reklama 

Aleš Suk: Být trenérem je houževnatá, zodpovědná a poctivá práce

25.3.2019  •  Zimní sporty  • 
čtenost 621

Stál u prvních sportovních krůčků mnoha později úspěšných zimních sportovců z Vrchlabí a okolí. Během desítek let se z Aleše Suka stala respektovaná a známá trenérská osobnost. Ve velkém rozhovoru pro Vrchlabinky popisuje svůj příchod do Krkonoš, hodnotí své slavné odchovance a příkře a bez pozlátka se vyjadřuje o nastupující mladé generaci.

Aleš Suk: Být trenérem je houževnatá, zodpovědná a poctivá práce

Věnoval jste se mnoha sportům. Kdo vás samotného ke sportu přivedl?
Asi to budou především geny – vždyť já už jsem v naší rodině čtvrtá generace kantorů! Můj táta hrál závodně volejbal, také dělal atletiku a lyžoval. Už jako malého kluka mě brával všude s sebou. V Jaroměři, Chvalkovicích, v Turnově i ve Vrchlabí.

Bral jste to jako zábavu, nebo někdy i jen jako povinnost?
Byl jsem rád. Líbil se mi hlavně pohyb venku, nesvázaný žádnými pravidly. Jednou jsem skákal do písku, jindy si sedl na kolo, půjčil si míč nebo třeba na Zvičině lyžoval. Myslím, že jsem měl pěkně naplněné dětství.

Aleš Suk

Diplomovaný trenér běhu na lyžích pochází z Hradce Králové. Po studiu gymnázia absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově v Praze. V letech 1992 až 2008 byl učitelem na vrchlabské ZŠ na Náměstí míru. Jako trenér vychoval řadu úspěšných českých reprezentantů a držitelů olympijských medailí. Je otcem dvou synů.

Bylo vám vždy nejblíže běžecké lyžování?
To bych neřekl. Nejdříve to byla atletika a míčové hry. Lyžování přišlo až později, protože pocházím z Jaroměře, a to je část země příliš často sněhem neoplývající. Na lyže jsem se dostal jen při školních zájezdech s tátou. Jezdívali jsme do Malé Úpy. Tam jsem i poprvé v životě na lyžích závodil, tenkrát ale v obřím slalomu.

Jak vy vzpomínáte na své trenéry?
Žádného trenéra jsem neměl, byl jsem samouk. Jezdili jsme po závodech bez trenéra a pokaždé to dopadlo příšerně! Snad i proto jsem se později rozhodl trénovat.

Jedna z vašich bývalých svěřenkyň Míša Petříková mi řekla, že z vás vyzařovala přirozená autorita. Uměl jste si vždy zřídit pořádek?
Byl jsem kantor, tak to ani jinak nešlo. Tato profese to nese s sebou. Začínal jsem učit v roce 1969 na Obchodní akademii v Turnově. Pokud bych byl kantorem „měkkýšem“, nikam bych se nedobral. A trénuji už padesátý sedmý rok. První skupinu jsem si založil na gymnáziu, když mi bylo šestnáct let. Dnes už spíše pomáhám těm, kteří jsou „na place.“ Je to taková nostalgická pomoc.



Co podle vás dělá trenéra dobrým trenérem?
Velice houževnatá, zodpovědná a poctivá práce. A také umění podívat se přes plot vlastní zahrádky: jestliže tu práci dělá někdo lépe, pak se s ním poradit, abych zjistil, proč tomu tak je, a jeho zkušeností využil. Tréninky musí mít hlavu a patu, být dynamické a vyvážené.

A naopak, jaké vlastnosti by dobrý trenér mít rozhodně neměl?
Neměl by být bojácný, neměl by si stavět nízké aspirace, zanedbávat vzdělání a chuť se něco nového přiučit. Ať už z literatury, ze zkušeností, z praxe.

Znám mnoho případů, kdy jsou děti otrávené a unavené z tréninku v opravdu brzkém věku. Kde je chyba?
Problém je v tom, že bohužel někteří trenéři (a není jich málo) chtějí mít šampióny už z malých dětí. Forzírovaný trénink samozřejmě přináší brzké výsledky. Děti si zvyknou jen vyhrávat. V momentě, kdy se k nim přidá parta dětí, které dozrávají postupně, a dvakrát je porazí, obvykle to neunesou a končí. Podle mého názoru je pro děti intenzivních tréninků a závodů příliš moc. Děti by měly nejprve poznat základy různých sportů a na lyžích si jen hrát, aby je to bavilo. Stává se, že dítě, které je šampión na lyžích, neumí chytit balón. Vítězství se přesytí, v patnácti letech zjistí, že je i jiný svět, a lyže putují do sklepa. Proto tu na žákovských Mistrovstvích České republiky startovalo 250 závodníků a na současném mistrovství dospělých jen čtyři ženy.

Jaké doplňkové sporty k lyžování jsou podle vás ideální? 
Určitě je to gymnastika, která učí děti ovládat své tělo jak s oporou, tak i bez opory. Dále pak atletika, pro relaxaci míčové hry a nemělo by se zapomínat ani na regenerační sporty (např. vodní sporty, plavání).

Jaký moment považujete ve vaší trenérské kariéře za nejsilnější?
V roce 2007, když jsem byl s dorostenci na Mísečkách. Najednou mi zazvonil telefon. Volala mi Iva Janečková: „Pane Suku, mám ji!“ Nejprve jsem se lekl, co že to má, jestli chřipku nebo jen rýmu… „Ne, medaili z MS!“ Bylo to poprvé, co moje svěřenkyně přivezla bronzovou medaili z velkého MS. Bylo to z Itálie, ze skiatlonu. Měl jsem ohromnou radost! Jistě, že mě velmi dojaly i olympijské medaile sportovců, které jsem do jejich budoucí kariéry jen popostrčil a se kterými jsem začínal, když ještě jako děti chodily do páté třídy: Evky Samkové, Michala Krčmáře a Káji Erbanové.



Vzrostl za poslední dobu zájem o běžecké lyžování, nebo naopak klesl?
Má to vlnovitý průběh. Jeden rok vzroste, druhý klesne. Když přijdou silné ročníky, chtějí se jim ostatní podobat a lyžují se zanícením. A naopak, pokud není ve třídě nějaký leader, ztrácí motivaci celá skupina. Důležitý je i dobrý trenér, který pro sport „hoří“ a náplň jeho tréninků je pro děti motivační – ten dokáže strhnout i ty, které nemají tak dobré výsledky.

Do jaké míry je podle vás důležitý talent a do jaké míry lze úspěch „vydřít“?
Talent hraje velikou roli. Důležité jsou hlavně funkční předpoklady pro běh na lyžích. Pokud je někdo nemá, nelze je ničím nahradit. Úsilí a schopnost dřít je jistě také potřeba. A hlavně musí být sportovec zdravý. 

Bezpochyby máte na talenty čich. Trénoval jste mnoho budoucích vynikajících sportovců, dokonce jste měl své svěřence na sedmi olympiádách po sobě. Můžete mi něco prozradit například na Evu Samkovou, Karolínu Erbanovou, Michala Krčmáře, Martina Zacha, Lucii Charvátovou nebo Karolínu Grohovou?
Jak říkal třídní učitel Evy Samkové, byla to chytrá holka, ale „držka.“ S ničím si nelámala hlavu a dlouho si hájila svoji pravdu. Nakonec se ale vždy nechala usměrnit. Těžila z všestranného základu – závodně dělala 17 sportů. Ona je například i mistryní republiky ve výrazovém a uměleckém tanci. Tancování jí určitě dopomohlo ke smyslu pro dynamickou rovnováhu a rytmus.

S Michalem Krčmářem jsem trénoval dva roky, potom odešel do Letohradu. To bylo odvážné, vždyť mu bylo teprve dvanáct let! Sám si nedovedu představit, že by mi mé dítě v tomto věku oznámilo, že se odstěhuje na šest let sto kilometrů daleko. Po vzoru svého táty se vzhlédl v biatlonu a dokázal si za svým snem jít. Na tréninku se moc nepředřel, ale byl závodní typ. Nadšený byl při fotbale, ten ho moc bavil. Jeho brácha hraje dokonce ligu. Michal se ale „potatil“ a je z toho stříbrná olympijská medaile.

Příběh Káji Erbanové je také veliký. I ona odjela od rodičů, ale navíc až do Holandska, kde bydlela u jedné emigrantky. Nikoho tam neznala a celou přípravu si hradila sama. Neměla to určitě jednoduché. Ona je však typ, který to, co ho baví, bude dělat třeba 25 hodin denně. A i naopak – co jí nešlo, nebavilo, to dělat nechtěla. Vím to, měl jsem ji na výtvarku. Od přírody byla obdařena úžasnou dynamikou a výbušností – rozená sprinterka. A to byl první kámen úrazu v tom smyslu, že se nemohla domluvit s reprezentačním trenérem Novákem na naprosto odlišném způsobu tréninku, než měla Martina Sáblíková. Měl rozpoznat, že v Karolíně dřímá sprinterský talent, a nedřít ji jako Martinu. To byla blbost.
Martina Zacha jsem trénoval dokonce pět let. Odešel na Gymnázium do Nového města na Moravě. Později si při studiích v Brně začal budovat takovou vlastní trenérskou filozofii. Chtěl to zkoušet jinak, a to je v pořádku. Bohužel všichni víme, co se mu stalo. Dnes je ale šťastným tatínkem.

Lucka Charvátová, když jsme stavěli štafetu, měla díky své přílišné odpovědnosti nižší aspirace než optimální, což se přeneslo i do vrcholového biatlonu – jen to holkám nepokazit… To ji svazuje. Když není pod tlakem, střílí přesně. Je houževnatá, poctivá v nasazení a vědomí, že výsledek a top forma je především o tom, jak funguje hlava, platí v jejím případě obzvlášť.

A Karolína Grohová? Kdybyste právě teď popojela o kilometr níž, zjistila byste, že je předsedkyní organizačního výboru Mistrovství ČR žactva v běhu na lyžích. Kája vždy doplácela na to, že dělala vrcholově tři sporty najednou – atletiku, skialpy a běh na lyžích. Nedokázala přerušit tu tréninkovou řeholi, aby si dva nebo tři měsíce odpočinula a relaxovala. Jakmile skončily běžky, dělala ještě v dubnu skialpy, hned se vrhla na atletiku, stihla ještě MČR v hale a přišly na řadu znovu běžky. Neměla si kdy odpočinout, šla ze závodu do závodu. Je to poctivá, moc hodná holka. A mimochodem, vyrostla na základech gymnastiky.


Stává se, že vás vaše trenérská intuice zklame?
Neřekl bych. S kolegyní Poncovou jsme dělávali cílené výběry. Chodívali jsme po škole a otravovali učitele, aby nám ukázali děti ve čtvrté třídě. Každým rokem jsme z jara takto obešli deset čtvrtých tříd z Vrchlabí a blízkého okolí. Pozorovali jsme děti při tělocviku, jak se hýbou i třeba o přestávce, jestli jsou spontánně aktivní. Vybraných šedesát dětí dělalo motorické testy a z nich jsme pak dvacet pět přijali do sportovky. Myslím, že jsme vždy vybrali dobře. Měl jsem dvě třídy, kam jsem se vyloženě na tělocvik těšil. Jednou z nich byla třída, kam chodila Samková, Erbanová a Charvátová, a druhou moje první sportovní třída v roce 1992, kde byli z ničeho nic mistři republiky: Valérie Brádlerová na ski, pětičlenné družstvo dívek v republikovém finále v přespolním běhu (Hana Zvěřinová, Valérie  Brádlerová, Sylva Pešáková, Veronika Šimková a Radka Pavlů) a ještě stříbrný Emil Zdržálek.



Máte sbírku lyží. Kolikery lyže ve své sbírce máte a které z nich mají pro vás osobně největší hodnotu?
Mám 300 párů lyží. Nejvíce si cením lyží, na kterých trénoval a závodil Bohumil Hanč.

Jak jste k nim přišel?
Koupil jsem je před dvaceti lety, za hříšný peníz, v Jilemnici ve vetešnictví.

Jak jinak lyže do sbírky získáváte?
První lyže do sbírky jsem získal složením dvaceti metráků uhlí u jedné stařenky ve vsi. Je to historka stará už třicet let. Šli jsme s manželkou a dětmi na procházku, když jsem ty krásné lyže uviděl opřené o barák. Na zápraží seděla babička, tak jsem se s ní dal do řeči. Svěřil jsem se jí, že se o takové staré věci zajímám. Dohodli jsme se, že když jí pomohu, budou lyže mé. Další lyže mé sbírky pocházejí z různých půd nebo od kamarádů. Jednou jsme s ženou jeli z nákupu a já si všiml, jak z kontejnerů na Masarykově náměstí v Hradci Králové visí nádherné staré šaty. Vyletěl jsem z auta a začal se v tom hrabat. Přiznám se, že se žena za mě hodně styděla. Byly tam troje šaty z první republiky, na ramínku a ještě s cedulkou z čistírny. Už je ale nemám, kolegové historičtí lyžaři si je rozebrali.

Kde lyže skladujete?
V opuštěné masně v mém domě, která má sedm místností.

Doslechla jsem se, že se chystáte v Dolní Branné otevřít lyžařské muzeum. Kdy je otevření v plánu?
Nebude to muzeum, ale expozice Historie bílého sportu v Podkrkonoší. Už je hotová hrubá stavba i zastřešeno. Tento rok se chystáme udělat vnitřek a před Vánoci i administraci. Bude to ale obtížné, protože jsem na to zatím sám.

Učil jste tělocvik. Jak se změnil přístup žáků k tělesné výchově během těch let?
Těžko to mohu posoudit, protože jsem už jedenáct let v důchodu. Kolegové ale říkají, že to není žádná sláva. Na naší škole to vždy bývalo tak, že dvě třídy byly nesportovní a jedna sportovní. K té všichni vzhlíželi jako k něčemu zvláštnímu. Dnes se více vzhlíží k těm, kteří mají lepší oblečení, mobil nebo tablet. Většina mládeže neumí trávit volný čas pohybem, nějakým vzděláváním. Zasednou k obrazovce a tím to končí. Spontánní pohyb venku málokdo vyhledává. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme s dětmi jezdili na výměnný pobyt do německého Klingenthalu. Bylo to špičkové středisko, odkud vzešla i řada olympioniků. Chlapi, co pracovali na tamějším internátu, nám vyprávěli, že si už neví rady – prý musí každé úterý pořádat diskotéky a nechat své svěřence vypít alespoň dvě „dvojky“ vína, protože jinak by se na nějaké tréninky vykašlali. Vlna takového svobodného života přišla do Německa o deset let dříve než k nám. Včetně vymožeností techniky. Bohužel jsme je začali kopírovat, a tak jsme na tom dnes stejně.

Jak s tím bojovat?
Neinvestovat hříšné peníze do prvoligového a extraligového fotbalu, protože ti si na sebe vydělají přes sponzory, ale věnovat je do vzdělání trenérů. Dříve byli trenéři dobrovolníci, jejich práce se cenila, byli uvolňováni z práce a dostávali za to refundaci. V každé vesnici by měl být alespoň jeden trenér, který je erudovaný a částečně i honorován.

Jste šéfem Spolku lyžařů historických v Podkrkonoší. Ke konci roku oslavíte dvacet let od jeho založení. Jak spolek funguje, co je jeho posláním?
Poslední dobou to nějak pokulhává. Letos se nás na Štěpánské jízdě sešlo jen pět. A to jsme běhávali i ve třiceti! Je to i tím, že stárneme. Máme děti a vnoučata a ti mají samozřejmě přednost. Nostalgické jízdy na starých dřevěných lyžích, po prašánku – to je nádhera! Vyráželi jsme třeba i brzy ráno a vraceli se za hluboké tmy zpět do Vrchlabí. Máme z toho i několik velice cenných dokumentárních filmů. A co je naším posláním? Nabízet lidem potěchu při lyžování mimo upravené trasy a sjezdovky, kochat se krásnou přírodou a večer po projížďce si třeba společně zazpívat v nějaké nepříliš honosné krkonošské boudě. My máme totiž nejraději umakartový stůl a dobrou hutnou polévku.

Pan Trenér Aleš Suk

Aleš Suk byl učitelem na ZŠ náměstí Míru ve Vrchlabí (1992–2008) a od roku 1962 trenérem běžeckého lyžování. Dnes trénuje, nebo spíše vypomáhá, už jen nostalgicky. Blíže ho ve svých vzpomínkách představí jeho bývalí svěřenci, současní reprezentanti biatlonu Lucie Charvátová a Michal Krčmář a také Martin Zach.

Lucie Charvátová:
Pan Suk byl první trenér, který mě naučil lyžovat a také brát sport vážně (v páté třídě!). Vzpomínám na něj jen v tom nejlepším. Dodnes čerpám z jeho tréninkových metod. Často říkávám, že on mě naučil nosit hodinky – ne z důvodu, abych byla včas na tréninku, ale proto, že u něj často nebyl vítězem ten, kdo přiběhl první, ale kdo si to dokázal šikovně zkrátit tak, aby ho neviděl. A to nás „za bukem“ špehoval! Zkrátka bylo potřeba přiběhnout v ten „správný“ čas. Samozřejmě i ze soustředění mám mnoho vzpomínek. Třeba, jak nám vařil minimálně „pětkovou“ polévku (každý den se do polévky z předešlého dne uvařila další) nebo jak jsme v rámci posilování káceli strom. Měla jsem ráda jeho plánování, které je pro sport nesmírně důležité. Bral nás jako sportovce s tím, že každý má potenciál být nejlepší. Vše, co dělal, dělal vždy naplno.

Michal Krčmář:
Byl jsem ještě malý, ale pamatuji si třeba na to, jak jsme běhali imitace na „Petříkáči“, hráli hry ve Vejsplachách nebo byli na soustředění v turnovské tělocvičně. Vždy jsem spíše patřil mezi ty, které bavilo hrát různé hry, a když přišlo na trénink, tak už se mi moc nechtělo. Právě pan Suk mě naučil v tomto se změnit. Občas s námi trénovala Iva Janečková (v té době reprezentantka v běhu na lyžích) a také Michal Galandák (o tři roky starší kluk s obrovským talentem). Pan Suk mi je dával za příklad, abych pochopil, že bez tréninku se úspěch nedostaví. Další moje vzpomínka je nedávná, když nás po návratu z olympiády vítali na vrchlabském náměstí. Potkal jsem tam i pana Suka a on mi řekl: „Ty vole, tys mě šestkrát rozbrečel!“ To byl pro mě fantastický pocit! A zvlášť, když jsem to slyšel od pana Suka, který stál u mých začátků. Moc si toho vážím a nikdy na to nezapomenu!

Martin Zach:
Pan Suk měl tréninky vždy perfektně připravené a hlavně spousta jich probíhala formou her, které nás bavily. V podstatě mě částečně vychoval a zasadil se o to, jaký mám vztah ke sportu. Občas to tedy mezi námi bylo vyostřené, ale on už tenkrát věděl, že tím ze mě dostane víc. Díky němu mám mnoho zážitků a vzpomínek ze soustředění, závodů, výletů a podobně.

Gabriela Jakoubková
redakce@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama