Středa

30. listopadu 2022

Nyní

-1°

Zítra

-1°

Svátek má

Když se mi nedařilo, psala jsem dopisy, říká Květa Jeriová-Pecková

29. 1. 2022

page.Name
V červnu loňského roku získala Cenu Věry Čáslavské, kterou uděluje Český olympijský výbor za mimořádné zásluhy žen ve sportu a olympijském hnutí, legenda lyžařského sportu Květa Jeriová-Pecková. Její rodnou vesničkou, kde vyrůstala a kam se dodnes ráda vrací, je Zálesní Lhota.

První lyže jste dostala od Ježíška v pěti letech. V odlehlé podkrkonošské vísce to pro vás byla v podstatě nutnost, nebo spíše radost?
Měla jsem z nich velikou radost, dodnes si to pamatuji. Ale byla to i nutnost, tělocviky ve škole se odehrávaly většinou venku. Bylo samozřejmostí, že každý měl lyže.

Kdo vás učil prvním lyžařským dovednostem? Byly to starší sestry?
Učily jsme se jedna od druhé a také metodou pokus–omyl.

Už v osmi letech jste vyhrála své první lyžařské závody. Spolužačky vás však neprávem obvinily, že jste podváděla a trať si zkrátila. Co to s vaší dětskou dušičkou udělalo?
Hrozně mě to trápilo a nechápala jsem, jak je možné, že se mě nezastala ani osoba, kterou jsem na spojnici do druhého kola předjížděla. Trápilo mě to a chuť do závodění vzalo na dlouhou dobu.

Vyrůstala jste na statku. Tatínek však bohužel nečekaně zemřel velmi brzy, když vám bylo 13 let. Jak jste tu veškerou práci mohly, pouze v ženském obsazení, dál zvládnout?
Tatínek byl jediný soukromý zemědělec ve vsi. Když zemřel, maminka musela do JZD vstoupit za podmínek, jaké byly v padesátých letech. Odevzdala krávy, pozemky a dostala velmi těžkou práci ve výkrmně býků. Doma zůstala jedna kráva a menší pozemek. Pomáhala jsem hlavně já, sestry už byly na internátech, studovaly střední školy.

Prošla jste rukama mnoha trenérů. Který byl pro vaši kariéru nejdůležitější?
Všichni byli důležití. Ve Studenci mě učil lyžovat Jaroslav Hák, ale pomáhali mu i další: Mirek Hák, Zdeněk Karásek a často mi radili i kamarádi z oddílu. Brzy začal s naším oddílem spolupracovat Ilja Matouš. Ten mi dal asi nejvíc, díky němu jsem si lyžování zamilovala. Uměl to s námi, nikdy nás nehonil, nekřičel na nás. Ale my jsme se vždycky snažili ze všech sil. V reprezentaci to byl Bohouš Rázl a Zdeněk Ciller. Oba nároční a nesmlouvaví.

Do českého reprezentačního týmu jste byla zařazena už jako juniorka. Jak jste se srovnala s pozicí benjamínka?
To byl tvrdý přechod. V reprezentaci byla tehdy světová extratřída v osobě Blanky Paulů a také Gaby Sekajové (nyní Gabriely Soukalové, matky bývalé úspěšné české biatlonistky Gabriely Soukalové, pozn. aut.). Na ně se tlačila další děvčata s obrovskou motivací. Do družstva jsme tenkrát přišly tři mladé. Snažily jsme se stačit těm nejlepším, ale po náročné letní přípravě jsme byly úplně hotové.

Za jakékoliv porušení kázně, nedodržení tréninku nebo jiný přestupek jste měly tvrdé postihy. Vzpomenete na příklad, kdy se něco takového stalo vám?
Jednou jsem přišla pozdě na večerku a dostala jsem trest – vyběhnout každé ráno k domku na kopci. Pak jsme to ale dělaly všechny a pravidelně. Byla to první ostrá tréninková fáze před snídaní.

Jak jste se srovnávala s tlakem, který byl na vás vyvíjen ohledně výsledků?
Snažila jsem se ho nevnímat. Celkem se mi to dařilo. Nastolila jsem si předstartovní pracovní rituál, který začínal již večer přípravou lyží. Snažila jsem se co nejméně rozptylovat lidmi a věcmi kolem.

Trávit tolik času v ryze ženském kolektivu bylo asi náročné. Jak jste trávily společné chvíle, když jste zrovna netrénovaly?
Pokud to šlo, odpočívaly jsme, pokud bylo volno, hodně jsme pletly, občas psaly dopisy. Ale času moc nebylo. Já ho věnovala hodně přípravě lyží.

Ke které z lyžařek-kolegyň jste měla nejblíže?
Nejprve jsem kamarádila s Alenou Solanskou, ta ale byla v reprezentaci jen dva roky. Pak jsem byla hodně s Blankou Paulů. Když vzniklo středisko vrcholového sportu v Jablonci, Blanka tam nešla a nejblíže mi byla Gaba.

Stále platí, že se společně pravidelně scházíte?
Loni jsme se sešly zkraje července. Pokud se nesejdeme všechny, občas se dle možností navštívíme. Hodně jsme spolu zažily a stále máme co probírat, i když život pokročil.

Blanka Paulů mi vyprávěla, že když se jí nedařilo, vždy to obrečela a trénovala o to víc. Jak vy jste reagovala ve chvílích, kdy to na závodě prostě nešlo?
Byla jsem smutná a nebylo mi do řeči. Slzy přišly málokdy. Hodně často jsem spíš psala dopisy, hlavně sestře. Ta mi rozuměla a také uměla pomoci.

Jste trojnásobná olympijská medailistka. Na kterou z olympiád vzpomínáte nejraději?
Olympiáda v Lake Placid byla první a velmi zvláštní. Váže se k ní série historek, které jsou dnes těžko uvěřitelné a velmi zábavné. Sarajevo bylo úplně jiné, nedá se to příliš porovnávat. Já jsem později měla možnost navštívit i další olympijské hry a musím říct, že ty nejkrásnější byly v Lillehammeru 1994. Celou dobu byl metr přírodního sněhu, slunce a teploty hodně pod nulou. Davy nadšených fanoušků, velmi vkusná výzdoba města, krásné suvenýry… Lyžařský Bůh je jistě Nor.

Nejvíce si prý vážíte vítězství v Holmenkollenu. Proč právě tohoto vítězství?
Je to něco jako vítězství tenisty ve Wimbledonu, je to kolébka lyžování. V roce 1981, kdy jsem tu vyhrála, to byl závod světového poháru, sešla se tu celá světová špička, startovala desítka nejlepších Rusek a početná národní skupina Norek dychtících po nominaci do reprezentace.

Závodila jste v čepici, kterou jste si sama upletla a přinášela vám štěstí. Máte ji stále doma schovanou?
Mám ji schovanou doma, nyní je na výstavě v Jablonci nad Nisou „Vítězové bílé stopy“.

S vaším manželem, vynikajícím veslařem Zdeňkem Peckou, jste se seznámili díky článku v časopise Stadion. Můžete o tom povyprávět?
Stadion byl tehdy oblíbený časopis, vše podstatné, co se ve sportu dělo, se tam objevilo. Zdeňkova maminka tehdy prodávala ve stánku s novinami a Zdeněk k ní pravidelně chodil. Stadion si prohlédl a zaujal ho rozhovor s lyžařkami. Při pročítání si uvědomil, že by se mnou v mnoha ohledech souhlasil. Po pár dnech mi poslal dopis, který sice neměl přesnou adresu, ale v Jablonci mě našel. Odpověděla jsem mu, sešli jsme se a po krátké známosti jsme se rozhodli, že spolu budeme žít. Náš vztah vadil vysoce postaveným sportovním funkcionářům, protože plánovali, že vydržím ještě do dalších olympijských her.

Přála jste si ukončit kariéru na vrcholu. Jak se takový vrchol pozná? Nelitovala jste později tohoto rozhodnutí, že mohlo být předčasné?
Nelitovala. Měla jsem v hlavě dlouho předem jasno, že skončím po olympijských hrách v Sarajevu. Přála jsem si tam vyhrát, ovšem k tomu musí mít závodník nejen vynikající formu, ale také trochu štěstí.

V Litoměřicích jste se dlouho věnovala pedagogické práci. Jaký přístup jste volila ke svým žákům a čeho jste se chtěla, ze svých zkušeností, vyvarovat?
Zásadně jsem se nechlubila s tím, že jsem někdy byla známá sportovkyně. Pokud jsem po žácích něco chtěla, věděla jsem, že musím jít příkladem.

Do své rodné Zálesní Lhoty jezdíváte často. Zajdete si tu i dnes na lyže?
Lyžování je pro mě forma relaxace. Pokud to jde, vyjedu si, ale ráda jedu sama. Letos jsem měla stopu přímo u domu a to jsem si opravdu užívala.

Jste předsedkyní Klubu fair play Českého olympijského výboru (ČOV). Co je náplní vaší práce?
Pracovala jsem na projektech ČOV, do kterých se Český klub fair play zapojoval. Svou činnost jsme spojovali také se školami a sportovními organizacemi. Hlavní bylo vyhledávat příkladné činy, oceňovat je a vychovávat. Dle možností také medializovat, pracovat i na mezinárodním poli. Předloni jsem skončila a svou roli předala své nástupkyni.

Už jako malá holka jste obdivovala gymnastku Věru Čáslavskou. V letošním roce jste získala Cenu Věry Čáslavské, kterou uděluje Český olympijský výbor za mimořádné zásluhy žen ve sportu a olympijském hnutí. Dovolím si citovat slova Jiřího Kejvala: „Květu znám od svého mládí, mám k ní velmi osobní vztah. A znal jsem i Věrku a jsem si jistý, že by byla strašně spokojená, že tuhle cenu převzala právě Květa. Ona ztělesňuje olympijské hodnoty,“ řekl Kejval. To jistě zahřeje u srdce.
Cena mě doopravdy potěšila. Pro mě to byla krásná tečka za mou sportovní i pracovní kariérou. Když jsem před mnoha lety končila v reprezentaci, nikdo mi tenkrát ani nepodal ruku. Po mnoha letech jsem se dočkala ocenění, které mi to vynahradilo.

Bio box
Květa Jeriová-Pecková (65)
Vynikající běžkyně na lyžích Květa Jeriová-Pecková se narodila 10. října 1956. Dětství prožila v Zálesní Lhotě. Vystudovala jilemnické gymnázium a Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Mezi její nejvýznamnější úspěchy patří 3. místo na 5 km a 4. místo ve štafetě na 4 × 5 km ze ZOH v Lake Placid roku 1980, 3. místo na 10 km a 5. místo na 5 km z MS v Oslu roku 1982, 2. místo ve štafetě na 4 × 5 km spolu s 3. místem na 5 km ze ZOH v Sarajevu 1984.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Květy Jeriové-Peckové