reklama 

Nejtěžší kopec, jaký kdy jel. I vítěz k Pražské boudě musel bojovat

7.8.2016  •  Cyklo  • 
čtenost 1138

Trutnov - Závodit na kole začal už na základní škole, ale dlouhá léta byl pro něj sportem číslo 1 fotbal. K profesionální cyklistice se dostal až v roce 2010. Sedmadvacetiletý estonský závodník Peeter Pruus, vítěz 3. ročníku Krakonošova cyklomaratonu, nebyl v České republice poprvé, za přípravou sem jezdí v létě i zimě.

Nejtěžší kopec, jaký kdy jel. I vítěz k Pražské boudě musel bojovat

„Na soustředění jsme tady i teď a je to zatím můj nejdelší pobyt. Jsme v Dolním Dvoře a závod jsme brali jako součást našeho tréninku,“ prozradil jezdec lotyšského týmu Rietumu-Delfin, jak se objevil na startu v Trutnově. „Moc se mi líbí zdejší krajina,“ oblíbil si cyklistiku v Krkonoších, kam má po sobotním triumfu o další důvod víc se vracet.

„Vítězství je vždycky skvělé, letos jsem vyhrál potřetí. Nebyl to lehký závod. Čeští cyklisté jsou hodně dobří, některé znám z jiných závodů. Nejsem moc dobrý ve výjezdech do kopců, a tak jsem šťastný, že se mi to podařilo,“ poznamenal.

Zajímavých vrchů má ve svém itineráři Krakonošův cyklomaraton hned několik a estonský závodník přiznal, že s nimi musel opravdu trošku bojovat. „Nejsem totiž v úplně dobré kondici na těžké kopce, potřeboval bych být trošku lehčí,“ konstatoval, ale vzápětí dodal, že má sílu v nohách, takže to utáhl.

Samozřejmě nejvíc ho prověřil úsek Pec pod Sněžkou - Pražská bouda. „Uff. Takový kopec jezdím možná tak na horském kole. Byl to nejtěžší kopec, jaký jsem kdy jel,“ prohlásil Pruus o kultovním stoupání, kde závodníci vyjedou do nadmořské výšky 1120 metrů a na třech kilometrech zdolají převýšení 350 metrů. On byl nahoře jako čtvrtý, se ztrátou 38 vteřin na Paprstku.

Čelo se pak ale sjelo do čtyřčlenné skupinky, v níž se ukázalo, že estonskému vítězi zbylo nejvíce sil. „Neměl jsem žádnou taktiku, snažil jsem se šetřit nohy. Poslední prudký kopec jsem znal z tréninku. Když se začalo závodit o prémii, viděl jsem za sebou mezeru, tak jsem se do toho ve sjezdu pustil a jel až do cíle,“ přiblížil Pruus rozhodující moment na Hoffmanových Boudách.

Na trati si postupně vybudoval minutový náskok. A když projížděl přes Hrádeček, už věděl, že vyhraje.

CO ŘEKLI PO ZÁVODĚ

Jan Kovář (Whirlpool Author), 2. místo: „S druhým místem jsem spokojený, i když jsem spíše čekal, že přijede skupina a pojedeme tam na Lojzu (týmový kolega Alois Kaňkovský - pozn. red.). Utrhli jsme se ale ve stoupání z Pece na Pražskou a po Strážném už jsme jeli jen tři. Když jsme ale stoupali do Strážného, tak jsem cítil v zadních stehnech křeče a už jsem nemohl jet úplně naplno. Na Hoffmankách jsem chtěl vyhrát vrchařskou prémii, ale nevyšlo to. Vyhrál to ten cizinec a pak nás překvapil, že to podržel dál. Mně už chyběly síly, cítil jsem křeče, tak jsem se pak ve sjezdu snažil nějak uvolnit, protože jsem věděl, že to ještě bude 20 kilometrů do cíle. Před městem jsem se zvedl. Věděl jsem, že budu muset rozhodnout před cílovou rovinkou, abych to měl v klidu, protože nejsem zrovna dobrý spurtér.“

Tomáš Paprstka (Expres CZ - Merida Team Kolín), 3. místo: „Z mého pohledu je to nečekaný výsledek. Po mistrovství republiky na horských kolech jsem měl volno a tento týden jsem začínal jezdit. To je vždycky takové, že to hodně bolí a člověk má těžké nohy. Závod jsem už jel dvakrát, ale trať mám projetou mnohem víckrát, jezdíme ten okruh na soustředění. Věděl jsem přesně, co kde je. Ze začátku jsem se šetřil, protože jsem měl strach, abych vůbec dojel. Na Pražskou jsem nakonec ale vyjel s náskokem, tak jsem z kopce nedivočil. Hrozný to pro mě bylo na Strážné a Hoffmanky, kdy už jsme jeli jen čtyři a závodilo se o prémie. Tam se jel šrot. Na té rovince jsem pak už nezmohl nic, jsem spíš typ z kopce do kopce, navíc nejsem silničář. Se třetím místem jsem spojený.“

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama