Čtvrtek

28. října 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Motokrosaři na Vápence. Dřív to byla hodně velká divočina

18. 9. 2021

Motokrosaři na Vápence. Dřív to byla hodně velká divočina 41 snímků
Víte, že motokrosový areál na Vápence byl původně tankodrom, kde měla cvičiště ruská armáda? Občas se proto ještě stane, že země tady vydá nečekaný pozůstatek – granát či nějaké jiné střelivo a členové Krkonošského Automoto Klubu v AČR pak sledují v akci pyrotechniky. V kopečku mezi poli západně od Trutnova, nedaleko volanovského letiště, mají motokrosaři svůj domov od roku 1990, kdy pozemek koupili a začali zde budovat závodiště, které v posledních letech rozšířili také o zázemí.

Jedním z hlavních zakladatelů areálu byl v letech 1992 až 1994 Jiří Mikysa. Ten již dnes mezi námi není, zemřel v roce 2009 a v trávě pod břízami má pomník. Aktivně závodil osmnáct sezon. Stal se vícenásobným vítězem krajského přeboru, mistrem ČSR ve skupině B a účastnil se i mistrovství ČSSR. Na trutnovské „placce“ vytvořil skoky jako v zámoří a jezdil se tady americký supercross. „Ten se později zrušil a postavila se klasická trať pro hobíky a poloprofíky,“ vzpomíná současný předseda klubu KAMK Richard Švaral. Parametry dráhy opravňují Vápenku k pořádání krajských přeborů, různých cupů, ale dala by se tu jet i malá republika.

Délka okruhu je asi dva kilometry s minimální šířkou šest metrů a najdete zde osm skoků. Pro potřeby závodů se trať dá upravit na několik variant. „Máme kratší variantu, když je prach, tak abychom to ukropili. Anebo když je hodně závodníků, tak naopak jezdíme až úplně dozadu,“ ukazuje předseda. Trutnovská trať nabízí i eventualitu bez velkých skoků pro soutěž starších strojů – klasiků, aby to uskákaly. A jiné zkrácené kolečko absolvují děti. Ty se nemůžou vydat na celý okruh jak kvůli obtížnosti, tak hlavně kvůli tomu, že je tatínkové chtějí mít neustále pod dohledem. „Stoupnou si tady doprostřed tratě a kluka mají pořád na očích,“ vysvětluje Richard Švaral.

Náročnost závodu je zároveň odvislá od toho, kdy motokrosaři závodí. Když je totiž trať ráno čerstvě připravená a rovná, je to „na pohodu“. Při odpoledních jízdách jsou už ale všude díry, někdy i metrové, takže za řídítky motorky je to pak úplně jiný adrenalin.

Připravit arénu na závod většinou zabere necelý týden. Když se jede v sobotu, v úterý se dráha naorá, ve středu uvláčí, ve čtvrtek se natahá „mlíko“ (značí se) a v pátek večer se třeba dvě hodiny kropí. Voda je pro motokrosaře nezbytný pomocník. Bez ní by zvířená oblaka prachu nadělala neplechu u sousedů. „Dole z Volanova mi ženský volají, že mají prádlo venku, a pak je to průšvih,“ potvrzuje Richard Švaral. Proto i každý trénink červenou hlínu zkrápějí a snaží se nebezpečí prachu eliminovat.

„Když si vzpomenu, jak jsme dříve pořádali závody, tak to byla hodně velká divočina. Trnul jsem, jestli přijedou hasiči s vodou, jestli seženeme mávače, jestli nám neodejde centrála, protože tady nebyl proud, nebylo tady nic. To bylo šílený,“ usměje se dnes předseda, s jehož nástupem do funkce v roce 2014 se motokrosový areál začal výrazněji dávat do kupy. Jako první se udělala nová „trafačka“ a hned nato se začal řešit problém s prachem. Dole pod strání oddíl vyhloubil 80 metrů dlouhý vrt do země a odtud čerpá vodu do nádrží, které jsou nahoře nad tratí. Po okruhu je pak rozmístěno třináct šachet, z nichž vedou hadice, a trať se zkrápí. Vybudování systému vyšlo na milion korun.

Ještě daleko větší investici do zázemí však přinesl rok 2016, kdy Krkonošský Automoto klub Trutnov prodal své zázemí v restauraci Peklo, rozhodl se přesunout na Vápenku a tam postavit budovu, kde bude celý klub žít. Během dvou let vedle okruhu vyrostla jakási průmyslová stavba připomínající halu s kanceláří, kulturní místností, kuchyňkou, stánkem, sociálním zařízením se sprchami a garáží.

Vedle ní venku přibyla plechová bouda se sprchami pro závodníky. „Není to nic světoborného, ale zjistili jsme, že nám to takhle vyhovuje, stejně tu trávíme většinou čas jen od dubna do září,“ poznamenal Richard Švaral.

Náklady na zrealizování tohoto nápadu se vyšplhaly na pět a půl milionu korun a nelze nezmínit to, že klub si vše financoval jen z vlastních prostředků. „Na všechno, co tady vidíte, nemáme ani jedinou korunu dotací. Ani od města, ani od státu, ani od asociace. Všechno si platíme sami,“ poukazuje předseda a vysvětluje, že klub si vydělává vlastní činností a příjem mu plyne také z autodílny
v Horním Starém Městě, kterou pronajímá.

Sám pár let seděl ve sportovní komisi města, takže má přehled, jak to s dotacemi pro sport chodí. „Tenkrát se připravoval nový model a úplně nesouhlasím s tím, jak to funguje. I když chápu, že je navázané na děti, takže to tak musí být. Na druhou stranu my si nestěžujeme, nemáme korunu dluhů. Nechceme po nikom nic. Jen jediné, co mě mrzí, je tady ta cesta,“ ukáže na polní příjezdovou komunikaci. Ta patří městu a Richard Švaral se už několik let marně snaží o její opravu. „Vždycky jen slyším – za rok, za rok. Přitom jde jen o to vybrat příkop, to bychom si udělali sami, a pak tam navézt nějaký materiál, stačil by obyčejný štěrk,“ dodává.

Tato skutečnost jej mrzí hlavně kvůli lidem, kteří se na Vápenku sjíždějí z kraje i celé republiky. „Lidé bývají z areálu nadšení. Závodišť s takovým zázemím je u nás opravdu málo. Jedinou kaňkou je ta cesta, za kterou od nich hned na začátku dostávám čočku, když to řeknu lidově,“ prohlašuje Švaral a trošku se diví, že ještě nikoho nenapadlo využít potenciál tohoto místa k vybudování nějaké stezky. Během covidu tudy chodila procesí lidí.

Jak bylo zmíněno, o Vápenku je velký zájem i mezi jezdci, což je na jednu stranu způsobené tím, že tratí ubývá. V nejbližším regionu jsou tři – v Rudníku, Nové Pace a Říkově. „Na každém tréninku máme tak 20 až 25 lidí, o víkendu i třicet, a to sem někdy opravdu jezdí i chlapi z Prahy,“ poznamená předseda. S tím, jak je na trutnovské trati živo, souvisí po prachu ale i druhý největší problém motokrosu, a to hluk. „Bohužel s tím neuděláme nic, ale snažím se opravdu hlídat, aby se trénovalo jen v určené hodiny, a neexistuje, aby tady někdo jezdil o minutu dýl,“ zdůrazňuje Švaral, že chce, aby sousedé věděli, že když je trénink do pěti, v pět bude klid. Hodně záleží na větru, kam fouká. Když na stranu do pole, není to tak slyšet. Když se otočí směrem na město, všichni vědí, že motokrosaři trénují.

Krkonošský Automoto klub Trutnov nepatří mezi velké spolky, má kolem pětadvaceti členů, z nichž aktivní je asi polovina. A stejně jako v ostatních sportech ho trápí slábnoucí zájem z řad dětí. Ačkoliv je zřejmé, že motokros je v tomto směru ještě více upozaděný a je pro něj složitější přilákat mladou generaci. Je i finančně náročný, takže ho nemůže dělat kdekdo. Cena motorky se pohybuje od 200 do 300 tisíc korun. „Rozdíl oproti fotbalu je třeba ten, že tam se vám o syna postarají trenéři, tady s ním musí být celou dobu tatínek nebo nějaký doprovod,“ říká Švaral. Jeho syn Ondřej jezdí a můžete si ho prohlédnout při skoku na titulce magazínu.

Jak motokros trápí nedostatek mladších jezdců, o to víc se startovní rošty plní veterány. „Ti už mají život vyřešený, chtějí se bavit a užívají si to,“ usmívá se Švaral. V 52 letech je jedním z nich a v Trutnově je aktivně nejstarším jezdcem. „K motokrosu mě také přivedl táta. Jsem z Voletin, kde jsme s klukama jezdili po loukách a cestách. Nebyly žádné noťasy, jezdili všichni, bylo to povinné,“ vzpomíná.

Motokros podle něj na ústupu není. Jenom řeší jeden problém. Veřejnost si motokrosaře z uzavřené trati často plete s enduristou, který jezdí v lese. „Lidé vidí, že je to podobná motorka, ale ona je úplně jiná. Má jiné parametry, motor, pérování, všechno. Hází nás ale do jednoho pytle s tím, že my jsme ti, kteří jezdí po lese, ničí kořeny, dělají hluk a plaší houbaře. To my nejsme,“ posteskne si. Jezdci z motokrosových tratí mají podle něj úplně jiný naturel než ti, co jezdí do lesa. „My jsme jako atleti, kteří pořád běhají do kolečka a vylepšují si svou techniku a časy. To je důležité říct. Tím se lišíme,“ tvrdí a dodává, že nezná moc lidí, kteří jezdí motokros a zároveň by jezdili do lesa.

A v čem vidí budoucnost motokrosu? V elektrických motorkách. Nahrává tomu prý to, že motokrosaři jezdí na uzavřeném okruhu, nejezdí nikam daleko, rozjížďky trvají dvacet minut, tak se to dá spočítat. Člověk u sebe bude mít dvě tři baterky, v areálech se postaví nabíječky. Problém by zatím byla cena, dnes stojí motorka 350 tisíc, ale až se začnou vyrábět ve větší míře, mohla by klesnout.

„Zatím mě tady mají za blázna, když o tom mluvím, ale já jsem elektrikář a řeknu vám, že taková elektrická motorka je absolutně jednoduchá věc, zatímco spalovací motor, ventily, zapalovač, čerpadla, spojka, to je prostě všechno strašně složitý. Už tady i mezi námi jezdili na elektrických motorkách a rozdíl nebyl poznat. Ani ten člověk to nepoznal, co na tom seděl. A víte co? Najednou pak budeme bez hluku,“ usmívá se Richard Švaral.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Jan Bartoš