Středa

3. června 2020

Nyní

15°

Zítra

19°

Svátek má

Jsem takový Jára Cimrman, tvrdí o sobě člen Síně slávy ČAAF

28. 3. 2020

Jsem takový Jára Cimrman, tvrdí o sobě člen Síně slávy ČAAF 32 snímků
V létě oslaví padesátku a na hřišti má před sebou poslední sezonu. „Asi bych ještě pár let vydržel hrát, ale slíbil jsem to manželce Renatě,“ usmál se Jaroslav Bojarský. Tuto větu však prohlásil v našem rozhovoru pro březnový magazín Trutnovinky, kdy ovšem nikdo nepředpokládal, že letošní sezona amerického fotbalu bude kvůli koronaviru zrušená. Muž, který do Trutnova před třinácti lety přivedl sport, jehož neslavnější zápas - Super Bowl - sleduje v televizi přes 100 milionů lidí, si tak kariéru ještě třeba o rok prodlouží.

Americký fotbal zapustil v České republice kořeny v roce 1991 a předseda i hrající trenér trutnovských Rangers byl u toho a v letošním roce se za svůj celoživotní přínos sportu se šišatým míčem dočkal významného ocenění. Na slavnostním galavečeru České asociace amerického fotbalu v pražském hotelu Pyramida byl uveden do Síně slávy.

„Nechci dělat Goťáka, ale opravdu jsem s tím nepočítal, moje vztahy se svazem nejsou zrovna ideální. Na způsob vedení mám totiž odlišné názory a já se za svoje názory nestydím,“ nechal se slyšet. Že to neřekl jen tak zbůhdarma do větru, potvrzuje fakt, že si v letech 2009 až 2011 s několika dalšími nespokojenými kluby založil takovou menší „truc“ ligu, kde se hrála sedmičková verze amerického fotbalu. Od roku 2012 se ovšem Trutnov a spol. vrátily zpět pod Českou asociaci amerického fotbalu.

Jaroslav Bojarský

  • narozen 17. července 1970 v Praze
  • je 21 let ženatý s manželkou Renatou, mají tři děti - Lucie (30), Kryštof (20), Radek (15)
  • pracuje jako nezávislý pojišťovací makléř, risk manager a analytik pro průmysl a podnikatele
  • americký fotbal hraje od 23 let, získal dva tituly s Prague Panthers (1995, 1996)
  • v roce 2006 se přestěhoval do Trutnova, kde téhož roku na podzim založil klub Trutnov Rangers, jehož je předsedou a hrajícím trenérem, už předtím se podílel na spoluzaložení Pardubice Stallions
  • má rád volné víkendy (těch má fakt málo), dobré sci-fi knížky i filmy, automobilové závody a sport, nemá rád bezohlednost, aroganci, ignoraci, nedisciplinovanost

Ocitnout se v Síni slávy ČAAF je ocenění za dlouhodobý přínos amerického fotbalu v Česku a uděluje se od roku 2014, přičemž každý rok jsou na slavnostním ceremoniálu uvedeni do síně dva noví členové. „Obecně vzato, je to velká pocta, protože si troufnu říct, že od let 1993 a 1994, kdy se tady americký fotbal etabloval, tak se jím už určitě prohnaly desetitisíce lidí a v Síni slávy je nás dvanáct,“ poukázal Jaroslav Bojarský, že ocenění má jistě svou váhu.

Většinou se jedná o zakladatele amerického fotbalu v republice či velkých úspěšných týmů a jsou zde také dva tři úplně geniální hráči. „Já jsem tak někde uprostřed všech. Takový Jára Cimrman, řekl bych,“ usmíval se nestor trutnovského fotbalu. Společně s ním se letos stejného uznání dostalo i jedné z největších person příbramského fotbalu Davidovi Dobiášovi. Oba si pak na závěr galavečera vystoupali na pódium pro červený dres, kterým jsou odměňováni členové Síně slávy.

„Já osobně nejsem nějaký celebritní typ člověka, takže těžko se to popisuje, co to pro mě znamená, ale každopádně je to pro mě velká úcta vůči lidem, kteří rozhodli, že mi ocenění udělí,“ poznamenal Bojarský, jehož sportovní kariéra začala veslováním, poté hrál volejbal, v letech 1986 až 1993 se věnoval baseballu a odtud přešel k americkému fotbalu. „V roce 1991 u nás jako první tým vznikli Prague Lions a hned po nich Pražští kohouti. Byl jsem na jednom tréninku, ale v té době jsem hrál ještě baseball, a protože jsme měli našlápnuto do extraligy, tak jsem se soustředil na něj,“ přiblížil pražský rodák svůj první kontakt se „šiškou“.

Postup do nejvyšší baseballové soutěže však nedopadl, navíc pak jeho týmu ČSA OK Jet zrušili hřiště, kde dnes stojí letišťní hotel. Bojarský to zkusil ještě v jiných klubech (Chemie a Kovo B). „Ale tam to na mě bylo nějak moc náročný, a tak jsem se přeorientoval na americký fotbal,“ sdělil, proč vstoupil do klubu Prague Panthers. První zápas odehrál 20. června 1993 v Hradci Králové. V následujícím roce vznikla česká liga.

„Nebyl jsem žádná hvězda, ale řadový hráč a postupem času, jak někteří kluci odcházeli na vojnu nebo jinam, jsem se posunul na lepší herní pozice,“ vyprávěl. Nejprve nastupoval v útoku jako fullback, jenž má za úkol prorážet cestu hráči s míčem. Brzy se ovšem přesunul na pozici linebackera, což je jeden z nejflexibilnějších a atleticky nejvybavenějších hráčů obrany každého týmu, který umí rozdávat tvrdé rány, zastavuje soupeře, ale také musí pokrýt prostor proti pasům

V pražských Panterech působil Bojarský do roku 1999 a získal s nimi dva mistrovské tituly v letech 1995 a 1996. Ten historicky úplně první z roku 1994 ho minul, protože si léčil zranění z baseballu. „Praskla mi člunková kost na zápěstí, blbě to srostlo a vlastně už třicet let tam mám svalek, který mi občas rupne a pak zase sroste. Teď už to neřeším, ale tenkrát jsem si kvůli tomu dal rok pauzu. Pak jsme zjistili, že se to stejně nezlepší, tak jsem začal hrát,“ líčil. V sezonách 1997 a 1998 skončili Panteři v lize na druhém místě a Jaroslav Bojarský se rozhodl dát sbohem životu v hlavním městě. S rodinou se přestěhoval do Pardubic, kde si koupili dům.

Tento krok pro něj znamenal tříletou přestávku od amerického fotbalu, než ve městě perníku narazil na partu středoškoláků, kteří si chtěli založit tým a hrát. „Říkal jsem si, že moje kariéra je už u konce, ale mám kontakty i zkušenosti, takže jim pomůžu aspoň takhle,“ prozradil, že se podílel na vytvoření klubu Pardubice Stallions, který na podzim roku 2003 vyběhnul k zápasům juniorské soutěže.

V příští sezoně tým získal zahraniční trenérskou posilu Fina Jari Kinnunenna. Ten kdysi hrál za Helsinki Roosters, ale poté odletěl studovat na univerzitu ETBU v Texasu, kde následně i koučoval. „V podstatě to byl on, kdo pak spunktoval, že jsem se vrátil na hřiště, jinak bych už nehrál,“ pousmál se Bojarský nad svým comebackem ve 34 letech. Od té doby hraje nepřetržitě, a to i po dalším stěhování v roce 2006. Do Trutnova. Tady o pár měsíců později založil Rangers. Jako slib švagrovi, který zde bydlel. „První dva tři roky jsme ale byli třeba jen v pěti šesti lidech, než jsme měli nějakou sílu,“ vzpomínal na začátky klubu. Klasická „jedenáctková“ forma amerického fotbalu se pod Krkonošemi hraje od roku 2016, kdy Rangers vstoupili do třetí ligy. Takže letos je čeká, vlastně čekala pátá sezona.

A pro Jaroslava Bojarského bude poslední hráčská. „Slíbil jsem to doma, do padesáti a pak konec,“ usmál se a dodal, že je proto rád, že už před čtyřmi roky si splnil jeden ze svých milníků a do zápasu společně nastupuje se svým starším synem Kryštofem. Americký fotbal válí i mladší Radek. „Oba jsem s sebou vláčel všude na tréninky i zápasy, takže to mají v hlavě docela srovnané. Nemusím je ani moc učit a jen dopilovávám detaily,“ prohlásil otec, kterému radost na světě dělá ještě dcera Lucie.

To, že plánoval po sezoně pověsit helmu na hřebík, ale v žádném případě neznamená, že by vyklízel svoje další pozice v klubu. Naopak. Očekává, že se mu uvolní více prostoru jak pro trenérskou, tak bafuňářskou práci. „S tím se už asi žena bude muset smířit,“ rozesmál se. Obrázek o tom, jak by to mělo správně fungovat a vypadat, si udělal v roce 2013 při své cestě do Ameriky. „Tam jsem ale také pochopil, že v Evropě je nemáme moc šancí dohnat,“ poukázal na to, že za oceánem existuje úplně jiný systém výchovy. Aby ne, ve Spojených státech je americký fotbal sport číslo 1.

K výpravě do zámoří, ač se jí Bojarský dlouho bránil, ho přesvědčil kamarád Jari. Ten se chtěl podívat na svou alma mater. O finském trenérovi byste ovšem ještě měli vědět, že se živí i trénováním ženské kopané, konkrétně brankářek. V tu dobu působil ve švédském klubu Umea, kde zrovna hrála hvězdná Brazilka Marta a přes ní měl kontakt na svůj trenérský protějšek na univerzitu v Louisianě. Tento kontakt potom celý dvoutýdenní výlet domluvil. Společně s Bojarským a Kinnunennem letěl do zámoří ještě jejich kamarád a polský kouč Roman Picheta.

Na půdě univerzitního týmu LSU, což je mimochodem vítěz letošní univerzitní ligy a quarterback Joe Burrow je téměř jistá jednička letošního dubnového draftu NFL, strávili týden. Potom se přemístili na pár dní do Arkansasu, kde je hlavním trenérem Buck Buchanan. Tento kouč se v roce 2011 zúčastnil kempu Rangers a navštívil i Trutnov, kde se mimo jiné setkal s představiteli města v čele se starostou.

Třetí zastávkou jakési stáže byla univerzita v Texasu, kde evropská trojice zhlédla jak školní zápas, tak souboj týmů z NFL Houston Texans versus Indianapolis Colts. „Ten zápas byl památný i tím, že v něm zkolaboval hlavní kouč Gary Kubiak,“ vzpomínal Jaroslav Bojarský, pro kterého byla zámořská mise neuvěřitelným zážitkem, studnicí poznatků, ale i srážkou s realitou, že Američané jsou prostě jinde. „Ale když tu metodiku a všechno kolem pochopíte, tak vlastně zjistíte, že je to pak už jen otázka peněz. A není to ani o tom, že oni mají nějaké extra vysoké, ale my máme strašně malé,“ prohlásil a vyslovil zajímavou myšlenku: „Troufnu si říct, že s rozpočtem okolo deseti milionů bychom kralovali Evropě.“

Americká hra na našem území však také od svého vzniku prodělala podle mínění trutnovského kouče obrovskou změnu. „Asi ne nováček, ale takový horší tým již s nějakou zkušeností z let 2019 a 2020 by dokázal porazit nejlepší tým ze začátku naší éry. Bezpochyby,“ sdělil Bojarský, že když před třiceti lety začínali, neznali vůbec nic. „Bylo to podobné, jako když v Asterixovi a Obelixovi hrají ragby. Všichni se honili za šiškou. Postupně jsme poznávali taktiku, přípravu a další věci. Jinak vše, co jsme trénovali, jsme trénovali hrou,“ líčil. Tímto obdobím prý prošla spousta zájemců, kteří to chtěli zkusit, a spousta jich skončila zdravotně špatně. „Bylo to fakt tvrdý. Troufnu si říct, že můj jediný talent byl, že jsem to vždycky ve zdraví přežil.“

Co Jaroslava Bojarského na prahu padesátky stále drží na hřišti? „Baví mě ta akčnost,“ řekl hráč, který neuvěřitelně miloval baseball, ale jakmile prý přešel na americký fotbal, tak teprve pochopil, co je to nuda ve sportu. „A teď se nechci nijak dotknout Romana Klempíře (trenér Rytířů Trutnov - pozn. red.), protože baseball mám strašně rád, ale je to úplně něco jiného,“ pronesl. Těm, co si myslí, že nudný je naopak americký fotbal, a že takových názorů převládá dost, vzkázal jediné: „Musíte si to zažít! A když se do toho dostanete, tak vás to tak zakousne, že už je pak těžké z toho odejít,“ nechal se slyšet čerstvý člen Síně slávy.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek, Jan Bartoš a archiv Jaroslava Bojarského