reklama 

Jsem ráda Češkou, vypravuje snowboardistka Eva Samková

26.10.2018  •  Zimní sporty  • 
čtenost 452

Dvojnásobná olympijská medailistka a krkonošská patriotka Eva Samková v rozhovoru pro Vrchlabinky vzpomíná, jak přišla ke svému legendárnímu knírku, ale i na oběd s Jaromírem Jágrem na olympiádě v ruském Soči. Nejlépe se slavná sportovkyně cítí na horách a ve svém domovském Vrchlabí a přemítá, že v Praze již dlouho nevydrží. „Je tam hodně lidí a přeplněné parky, zatímco tady v Krkonoších je mnoho možností, kam jít ven, a člověk nemusí přitom vůbec nikoho potkat,“ říká Eva.

Jsem ráda Češkou, vypravuje snowboardistka Eva Samková

Jak jste prožila léto?
Já jsem ho prožila super. Od dubna jsem byla víceméně v Čechách, protože jsem léčila kotník. Pak jsem opět začala trénovat a celý srpen jsem byla na Novém Zélandu. V tuto dobu tam mají zimu, takže to pro mne byla taková letnozima.

Jaké to je v srpnu na Novém Zélandu?
Je to tam krásný. V Česku byly v srpnu třicítky a ty já zrovna moc nemusím, protože to špatně snáším. Tam mně bylo moc dobře. Jak jsou vůbec na Novém Zélandu vysoké hory? Je to nějakých 1 800 až 2 500 metrů. Mají tam sice pár ledovců, ale na nich se nejezdí. Nemají tam tak vysoké hory, jako jsou například Alpy, ale jsou stále větší než ty české hory. Oni tam těm svým horám také říkají Alpy. Vypadá to tam tak, že dole pod horami ve vesnici je nějakých patnáct stupňů a zelená tráva a pak jede člověk tři čtvrtě hodiny nahoru na kopec a tam je sníh a teplota tak minus pět stupňů. Je to tam fakt hezké, že to není taková nonstop zima, ale člověk si odpoledne může jít třeba v údolí zaběhat okolo jezera.

Ale na koupání to tam v tuto dobu není, že?
Já jsem se tam koupala. Ale pravda je, že většina lidí se tam v tuto dobu nekoupe.

Zbyl vám vůbec nějaký čas na dovolenou?
V druhé polovině května jsem byla v Americe za kamarádkou, která se tam stará o děti jako au-pair. Jezdily jsme autem po Kalifornii, poté jsme dorazily do San Franciska a zpátky po pobřeží. Takže byl to takový dvanáctidenní výlet po Kalifornii.

Kdy pro vás začíná ostrá část sezony?
Bude to na přelomu listopadu a prosince. Nicméně již od září či října jezdíme na ledovec trénovat.

Kolik zastávek má seriál Světového poháru?
Každou sezonu je to jiné. Záleží na tom, kolik pořadatelských míst či zemí to zvládne, protože je to samozřejmě nákladná záležitost. Ale většinou to je šest až osm závodů. Občas v tom jednom místě jsou i dvojité závody nebo je tam i týmový závod. Tento rok navíc máme i mistrovství světa.

Jak obtížné je pro dvojnásobnou olympijskou medailistku získat motivaci do závodění, ale i do tréninků?
Po olympiádě v Soči jsem s tím trošku bojovala, protože mě to moc nebavilo. Spíš si myslím, že se jednalo o takové celkové duševní vyčerpání. Bylo toho hodně, stále jsem se s někým bavila a těch povinností po olympiádě bylo skutečně mnoho. Ale mistrovství světa jsem ještě nevyhrála a nemám z něj ani žádnou medaili, takže to je taková výzva pro letošní rok a poslední věc, která mně chybí. Na druhou stranu já se nesnažím hledat motivaci v nějakých výkonech či umístěních, ale mě to musí bavit. Naštěstí náš sport je ale zábavný, a dokud mě to bude bavit, tak to budu dělat. Ale samozřejmě, když je člověk na závodě, tak ho chce vyhrát.

Když se závod povede, vy jste na stupních vítězů a stoupá vzhůru česká vlajka nebo zní česká hymna. Co to pro vás znamená?
Mě to vždy potěší. Mám pocit, že čím jsem starší, tím jsem sentimentálnější. Asi jsem nikdy na stupních vítězů nebrečela, spíš mě dojímá, když na nich stojí například nějaký můj kamarád či kamarádka. Například když je to Kája Erbanová nebo Michal Krčmář. Zkrátka více prožívám české sportovce a své kamarády. Ale jistě, vždycky je to takový hezký zadostiučinění. Člověk ví, že on a jeho tým do toho dal všechno a že i v tak malé zemi, jako je Česko, která nemá velké hory a ledovce, to zkrátka jde. Nejsme žádná velmoc, ale snažíme se a zatím to funguje. Mě to baví a já jsem ráda Češkou. Vůbec se za to nestydím, ráda reprezentuji Českou republiku.

Může na vás letos například dolehnout i skutečnost, že si připomínáme 100 let od vzniku Československa?
Ono se to už nějakým způsobem promítlo, například do olympijské kolekce. Vedle toho jsme s olympijským výborem dělali i další projekty. Já to tedy už nějak vnímám od začátku roku, i když je jasné, že to teď bude vrcholit. Mě nejvíce baví, že o tomto výročí jsou články v novinách a pořady v televizi a člověk se dozví něco více a do hloubky. Zároveň se mi líbí, že my můžeme normálně na olympiádu jet. Máme na paměti, čím vším si za sto let naše země prošla, tolika strastmi, a vidíme, jak se nyní máme dobře. Oslavy by měly být připomenutím toho, že se máme skvěle a neměli bychom na to zapomenout, naopak bychom si to měli hlídat a vážit si toho.

Když jedete na velký sportovní podnik typu olympijských her a je vás tam celá výprava, jaké jsou vztahy mezi českými sportovci napříč jednotlivými sporty?
V české výpravě jsou tyto vztahy skvělé. Olympiáda je jednou za čtyři roky a to je jediná příležitost, kdy se vidíme takto všichni pohromadě. My tam pak během těch dvou či tří týdnů tak trochu všichni společně žijeme. Například letos jsme všichni byli na jednom místě v jedné vesnici, tedy kromě hokejistů a bruslařů. Před čtyřmi lety v Soči jsme byli dokonce rozděleni do třech míst. Ale letos jsme měli skvělé zázemí, ve kterém jsme se potkávali a mohli spolu mluvit. Já mám tento ruch a atmosféru ráda.

Před čtyřmi lety obletěl Česko a celý svět váš namalovaný „knírek“. Jak jste k němu tehdy přišla?
Tak to nebylo tenkrát poprvé, já už ho používala od roku 2011… Dobře, ale teprve před čtyřmi lety to bylo poprvé nějak masově zaregistrováno. No, to vlastně jo. Protože do té doby jsem nikoho nezajímala, my jsme malý sport a nikdo ho nesledoval. (smích)

Tak jak jste tedy k tomu knírku přišla?
Vzniklo to právě v roce 2011 na mistrovství světa, kde to byla taková sázka s polským závodníkem a našim kamarádem. On si nechal narůst normální knírek jako skokan na lyžích Adam Malysz a nevěřil mi, že to taky dám. A já jsem si ho tedy namalovala a na mistrovství světa jsem skončila pátá, což byl  v té době můj nejlepší výsledek. Řekli jsme si, že je to docela sranda a nosí mně to i štěstí. A od té doby se to táhne se mnou. Nejsem pověrčivá, spíš je to sranda.

Když jste zmínila, že se na olympiádě potkáváte všichni sportovci, nemohu se vás nezeptat na váš názor či vztahy s Jaromírem Jágrem a Gabrielou Koukalovou.
Nevím, zda se dá mluvit o nějakých vztazích. Například s Jardou jsme se viděli dvakrát. Ale je to super týpek. V Soči se mně splnil sen, že se s ním můžu vidět. Byli jsme na obědě a já z toho předtím byla dost nervózní. Taky kdo by nebyl, že jo? Ale bylo to milý a on je úplně normální člověk.

A Gabriela Koukalová?
S Gábinou jsme se moc neviděly. V Soči biatlonisté bydleli úplně v jiné vesnici, jen jsme se občas potkaly na nějakých akcích. Ona je taková éterická víla a já jsem spíš takovej týpek. Ale Gábina je milá, neustále usměvavá a spíš taková tichá.

Když máte po závodech a vracíte se zpět domů, do České republiky, do Krkonoš a do Vrchlabí, jaké máte pocity?
No ježišmarjá, já se vždy hodně těším. Samozřejmě už teď bydlím více v Praze, ale není to prostě takové, jako když se vrátím do Vrchlabí. Teď jsem tu byla dost často. Ono když je hezké počasí i v Praze, tak mě to docela irituje, protože nechci být v Praze někde zavřená. Navíc tam je hodně lidí a přeplněné parky, zatímco tady v Krkonoších je mnoho možností, kam jít ven, a člověk nemusí přitom vůbec nikoho potkat. V Krkonoších je to hodně o relaxu a uklidnění, což bych v Praze asi nezvládla a nezvládám. Jezdím sem ráda a rozhodně tady chci bydlet.

Kam se nejvíce jezdíte uklidňovat?
Jezdím na Strážné, kde jsem měla koně, a nebo kamkoliv po horách na kole. Oproti Praze je veliká výhoda, že tady je vše u ruky a když chci někam jet nebo zajít, trvá to pár minut. Když se chci například jet vykoupat někam za Prahu, tak než tam dojedu, zabere to třeba padesát minut nebo hodinu. Tady ve Vrchlabí ale pod Liščákem sednu na kolo a jsem za dvě minuty na Kačáku. Obecně lze říci, že čím dál víc mě to táhne sem a v Praze už moc dlouho nevydržím. Když člověk vyroste tady, tak to ani jinak nejde cítit. Ono mnohdy stačí na horách jen být a přijímat klid, který z nich sálá.

Až jednou založíte rodinu, tak všichni budete žít tady?
Předpokládám, že jo. Určitě můžu říci, že nebudu žít v Praze. Budu zkrátka žít někde v přírodě v horách.

Předpokládám, že jako krkonošská patriotka máte ráda i zdejší gastronomii.
Mamka vaří kyselo skoro furt. Mám ráda krkonošskou kuchyni, hlavně na horských chalupách, když tam člověk vyleze, klidně i v nějakým marasmu, a tam si dá kyselo, kulajdu a další místní dobroty.

Je něco, co byste si letos přála pod stromeček?
Já si vlastně vždy jen přeji, abych byla zdravá a spokojená. Je to sice takové klišé, ale čím jsem starší, tak mně to stále více dochází.

Dostanete se na Vánoce do Vrchlabí, nebo je trávíte někde jinde, třeba i v zahraničí?
Ne, jsem tady. Určitě bych nemohla být někde jinde. To by byla hrozná deprese být v Praze na Vánoce. Občas se nám stávalo, že jsme přijeli až 24. prosince do Čech odněkud z ciziny, a tak jsem přijela na Štědrý den domů až odpoledne. Já ale miluji období Vánoc ve Vrchlabí a jsem tady až do Nového roku, tedy pokud nemám někde nějakou jinou akci. Mám tady snowboard nebo si jdu každý den zalyžovat.

Vzkážete něco čtenářům časopisu Vrchlabinky?
Ať si to tady užívají. Já jim trochu závidím, protože jsou tady více než já. Obzvlášť nyní v tomto babím létě to je neskutečný. Mějte se tady dobře.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
foto: Marcel Schön

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama