Pondělí

29. listopadu 2021

Nyní

-1°

Zítra

Svátek má

V životě mě nejvíce děsí nuda, říká osminásobný mistr světa ve footbagu

24. 11. 2021

page.Name
„Nejdůležitější vlastností hry footbag, při které se provádějí triky s míčkem, je nepochybně vytrvalost,“ řekl v rozhovoru pro Salonky osminásobný mistr světa v této disciplíně Tomáš Tuček z Hradce Králové. Za tím, aby dosáhl těchto mimořádných úspěchu, však stojí tisíce hodin tréninků. Právě vytrvalost Tomášovi nechybí. Kromě tohoto nevšedního sportu má velmi rád český jazyk, proto založil web Pravopisne.cz, což je dnes největší vzdělávací portál v Čechách.

Kluci většinou kopou do většího míče a chtějí se stát fotbalisty. Vy jste si naopak vybral malý míček a vrhl se na footbag. Jak se to stalo?
Stejně jako ostatní kluci jsem chtěl hrát tenis, hokej, fotbal s kamarády za barákem. V roce 2002 ale přijela firma, která tady foodbag propagovala, mě to zaujalo, zkusil jsem to a už jsem u hry dvacet let. Byl to tehdy velmi zábavný a pouliční sport, což se už změnilo a dostal se na vrcholovou úroveň.

Kdy a odkud přišel? Skutečně má kořeny na autobusových zastávkách?
V 70. letech footbag vymysleli dva Američané, z nichž jeden proto, aby si po operaci zpružnil koleno. Tomuto sportu říkáme hakisak, což je odvozeno od Hack the Sack, tedy volně přeloženo: kopej pytlík. Oficiálně je to ale footbag. Češi tento sport původně pojali tak, že s ním skutečně začali na autobusových zastávkách.

Mohl byste laikovi vysvětlit, co to tedy footbag je a jaká má pravidla?
Je to sport, v němž se používají převážně nohy. Jde o freestyle, takže je povoleno téměř vše, co hráč vymyslí. Jednotlivec představuje své umění dvě minuty, zatímco provádění triků s hakisákem – míčkem ve dvojici, v níž soutěžím já, trvá tři minuty. Soutěž probíhá tak, že se pustí hudba a hráč nebo hráči v časovém limitu předvedou, co umí. Sestava musí být technicky vyvážená, přinášet nové elementy, souznít s hudbou, ve dvojici jde také o synchronizaci. Vystoupení se hodnotí podobně jako krasobruslení, pět porotců dává známky od nuly do šestky včetně desetinných míst.

Jak dlouho to trvalo a co všechno jste musel absolvovat, abyste tuto disciplínu ovládl?
Lidem to připadá hrozně jednoduché, ale vždycky říkám, že jednoduchost spočívá v tom, že se tomu věnuji už dvacet let. Nejlepší způsob, jak zjistit obtížnost, je si foodbag vyzkoušet. Pokud chcete tuto disciplínu ovládnout, čekají vás tisíce hodin tréninku.

Která vlastnost je při tomto sportu nejdůležitější a proč?
Je to sport jenom a jenom o vytrvalosti. Talent u něj hraje tak třicet procent, zbytek je vytrvalost a trpělivost. První rok míček jenom sbíráte ze země, je to docela nuda. Nesmíte se ale nechat odradit, vytrvat a výsledky se dostaví. Dnes bohužel ve společnosti trpělivost hrozně upadá, tak ani nepřibývá větší množství hráčů footbagu. U tohoto sportu stačí, věnovat se mu hodinu denně, ale je potřeba ho dělat pořád. Pokud tomu tak není, svalová paměť všech triků upadá a hráč z toho rychle vypadne.

Stal jste se ve footbagu osminásobným mistrem světa, což je skutečně obrovský úspěch. Kdy vás zlato nejvíce potěšilo?
Když do footbagu vstoupíte, začínáte jako jednotlivec. V roce 2003 jsem vyhrál mistrovství světa v začátečnících, ale není to úplně plnohodnotné mistrovství. Teprve, když se dostanete mezi profíky, zjistíte, že je tam neskutečná konkurence. Začátek mezi nimi se mi moc nepovedl, tak jsme s kolegou Martinem Sládkem v roce 2004 vytvořili dvojici. Okamžik, který byl pro nás hodně důležitý, nastal v roce 2009, kdy jsme vyhráli mistrovství světa v Berlíně. Přišli tam dva kluci z Čech, které nikdo neznal, a zvítězili. Vymysleli jsme spoustu originálních triků, různé koncepty a na mistrovství jsme to předvedli. Byla to bomba. Kromě těch začátečníků jsem všechny tituly získal s Martinem Sládkem a od roku 2016 s Patrikem Černým.

Jak velký je rozdíl soutěžit sám a ve dvojici?

To jsou zcela rozdílné disciplíny. Dva lidi se musí perfektně znát. S Martinem jsme měli ještě výhodu, že jsme stejně vysocí a perfektně jsme byli sehraní. Ve dvojici jsou úplně jiné triky, je to velmi technické a řekl bych, že to ještě není úplně probádané. Dá se tam ještě mnoho triků vymyslet, v jednotlivcích se triky hodně opakují.

Když pomineme soutěže, své umění od roku 2003 předvádíte také jako show při rozmanitých příležitostech a máte za sebou více než dva tisíce vystoupení. Jak dlouho trvají a co zahrnují?
Závodění často provází stres, zatímco při show na firemních večírcích, plesech, galavečerech či festivalech je hra a zábava. Na začátku jsme přišli v trenýrkách, uklonili se a začali. V roce 2016, kdy jsme utvořili dvojici s Patrikem, dělali jsme vystoupení podle mého scénáře. Tím se to úplně proměnilo. Vystupovali jsme s velkými míčky, mnohdy svítícími, oblékli jsme se do košil a kraťasů. Vystoupení, které dříve trvalo pět minut, jsme protáhli na půl hodiny. Je celé komentované a snažíme se diváky zatáhnout do děje. Chceme, aby to byla show, která bude přítomné bavit a navíc si to mohou sami vyzkoušet. Máme od nich velmi dobré ohlasy.

Footbag se sice hraje nohama, ale není při tom důležitá i hlava?
Zcela zásadně. Hráči, kteří přijíždějí na mistrovství světa nevyhrávají už nohama, ale hlavou.

Na co při tomto sportu kladete důraz?
Hodně jsem vždycky kladl důraz na fyzickou kondici a pak jsme se soustředili na nové triky, kterých jsme ve dvojicích vymysleli nekonečnou řadu.

Máte nějaký vysněný cíl?
Nad hlavou visí pořád desítka, takže bychom se chtěli stát desetkrát mistry světa, což jsou ještě dva tituly. S Patrikem, který je extrémní talent a vyhrál titul v jednotlivcích, jsme mistrovství světa společně vyhráli loni. Uvidíme, možná se to povede příští rok a potom ještě jednou.

Řekl jste, že jste tak trochu žonglér, vždycky děláte několik věcí najednou a nedokážete se zastavit. Vyhovuje vám to nebo byste to chtěl změnit?
V životě mě nejvíce děsí nuda. Proto asi dělám mnoho věcí najednou, i když vím, že to asi není úplně v pořádku. Měl bych zřejmě dělat jednu věc pořádně, než deset věcí průměrně. Výjimkou je samozřejmě foodbag, ten mi jakžtakž jde a pár titulů už jsme posbírali.

Proč jste si na vysoké škole vybral mediální studia?
Původně jsem studoval střední zdravotnickou školu s tím, že potom půjdu na medicínu. V čtvrtém ročníku došlo ke změně, protože jsme měli skvělou paní učitelku Melezínkovou na češtinu, která ve mně objevila lásku pro tento jazyk a proto jsem šel studovat mediální obor.

Se svým kamarádem Ondrou jste tam vytvořili web Pravopisně.cz. Co je jeho cílem? Máte pocit, že v dnešní době dostává čeština trochu na frak?
V prvním ročníku na vysoké škole jsme měli předmět grafémika a pravopis. Když si představíte nejtěžší diktát na střední škole, tak je třeba si to v tomto předmětu vynásobit třemi. Bylo to neskutečně těžké. To byl iniciační moment, abychom vytvořili tento web. Velmi se ujal a dnes je to největší vzdělávací portál v Čechách. V současné době se velmi využívají sociální sítě a v komentářích se nejvíce vyjadřují lidé, který mají s češtinou často největší problém. Ti, co ten problém nemají, většinou něco komentují zřídka. Bohužel existuje spousta lidí na sítích, kteří čtou komentáře s chybami a ty chyby si osvojí. To je problém.

Slyšel jsem, že rád čtete. Které autory máte nejraději?
Mám rád Franze Kafku, Haruki Murakamiho, Jamese Joyce, Edgara Allana Poea či Stephena Kinga a z českých autorů skvělého Michala Ajvaze, Miloše Urbana nebo Petru Soukupovou.

Radíte stále lidem a firmám s jejich sociálními sítěmi?
Zpočátku jsem tvořil příspěvky na sociální sítě, v současné době jsem zaměřen na výkonnostní marketing. Snažím se lidem pomáhat s e-shopy, sbírám kontakty, pomáhám s nabíráním zaměstnanců a podobně. To je můj obor.

Také u lidí oceňujete disciplínu, houževnatost a kreativitu... Mohl byste to vysvětlit?

Mám sice rád knížky, češtinu, ale zároveň se považuji za vrcholového sportovce, což není úplně obvyklé spojení. Právě při footbagových vystoupeních na různých akcích se dá spojit spousta věcí od sportu, přes muziku, po styl řeči… Rád tyto věci spojuji a zahrnuji je do vystoupení. Vystupovali jsme třeba v kulturním domě ve Vrchlabí, kde režisér Forman natáčel film Hoří, má panenko, a tam jsem to těm lidem říkal. Když jsme pak byli na rautu, chodili za mnou s tím, že v tom městě žijí a nevěděli o tom. Na závodech tento způsob samozřejmě není možný.

Od narození žijete v Hradci Králové. Jste patriot, který by se nikdy jinam neodstěhoval?
Bydlel jsem v Praze a moc mě to nenadchlo. Rád sednu na kolo a rychle se přemisťuji tam, kam chci, což v Praze moc nešlo. Jsem patriot a nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych šel z tohoto města pryč. Jsem tady strašně šťastný.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Tomáše Tučka