reklama 

Něco končí, něco začíná. Plavkyně Aneta Pechancová už chce život směřovat jinam

3.11.2016  •  Plavání  • 
čtenost 1449

Trutnov - U okna na tyči má zavěšeno přes 300 medailí. Plavkyně Aneta Pechancová toho dokázala hodně a je možné, že v budoucnu tuhle sbírku ještě rozšíří. Nicméně bývalá reprezentantka, teď ve svých 24 letech, dospěla k rozhodnutí, že skončí s aktivní kariérou. „Plavat budu dál, ale je čas se posunout jinam,“ říká.

Něco končí, něco začíná. Plavkyně Aneta Pechancová už chce život směřovat jinam

Anet, opravdu končíš?
Nevím, jestli to úplně nazvat koncem. Každopádně už nemám prostor se plavání věnovat tak jako dřív a já hrozně nerada dělám věci na půl. Abych chodila čtyřikrát pětkrát týdně na tréninky a plavala jen tak ze setrvačnosti, že jsem dřív něco uměla, to se mi nechce. Pro mě bude jednodušší vyjet si na závody, když mi ty závody začnou chybět, možná si ještě někdy skočím na republiku nebo ligu, ovšem spíš jako výpomoc holkám do štafety. O mojí aktivní kariéře už to ale nebude.

Aneta Pechancová

  • narozena 5. června 1992 ve Dvoře Králové nad Labem
  • studentka právnické fakulty
  • mnohonásobná mistryně republiky napříč všemi kategoriemi
  • největší úspěchy: stříbrná medaile ze štafety 4x50 PZ a účast v semifinále na 100 polohovku na mistrovství Evropy v Chartres (2012), 1. místo MČR družstev (2009), účastnice MS v Římě (2009) a ME v Herningu (2013), ME v Debrecenu (2012), ME ve Štětíne (2011)
  • má ráda módu, dobrou kávu a usměvavé lidi, nemá ráda cestování autem napříč republikou a zase zpět, srážku s blbcem a koprovku

Kolik času věnuješ plavání?
Když jsem v Trutnově, tak se snažím jít do vody každý den, aspoň na tu tři čtvrtě hodinu, na ty dva tři kilometry. Když tady nejsem, jdu do vody dvakrát třikrát týdně většinou tam, kde se pohybuji. Teď už více méně jen v Plzni, kam se stěhuji, a jinak předtím to bylo v Brně a Olomouci. Už rok a půl to ale nedělám tak, jak bych chtěla. Stále jsem si nechávala zadní vrátka, ale nastal čas, abych to rozsekla.

Aspoň se ráno vyspíš...
Je to strašná změna. Když teď ráno musím někam v pět vstát, často si říkám, jak jsem to mohla takhle deset let vydržet. Vím ale, že kdybych začala trénovat znovu do plných, tak si na to zvyknu. Já jsem sice nikdy ráda nevstávala, ale zvykla jsem si na to, že musím. Že je to moje práce, že vstávám kvůli něčemu, jako je Evropa, svět, olympiáda. Bylo to nezbytné pro to, abych se dostala tam, kam jsem se dostala.

Budili tě rodiče?
Budila jsem se sama, ale dokud jsem neměla řidičák, tak mě na tréninky vozili naše. Bylo opravdu málo dní, kdy jsem šla pěšky, obzvlášť v zimě. Když už jsem pak měla papíry, jezdila jsem autem. Budík jsem měla pravidelně na 5:13, ale ke konci týdne se mi třeba měnil na 5:18. Těch pět minut ráno bylo hodně drahých.

A v kolik třeba plavci usínají?
Jak kdo. Vzhledem k tomu, že já jsem celou střední školu jezdila do Hradce a strávila denně tři hodiny na cestách, k tomu tři až čtyři hodiny na bazénu, domů jsem přišla večer z tréninku kolem půl osmé, tak jsem byla ráda, že jsem se najedla a svalila se do postele. Zpravidla to bylo do půl desáté.

Bavilo tě to?
Já jsem od jistého věku přestala přemýšlet, jestli mě to baví. Mě u toho ohromně držel úspěch. Určitě mě to bavilo celou střední, ale pak na vysoký, už to bylo jiný. Už jsem začala přemýšlet o tom, že když chci studovat relativně náročnou školu a plavat, tak ten čas musím mít zorganizovaný. Tehdy jsem už neuvažovala o zábavnosti sportu, šla jsem si jen za cílem, kterého jsem chtěla dosáhnout.

Na olympiádu ses nedostala. To znamená, že jsi trénovala málo?
Trénovala jsem dost, ale myslím, že jsem začala pozdě. Já jsem čistokrevný sprinter. Když to tak řeknu, tak čtyřicet metrů je pro mě už dálka a nejkratší trať je padesátimetrová. A sprinteři se na rozdíl od vytrvalců vyvíjejí později. Taková ideální sprinterská doba bych řekla, že je teď v mém věku – 23 až 25 let. Člověk potřebuje mít na sprint vyspělou hlavu. Nechci v žádném případě podceňovat dálkaře, ale sprint není osmistovka, kde když se vypustí tři záběry, tak se nic nestane. U padesátky, když se vypustí tři záběry, jsou to dvě tři desetiny a to je sakra hodně. Když je člověk mladší, ještě si to tolik neuvědomuje.

Ale ty už jsi teď vyzrálejší?
Já jsem to říkala mockrát trenérům, že až teď cítím, že jsem dospěla na vrcholový sport.

Tak proč tohle tvoje rozhodnutí?
Bohužel nebo možná bohudík já moc nevěřím cizím trenérům. V republice věřím, že všeho všudy to dělají dobře dva trenéři a z toho je ten jeden můj trutnovský. A pan Pokorný mi řekl, že se za mnou stěhovat nemůže. A vzhledem k tomu, co mi Trutnov dal, ať výkonnostně, finančně nebo prostě jen lidsky, nechci odsud přestoupit do žádného jiného klubu. A že jsem měla spoustu nabídek i za nemalé peníze. Investovali tady do mě tolik energie, času a peněz, že by mi přišlo nefér, abych jako hotový plavec nosila ty body jinam.

Dá se plaváním u nás uživit?
Jen plaváním asi těžko. Ani ti nejlepší u nás se tím na této úrovni uživit nemůžou. Ale samozřejmě získávají peníze od sponzorů a z reklamy. V Čechách to ale frčí míň než v zahraničí. Plavání je navíc specifické v tom, že v podstatě nikde nesmíme mít nalepené sponzory. Jen na klubových věcech a oblečení, takže jaký sponzor pak do toho půjde? Krom toho si myslím, že ten sponzorský a propagační systém českého plavání, kterému velí svaz, není úplně dobrý.

Asi bychom toho našli víc, co není úplně ideální, protože úspěchy na velkých akcích v poslední době české plavce nějak míjejí, co? Viz. olympiáda.
Jsou samozřejmě nasnadě spousty dotazů, proč to tak dopadá, ale já asi nejsem moc kompetentní osoba, která by se k tomu měla vyjadřovat.

Názor na to ale máš?
Názor na to mám ten, že systém reprezentace tady není a že stále směřujeme od závodu k závodu. Je ale pravda, že ve výsledku nikoho nezajímá mistrovství Evropy. Všechny zajímá olympiáda, protože to je čtyřletý cyklus, k jehož vrcholu směřuje každý sportovec, která to dělá na vrcholové úrovni.

V zahraničí se trénuje víc?
Určitě. Řeknu ti zářný příklad, ti nejlepší u nás trénují kolem 2000 km ročně, což je pěkné. Ale Španělka Mireia Belmonte, držitelka světových rekordů, naplavala před olympiádou v Londýně přes 4000 kilometrů. Takže odpověď je celkem jasná.

Proč se u nás netrénuje víc?
Toť otázka. Nerada se na to vymlouvám, ale skutečností je, že nemáme podmínky jako v zahraničí. Díky tomu, že nejsme plavecká velmoc, tak ty podmínky tady nejsou takové. V zahraničí bývá běžně zvykem, že je komplex bazénů, kde je 50metrový bazén, 25metrový, nechybí tělocvična, posilovna a ti lidé mají všechno u sebe. Kde to tady je?

Ano, podmínky jsou jedna věc, ale já jsem měl na mysli spíše systém trénování. Co sportovci brání, aby trénoval víc, když chce být lepší, nebo je chyba v trenérech?
Je to tak i tak, myslím, že i ti trenéři se bojí dát plavcům takovou zátěž, co je v zahraničí. A další věcí je taky dnešní doba. Když to vezmu na příkladu dnešních mladých lidí, kteří mají potenciál k tomu, aby byli dobří, tak oni trénují o polovinu méně, než jsme trénovali my, když jsme byli mladí. Děti, případně rodiče si chodí hromadně stěžovat za trenéry, že jeden den plavou osm kilometrů, jak je to strašně hodně a že už nemůžou. My jsme plavali šestnáct, někdy i dvacet. Když pak takhle přijde patnácté dítě a čtvrtý rodič, tak co má ten trenér dělat než povolit. Jinak to skončí tím, že děti odcházejí, což ale není v zájmu žádného klubu.

Navíc je to plavání. Voda, kachličky, tam a zpátky, tam a zpátky. Víš, co myslím?
Nebudeme si nic nalhávat, je to trošku blázinec. Nebudu tvrdit, jak je plavání nádherný sport, když celou dobu koukáte na dno. Je to pakárna, ale to je ve finále každý sport, když se dělá vrcholově, pokud se nebudeme bavit o týmových sportech, které jsou úplně odlišné. Individuální sporty jsou všechny o tom samém. Za tu dobu, co plavu, mě ale nikdy nenapadlo se nad tím takhle zamýšlet.

Je to velká dřina?
Nerada úplně porovnávám, protože jsem žádný jiný sport na této úrovni nedělala, ale plavání je hodně tvrdý sport, pokud ho chce člověk dělat dobře. Už jen proto, že plavání není pro člověka přirozený pohyb jako třeba běhání. Plavání musíš dělat dvakrát denně, protože ten pocit z vody se rychle ztrácí. Já jsem před většími závody chodila do vody každý den, neměla jsem ani neděle volné. Laikovi se to těžko vysvětluje, ale opravdu, když dva dny nejsi v bazénu, tak pocit z takové té rychlosti ve vodě se může vytratit.

Vím, že v tvojí přípravě hrál důležitou roli ještě jeden pocit, co tě u toho držel. Pocit úspěchu.
Jo, hodně mě tahal úspěch, ale on to pan Pokorný zjistil celkem brzo. Vzpomínám si, že v Lucembursku v lednu 2012, kdy se mi tam úplně nezadařilo, přičemž už jsme půl roku dřeli na olympiádu, jsem na něj křičela, že už druhý den nepřijdu, že to nemá žádný smysl. Měl svatou trpělivost. Ano, jsem rapl, jsem cholerik, ale fakt na tom pracuji a je to lepší. Ty úspěchy ale potřebuji.

A byly, že?
Troufnu si říct, že byly. Jo, měla jsem ambice, že bych mohla startovat ve finále mistrovství Evropy, v semifinále na mistrovství světa. Kromě olympiády jsem si splnila všechno, co jsem chtěla.

Proč myslíš, že nedopadla tvoje účast v Londýně?
Londýn byl spíš sen než cíl. To říkám teď na rovinu. Věnovala jsem tomu hodně času a potřebného času. Samozřejmě, že teď už vím, že kdybych se připravovala na další olympiádu, tak bych spoustu věcí udělala jinak. Není to tak dlouho, co jsme se o tom shodou okolností na tréninku bavili s panem Pokorným a řekl mi to i on, že by mě připravoval jinak. Jak jsme tenkrát začali trénovat ten rok před olympiádou, kdy jsem si o rok odložila práva, tak se mělo začít trénovat ještě o rok dřív. Ale pravda je, že já jsem to slyšet nechtěla, protože jsem maturovala, a naši by to taky slyšet nechtěli. V té době se to ale udělalo nejlíp, jak mohlo.

Kolik ti chybělo ke splnění limitu?
Ani nevím, k limitu mi chybělo dost. Ale oni pak dobírali s časem nějakých 25,7 a já jsem měla zaplaváno 26,1, takže čtyři desetiny. To je ale bezpředmětné, prostě jsem nikam nejela.

Rio pak vyšumělo životem?
Přesně. To jsi řekl hezky.

Mrzí tě, že si nezazávodíš pod pěti kruhy?
Mrzí, nemrzí. Fakt dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, jestli se od září nevrhnu na čtyřletý cyklus do Tokia, bylo by mi osmadvacet, ideální na konec kariéry.

Co ti v tom zabránilo?
Život a taková ta představa, co by mě čekalo. Není to totiž jen o trénování, ale najednou na čtyři roky tomu přizpůsobíš úplně všechno. V podstatě se ti zastaví život. Vím, že tréninky bych zvládla. Hlavou bych se na to taky připravila, to by bylo v pohodě. Ale já už chci svůj život směrovat jinam. Za nějakou budoucí pracovní kariérou a normálním životem.

Takže tvým největším plaveckým zážitkem zůstane stříbrná medaile ze štafety na evropském šampionátu v Chartres?
Rozhodně. Nevím, jestli bych to nazvala i největším úspěchem, ale zážitek to byl určitě. Ten pocit na vyhlášení, doteď když o tom mluvím, mám husinu. To bylo něco tak krásného, strašně se mi klepala kolena. A taky ta společná euforie, že to nebylo individuální, ale byly jsme v tom čtyři. To je pocit, pro který se vyplatí dělat sport. Ten pocit, co mě ráno zvedal z postele.

Na každém konci něco nového začíná. Co začíná pro tebe?
Přestupuji z Olomouce na školu do Plzně, kam jsem se rozhodla přestěhovat celá, protože tam mám byt a přítele, který je shodou okolností také bývalý plavec. A až si všechno sedne, chci si konečně najít práci v nějaké právnické kanceláři.

A plavání?
Plavat budu pořád, minimálně proto, abych neměla velký zadek. A asi bych ještě chtěla, aby mi to na nějaké republice cinklo.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek, Michal Bogáň

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama