Tanec se nejde naučit hned, trvá to několik let

Jak jste se poznaly?
Adéla: Obě jsme začaly tančit street dance v tanečním klubu Bene Dance Art Team pod vedením Waltera Elscheka. Potkávaly jsme se v sále, protože jsme byly každá v jiné věkové kategorii, a tak jsme na sebe různě narážely. A pak jsme najednou začaly obě tančit latinsko-americké tance, kde jsme se blíže seznámily a daly jsme to dohromady.
Karolína: Já si to pamatuji tak, že jsem poprvé přišla na trénink latinsko-amerických tanců a za mnou tam přišla právě Áďa. Ona: Ty jseš Kája, viď? A já: Jak to víš? A od té doby jsme se začaly bavit a po dvou letech našeho přátelství jsme spolu začaly tancovat.

Co vás zlákalo přejít ze street dance k latině?
Karolína: My jsme tak úplně nepřešly. Když jsme se začaly věnovat latinsko-americkým tancům, pořád jsme tancovaly i street dance. Nejdřív jsme na latině začaly s párovým tancováním a po dvou letech za mnou přišla Áďa, že zjistila, že se tancují dua, jestli nechci tancovat s ní.

Nepřišlo ti divný, že budeš tancovat s holkou?
Karolína: Nééé. Ona mi popsala, jak to funguje. Že to není jako v párovém držení, ale že holky tancují vedle sebe nějakou stejnou sestavu. Řekla jsem, že s ní do toho půjdu, když už jsme byly kamarádky.
Adéla: Já jsem se o tom dozvěděla od naší spolutrenérky, která s tím měla zkušenosti, když tancovala v sólech. Odkoukaly jsme to od ní.

Jak vám to šlo?
Adéla: Myslím si, že jsme měly delší rozjezd. Byly jsme takové průkopnice, neměly jsme žádný vzor, ke kterému bychom mohly vzhlížet, takže o to těžší to pro nás bylo.
Karolína: Je to úplně jiný styl, takže jsme se musely přeorientovat ve všem. Jiné postavení těla, jiné kroky, teď do toho ta technika, že to není takové uvolněné, ale musí se tam řešit jiné technické věci, jiný styl hudby. Musely jsem si zvyknout. S Áďou jsme byly první v našem klubu, kdo začal tancovat dua.

Street dance byl lehčí?
Karolína: Nedá se říct, že je lehčí. Každý styl má něco do sebe.
Adéla: S tím souhlasím. Pro mě bylo nejtěžší změnit úplně ten styl, co se týče estetiky toho sportu. Street dance je pouliční tanec, zatímco latina je spíš laděná do té estetiky. Hezky stát, hezky se oblíkat, vnímá se to úplně jiným směrem. Chvíli mi trvalo do toho proniknout. Na tréninky jsem nejdřív chodila v teplákách a ve svetru. Postupně se to vyvíjelo.
Karolína: A po dalších dvou letech jsme k tomu přidaly ještě karibské tance.

Čím si vás tyto taneční styly získaly?
Karolína: To není jen latina a karibik. Já celkově miluju tanec. Když přijdu na parket, tak mě najednou pohltí hudba a už nevnímám nic jiného. Hrozně mě to baví, hlavně každý tanec má jinou emoci a jinou myšlenku. Tak se ani nedá říct, který mě baví nejvíc. A baví mě to jak v páru, tak v duu nebo i sólo má něco do sebe.
Adéla: S tím souhlasím. Šest let jsem předtím dělala gymnastiku a tam jsem vlastně zjistila, že nejvíc mě baví společné choreografie, takže jsem přešla k hip hopu, kde je to taky ve skupině, a odtud k té latině.
Karolína: Když jsem byla malinká, furt jsem se hýbala. Moji oba rodiče byli tanečníci, takže pro mě byli trošku takovým vzorem, že jsem chtěla být jako maminka s tatínkem. Přišla jsem za nimi a řekla, že bych chtěla tancovat. Asi dva roky jsem dělala balet a potom mě rodiče přivedli do klubu k panu Elschekovi.

Jaký je to trenér?
Adéla: Myslím, že mu vděčíme za veškerý náš úspěch. Trávíme spolu spoustu času, tak si navzájem musíme rozumět, aby to klapalo.
Karolína: Jednak je to výborný tanečník, o tom žádná. A hlavně v té latině k němu vzhlížíme. Je vidět, že to umí.

Vzpomenete si, jak dopadly vaše první závody?
Adéla: Na první soutěž jsme odjely asi před šesti lety do Příbrami, byly jsme hodně vystresované, ale dopadlo to nad naše očekávání. Týden potom v Nymburce jsme na našich druhých závodech vyhrály. Dávaly jsme do toho všechno a strašně nás to bavilo. A když člověka něco baví, tak se to odráží na jeho růstu a posouvá se nahoru.

Předpokládám, že trénujete hodně.
Karolína: Ano. Každý den a máme to rozdělené. V pondělí jsou kondiční tréninky s naší druhou spolutrenérkou. V úterý jsou volné tréninky, máme otevřený sál a můžeme si samy projíždět, co chceme a potřebujeme. Bez trenéra. Pak jsou ještě individuální lekce jen s hlavním trenérem, další jsou vedené tréninky a skupinové, kde je celý tým. A v pátek ještě practise, což je něco jako simulace soutěží.
Adéla: Někdy se mohou přijít podívat i rodiče, aby fandili a dělali publikum. Já osobně mám nejradši volné tréninky, protože si to tam spolu můžeme vyřešit, co potřebujeme, vyříkat a netaháme do toho někoho jiného.
Karolína: Já mám taky ráda ty volné tréninky, víc si to tam spolu užijeme a po tréninku si i pokecáme. A baví mě taky páteční practise.

Jaký je tancování sport?
Karolína: To mě na tom právě trošku mrzí, že většina lidí nebere tanec jako sport. Ale je to sport, je to estetický sport. A tanec fakt vyžaduje hodně úsilí a tréninku, nejde se to naučit hned. Trvá to několik let.
Adéla: Všem to většinou dojde až po tanečních. (smích) Tancování je v podstatě takový životní styl.

Pro vás to muselo být v tanečních jako procházka růžovou zahradou, ne?
Adéla: Já jsem taneční vynechala. Měla jsem strach, že mě nebudou brát spolužáci a budou si mě dobírat, že se tam chlubím, že to jako už umím. To byl můj největší strach. Nechtěla jsem se tam předvádět, i když je to takhle blbý říct. Řekla jsem si, že se na ně raději půjdu podívat, až budou mít třeba věneček a prodlouženou.
Karolína: Já mám taneční právě teď, i když původně jsem chtěla také vynechat, protože jsem měla úplně stejný strach jako Áďa. Jenže my jsme se právě dohodli, že půjdeme skoro celá třída. Navíc tam chodí i polovina lidí ze základky, takže já jsem tam šla hlavně kvůli těm lidem. Že jsem si to chtěla užít s nimi. A co se týká tancování, tak se to tam nesnažím nějak přehánět. (smích) Dělám, co se mi řekne.

Asi jste nečekaly, že se takhle prosadíte a budete vozit i zlaté medaile z mezinárodních akcí.
Adéla: Já jsem to vůbec nečekala. Vždycky jsem k těm lepším vzhlížela a přála jsem si být jako oni. Myslím si, že u nás nastal velký zlom, kdy jsme vyjely na naši první mezinárodní soutěž. Byl to takový skok do neznáma a mělo to ukázat, jakou můžeme mít budoucnost.
Karolína: Naše první mistrovství Evropy bylo v Moskvě v roce 2018, ale nejvíc si asi vážíme výsledků z roku 2020. To byla nejvíc obsazená soutěž, co jsme zatím absolvovaly, protože pak přišel covid a od té doby mi přijde, že je tanečníků méně. Projevila se ta pauza a navíc teď nejezdí na soutěže Rusáci, kteří jsou vždycky namakaní.
Adéla: Uvidíme, jak nám to půjde dál, protože teď mi bylo devatenáct, tak přecházíme do kategorie dospělých.
Karolína: My už jsme se staly mistryněmi světa, a teď nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale už jsme dosáhly toho vrcholu. Nicméně nejtěžší je vždycky podle mě se na něm udržet.

Jak dlouho se před závodem zkrášlujete?
Adéla: Myslím, že už jsme se v tomhle taky zlepšily. Dřív nám to trvalo fakt dlouho. Třeba tři hodiny. Teď už je to tak dvě hodiny dohromady i s rezervou.
Karolína: Mít nějakou rezervu se vyplatí vždycky, kdyby se třeba posunul harmonogram.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Karolíny Tučkové