například během karantény, kdy probíhala distanční výuka, jsem měl problém s prokrastinací. Fakt jsem se musel hodně nutit do různých úkolů, které nám učitelé zadávali. Ve sportu se ale snažím být poctivý a momentálně jsem v takovém stádiu, že jsem přesvědčen, že bych se judu chtěl věnovat dál.

To asi hodně vzhlížíš i k Lukáši Krpálkovi, že?
Určitě, je to obrovský vzor. I když on je úplně jiný vesmír, co se týče juda. V těžkých váhách je to víc založené na síle než v lehkých váhách, kde je to daleko víc o pohybu a vystižení momentu. Ty lehké váhy jsou daleko rychlejší a opravdu vystihnout nějaký moment chyby soupeře, je opravdu těžké. Ale samozřejmě, Lukáš Krpálek je prostě ikona.

Co si myslíš o soupeři, když vstupuješ na tatami?
Říkám si, že určitě mám na to ho porazit, protože si myslím, že nikdo netrénuje tak jako my pod taktovkou Páči.

Jakože trénujete tvrdě?
Trénujeme hodně tvrdě, ale hlavně jde taky o tu technickou stránku juda, kterou nám Páča poskytuje. Myslím, že to jen tak někdo nemá. On judu rozumí extrémně a hodně mě toho naučil. Jeho technická vyspělost je vysoká a týká se to třeba i instrukcí během zápasu. Já mám dost často problém s tím, že když s něčím začnu, tak už potom nejsem schopný to během zápasu změnit a pořád si jedu to samý.

Čeho chceš dosáhnout v příští sezóně, kdy budeš posledním rokem dorostenec?
Doufejme, že covidová situace nám nepřekazí naše plány. Chceme objet několik áčkových turnajů po Evropě, což jsou nejvyšší dorostenecké turnaje. A následně z nich postoupit na mistrovství Evropy v Poreči a mistrovství světa v Sarajevu, kde už to je opravdu špička dorosteneckého juda. A to je můj cíl – nominovat se na tyto šampionáty.

Jakého úspěchu si zatím nejvíc ceníš?
Asi teď v listopadu, kdy jsem vyhrál turnaj v Brémách. I když oficiálně se to za áčko nepovažovalo, tak výkonnost soupeřů tomu odpovídala. Já jsem podal jeden ze svých nejlepších výkonů, přestože den předtím jsem měl nějakou střevní nemoc. Dva zápasy šly do prodloužení. Techniky mi ten den chodily ve správný moment a byl to fakt můj den. Za všechno vděčím i svým rodičům, kteří mě podporují ve všem, co dělám. Za to jim opravdu moc děkuji.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek