Čtvrtek

28. října 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Nečekala jsem, že budu mít plavání tak dlouho ráda

1. 10. 2021

Nečekala jsem, že budu mít plavání tak dlouho ráda 38 snímků
V životě sportovce není těžšího rozhodnutí. Trutnovská reprezentantka v plavání Martina Elhenická, která za pár dní oslaví 28. narozeniny, v létě nečekaně oznámila konec své kariéry. Plavala od tří let. „Obrečela jsem to. Najednou skončíš s tím, co děláš celý život,“ řekla účastnice evropských i světových šampionátů.

Marťo, takže jednoduchá otázka na začátek: Proč?
To není moc jednoduchá otázka. (smích) Asi protože se nedostavily výsledky, které jsme očekávali a které jsme si přáli. A prostě se plavání nedá dělat věčně, takže jsme se rozhodli, že to ukončíme.

Očekávali, přáli, rozhodli jsme se… Mluvíš v množném čísle? Nebylo to z tvojí hlavy?
Původně to úplně nebylo z mojí hlavy, ale teď zpětně jsem za to rozhodnutí asi ráda, když to vidím.

A kdo ti řekl, že končíš? Byla jsi na to připravená?
Nebyla jsem na to připravená. Po mistrovství republiky v červnu jsme měli sezení s novým vedením plaveckého Vysokoškolského sportovního centra a trenérem, jak to vlastně bude dál. Já jsem tam šla s tím, že chci do zimy pokračovat, chtěla bych se dostat na mistrovství světa v krátkém bazénu a tam se rozloučit, ale místo toho jsme nakonec dospěli k závěru, že to ukončíme.

Mluvíš o tom, že se nedostavily výsledky? Jaká byla očekávání?
Doufala jsem…, chtěla jsem se dostat na olympiádu, ale bohužel. A nevyšla mi ani Evropa na dlouhém bazénu, která byla v květnu. Nepředvedla jsem ani jeden výsledek, který by stál za to. Že bych si řekla: OK, olympiáda mi nevyšla, ale byla jsem na Evropě, kde jsem alespoň něco předvedla.

Martina Elhenická

  • narozena 10. října 1993 v Trutnově
  • od 3 let začala plavat s rodiči a posléze přešla do plaveckého oddílu TJ Lokomotiva Trutnov
  • mnohonásobná mistryně republiky napříč všemi kategoriemi
  • v roce 2014 odešla trénovat do Prahy
  • trenéři, kteří provázeli její kariéru: Jaroslav Mošna, Pavel Pokorný, Tomáš Břeň, Jaroslav Strnad, Paolo Bossini, Petra Škábová a Dominik Vavrečka
  • v říjnu 2017 zaplavala v Plzni na 1500 metrů čas 16:08,08 a vytvořila nový český národní rekord
  • osobní rekordy: 400 m (dlouhý bazén 4:18,02 a krátký bazén 4:08,04), 800 m (8:47,62 a 8:30,15), 1500 m (16:42,71 a 16:08,08)
  • má ráda malování a kreslení, čtení a dobrou snídani, nemá ráda studenou vodu, Oreo sušenky a takové ty zdvořilostní rozhovory

Čemu to přisuzuješ, že ses do Tokia nepodívala?
Limity nebyly úplně lehký, to přiznávám. Měla jsem docela dobrý rozjezd sezony. Od prvních závodů jsem se zlepšovala a myslela jsem si, že moje výkonnost bude růst, ale potom se zastavila a zůstala jsem na stejných časech. Nevím, co se stalo. Zdravotně jsem nebyla úplně v pohodě, ale na to se samozřejmě vymlouvat nechci. Možná jsem to v sobě už neměla a neměla jsem tolik natrénováno,
abych to zajela.

Jak moc tě to mrzí, že jsi nestartovala na olympiádě?
Mrzí, mrzí. Kdybych se tam dostala, tak neděláme tenhle rozhovor. Ale OK, nevyšlo to. Život jde dál.
Je smutný, že jsem si nesplnila tenhle velký cíl, ale když se podívám zpátky, tak jsem si zase splnila
spoustu jiných cílů.

Start na olympiádě pro tebe musela být ohromná motivace, takže v ní problém určitě nebyl, že?
Ne, to ne. Navíc jsem začala trénovat pod novým trenérem a tréninky jsem konečně měla psané i mně na míru, na tu patnáctistovku. Myslím, že mě to docela nakoplo. Vrátila jsem se na časy, které jsem neplavala třeba poslední dva tři roky. Byl tam progres, ale bohužel ne dostatečný.

Nechtělo by to víc času?
Jasně, asi by to časem třeba něco ukázalo, ale třeba ne. Už to ale skončilo a není co řešit. Nebudeme si hrát na kdyby.

Chápu tě, ale neexistovala možnost plavat jinde než pod Vysokoškolským sportovním centrem?
Šlo by to určitě, ale na druhou stranu vím, že na Strahově jsem měla stoprocentní podmínky pro přípravu. Kdybych šla někam jinam, asi by to nebylo ono. Jednak bych si musela zvykat na nového trenéra a jednak bych neměla takové podmínky, co jsem měla.

Bavila ses o tom s někým dalším? Nezkoušeli tě přesvědčit, ať pokračuješ?
Jo, říkali mi, jestli to není škoda. I já jsem to tak v tu chvíli cítila. Ne, že by se mi zhroutil svět, ale byla jsem z toho fakt špatná. Obrečela jsem to a těžko jsem to nesla. I teď se snažím, abych se udržela, když o tom znovu mluvím. Přišlo to tak najednou a já jsem už nebyla plavkyně. A co jako budu teď? (smích)

Je pravda, že jsi to dělala dlouho?
Celý život. Najednou skončíš s tím, co děláš celý život. Ale vím, že jednou by to stejně muselo přijít. A kdyby to nebylo teď, tak za půl roku, kdy jsem konec plánovala původně. Asi ten půlrok už nehrál roli.

Co ti řekli doma, když jsi jim to oznámila?
Když jsem to volala mamce, tak jsem se jí rozbrečela do telefonu a ona hned začala brečet taky. Na jednu stranu z toho doma byli smutní, na druhou stranu byli rádi, že začnu nějak normálně žít. Už jsem se z toho oklepala, našla jsem si práci i byt a beru to tak, že mě čekají v životě další skvělý věci.

Kde pracuješ?
Pracuji pro jednu plaveckou firmu v Holešovicích. Prodávám plavecké produkty a dohodli jsme se i na spolupráci skrz testování a recenze. U plavání teď více méně nějakým způsobem dál zůstávám.

A do budoucna bys u něj chtěla zůstat?
Upřímně nevím. Mám v hlavě, že bych se chtěla vrátit k trénování. I když spíš takový můj sen je, že bych chtěla cvičit s lidmi v posilovně. Hlavně se chci hýbat. A třeba jednou se vrátit i k bazénu.

Dejme tomu, jsou to tři měsíce, kdy jsi bez vody a tréninku. Netáhne tě to zpátky k bazénu?
Bez vody je to docela dobrý, ale bez pohybu ne. Byla jsem si párkrát zaplavat, ale já prostě neumím plavat bez trenéra. Když nade mnou nikdo nestojí, tak uplavu kilák, dva a vylezu ven, že mě to nebaví. Spíš jsem víc začala cvičit. Moc jsem se těšila, jak nebudu muset ráno vstávat a nic dělat, jak to bude super. Ale hned po dvou týdnech mi došlo, že to zase tak super není. A já radši vstanu a jdu něco dělat. Nejsem člověk, co si užívá sezení na zadku.

Na co se těšíš, že teď budeš mít víc času?
Myslíš o víkendech? Začnu třeba zase víc jezdit do Trutnova a uvidím, co mi přijde do cesty. Změnila jsem prostředí, poznávám nové lidi a věci. Začala jsem cvičit, zařizuji si byt, všechno je nový. Dělám takový ty dospělácký věci. (smích) Najednou už můj život není jen voda, posilovna, voda a spánek.

Zaznamenala jsi ve svém plaveckém životě nějaký zlomový okamžik, který tě „vystřelil“ nahoru?
Žádný takový okamžik si asi nevybavím. Všechno má svůj čas a vždycky to šlo tak nějak postupně nahoru. Jediné, co mě napadne, je, když mi bylo tak třináct až čtrnáct, začala jsem být poctivější v tréninku a výsledky byly taky lepší. V tu dobu jsem to už začala brát trochu vážně.

V kariéře jsi dosáhla řady úspěchů. Kterého si ceníš nejvíce?
Jako první mi naskočí, když se takhle zeptáš, mistrovství světa v Kazani (2015). Bylo to moje první mistrovství světa na dlouhém bazénu, kam jsem se kvalifikovala. Ve výsledku jsem tam neplavala úplně nejlepší časy, spíš průměrné. Ale byl to ohromný zážitek, plavalo se na fotbalovém stadionu, spousta diváků, byla to moje první velká akce, moje první „wau“.

Účasti Martiny Elhenické na velkých akcích

  • 2010 Olympijské hry mládeže Singapur
  • 2012 ME v krátkém bazénu Chartres
  • 2013 ME v krátkém bazénu Herning
  • 2014 ME v dlouhém bazénu Berlín
  • 2015 Světová univerziáda Gwangju
  • 2015 MS v dlouhém bazénu Kazaň
  • 2016 ME v dlouhém bazénu Londýn
  • 2016 MS v krátkém bazénu Windsor
  • 2017 MS v dlouhém bazénu Budapešť
  • 2017 Světová univerziáda Taipei
  • 2019 ME v krátkém bazénu Glasgow


Co ti bude z vrcholového plavání chybět?
Teď asi řeknu, že všechno, ale později mi třeba nebude chybět nic. Bude mi chybět cestování, budou mi chybět tréninky. Víš, já jsem je měla strašně ráda. Spousta lidí má rádo jen závody a tréninky přetrpí, ale mě bavily i tréninky. Devadesát procent všech mých kamarádů jsem měla na bazénu, to všechno mi bude chybět.

A co ti naopak nebude chybět?
Studená voda. Když se nepodařilo strojníkovi ohřát vodu na mých pěkných 27 stupňů, tak jsem fakt trpěla. Ale to je asi tak všechno, co nebudu postrádat. Opravdu jsem plavání měla ráda a nečekala jsem ani, že ho budu mít ráda až takhle dlouho. A že se s ním budu takhle těžce loučit. Myslela jsem si, že až jednou skončím, tak proto, že mě to už nebude bavit a nebudu to chtít dělat.

Tento víkend se plave Velká cena Trutnova. Neskočíš tam přeci jenom ještě na jeden závod do bazénu? To by bylo hezké loučení, nemyslíš?
Ano, bylo by to hezké, ale neudělám to. Už jsem se o tom i s pár lidmi bavila. Za celý svůj život jsem měla nějaký standard, jak jsem trénovala, jak jsem plavala. Teď vím, že by to bylo daleko za tímto standardem, a na to se mám moc ráda, abych se tam trápila. Když už bych se měla loučit, tak jedině nějakými hezkými časy a ne tím, co bych tam předvedla po polovičatém tréninku.

Co bys vzkázala plavcům, jejichž plavecká dráha teprve začíná?
Užívejte si to. Plavání je sice těžké, ale je super, tak buďte trpěliví. A poslouchejte trenéry, myslí to s vámi dobře.

Martina Elhenická očima druhých

Marcela Elhenická, mamka
Plavání Martiny z pohledu matky? V pěti letech to byl strach, jestli se ve velkém bazénu neutopí. V žákovské kategorii brzké vstávání nás rodičů o víkendech a odvoz Martiny na trénink nebo na závody. Společný program rodiny se řídil „rozpisem závodů“. Při reprezentování v zahraničí jsem cítila velkou hrdost, ale největší nervy jsem měla vždy právě z cesty. V klidu jsem byla vždy, až když se v pořádku vrátila. Ale neměnila bych, ty roky za to stály. Marťa si dosažené výsledky určitě zaslouží, jako rodiče jsme na ni pyšní.

Jaroslav Mošna, zakladatel plaveckého oddílu v Trutnově
Na Martinu si z našich plaveckých kurzů vzpomínám a víte proč? Protože nám utkvěla v paměti tím, jak vyváděla. Voda totiž byla její nepřítel. Když k nám začala chodit, tak se u ní postupně vystřídali maminka, tatínek i babička a po půlhodině odcházeli domů, protože tam předváděla takové scény, že z toho byli na nervy, a říkali, že už sem s ní nebudou chodit. Jak byla hubená, tak byla pořád zmrzlá. V té době jsme nikdo z nás nemohl vědět, že z ní bude taková mistryně republiky. Na konci kurzu už to bylo trochu lepší, začala si zvykat a bylo vidět, že jí to docela jde. Uplavala i kus na velkém bazénu a posunula se do skupin, kam už chodily děti bez rodičů, a zlepšovala se.

Pavel Pokorný, trenér a člen výboru oddílu Lokomotivy
Martinu jsem začal trénovat v roce 2001, kdy byla zařazena jako benjamínek do nově vznikající tréninkové skupiny, jejímž trenérským vedením jsem byl pověřen. Trénoval jsem ji po celé více než desetiletí, kdy se připravovala v trutnovském bazénu, v závěru ve spolupráci s Tomášem Břeněm. Do pražského sportovního centra již odcházela jako špičková plavkyně, účastnice mezinárodních soutěží a v novém prostředí na svou kariéru úspěšně navázala. Přestože pod mým vedením od začátku trénovala se staršími plavci, v přístupu a nasazení se jim plně vyrovnala. Vždy vynikala vzornou tréninkovou docházkou, pracovitostí a cílevědomostí po celou dobu naší spolupráce, která samozřejmě nebyla vždy bezkonfliktní. Martina byla vždy „svá“, ale jak se říká – „hodný holky nevyhrávaj“. A Martina toho dokázala opravdu hodně jak v oddílovém, tak reprezentačním dresu. Jediný velký sen se jí nepodařilo splnit, a to účast na olympijských hrách – z velké části i vinou celkové společenské situace v posledních dvou letech. Rozhodla se odejít po dlouhé kariéře na vrcholu, jako bezkonkurenčně nejlepší česká vytrvalkyně, a já jí přeji, aby další etapa jejího života byla nejméně stejně úspěšná.

Aneta Pechancová, kamarádka a oddílová kolegyně
Marti byla velká bojovnice a týmový hráč. Na její výkony jsme se vždycky mohli spolehnout. V období, kdy už jsem byla spíš
pozorovatel než plavec, měla můj velký obdiv za vytrvalost a chuť jít dál, i když jí ten pomyslný plavecký svět kladl nejednu překážku. A v neposlední řadě, možná té nejvýznamnější, jsme si díky Martinině plavecké kariéře odnesly společné přátelství na celý život

Tomáš Břeň, trenér a předseda plaveckého oddílu Lokomotivy
Jméno Martiny provází celé moje působení v Trutnově od roku 1996 (25 let). Více jsem ji začal vnímat, když jako nejmladší „benjamínek“ přicházela do tvořící se „zlaté generace“ trutnovského plavání. S Marťou a jejím prvním trenérem Pavlem Pokorným jsem prožil nejkrásnější období trutnovského plavání naplněné emocemi, stovkami medailí, vítězstvím a dalšími medailemi v ženské lize, českými rekordy a účastmi na vrcholných světových a evropských soutěžích. Všude tam byla Marťa jedním z tahounů oddílu a vzorem pro mladší plavce. Velmi si cením toho, že ve vrcholovém plavání vydržela do svých 28 let, i přes některé těžké chvíle své úspěšné kariéry a navíc po celou dobu v barvách Lokomotivy. Chtěl bych jí moc poděkovat za reprezentaci oddílu, města, kraje i České republiky a popřát jí mnoho úspěchů v nové životní éře. A tímto startujeme projekt: Hledáme novou Martinu Elhenickou.

Jan Elhenický, brácha a bývalý plavec
Hodnotit plavecké úspěchy své sestry nechci, to určitě udělá někdo jiný. Ve spojení s její kariérou se mi ale vybaví dva okamžiky našeho hecování až vsázení. První moment byl, kdy jsem jí před cca patnácti lety řekl, že jestli se dostane někdy na olympiádu, koupím jí auto. V té době mi to přišlo nereálné, ale chybělo málo a nevím, co bych dělal. A druhá sázka proběhla, když už jsem nějaký ten pátek závodně neplaval a vsadili jsme se spolu o láhev tequily, že ji porazím na 100 prsa. Její opravdu oblíbená trať i disciplína. A tuhle sázku jsem těsně vyhrál. Měla mnoho úspěchů a jsem na ni bratrsky pyšný, ale vrcholový sport nejde dělat donekonečna.


Michal Bogáň

michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek, archiv Trutnovinek a Martiny Elhenické