Čtvrtek

7. července 2022

Nyní

12°

Zítra

14°

Svátek má

Snažím se lidi motivovat a inspirovat, říká free ski lyžař Dan Hanka

20. 2. 2022

Snažím se lidi motivovat a inspirovat, říká free ski lyžař Dan Hanka 19 snímků
Narodil se v roce 1990 a patří k pětici našich nejlepších free skierů. Jeho největšími úspěchy jsou první místa na Ease Side Session 2011, Metal Attack Číhalka 2011, Nugget Flow Freestyle Battle Snow Punx 2010. K lyžování ho přivedl otec, ale základem jeho disciplíny free ski plné skoků a otoček bylo dětství strávené na bruslích ve skateparku v Hradci Králové.

Profesionál Daniel Hanka tomuto poměrně nebezpečnému sportu propadl. Ve světě lyžování se také proslavil natáčením videí originálních triků a produkováním vlastních projektů. „Aktivity v tomto geniálním extrémním sportu i adrenalin mě přitahovaly jako nějaká magická síla,“ uvedl.

Dane, jste z Hradce Králové a jediným kopcem, kde se v minulosti ve městě lyžovalo byla Rozárka. Váš otec byl ale závodní lyžař, takže vaše kořeny tohoto sportu je možné najít asi u něj, ne?
Jezdili jsme hlavně do Deštné v Orlických horách, která není od Hradce Králové daleko. Táta skutečně závodně lyžoval na republikové úrovni, takže mě to učil už od útlého dětství. Samozřejmě chtěl, abychom se tomu já i brácha věnovali. Na rozdíl od bráchy jsem ale více sportovní typ, takže jsem s tátou na horách jezdil častěji.

Bavilo vás to, nebo to bylo spíše spíše trápení?
Byl jsem moc malý, tak to bylo spíše utrpení. Pořád jsem brečel, byla mně zima, padal jsem z vleku, nešlo mi to táta byl kvůli tomu naštvaný, protože si se mnou moc nezajezdil. Potom se to na začátku jedné zimy náhle zlomilo, mohlo mně být tak šest let. Zřejmě už jsem byl dost velký na to, abych mohl přemýšlet, protože mozek je velkou součástí lyžování, víc jsem se snažil, kousl se a najednou to šlo. Když se to změnilo, už jsem sám chtěl a lyžování mě pohltilo. Chtěl jsem jezdit jako táta a být hustej.

Prý jste prožil celé dětství ve skateparku.
To je pravda. Ve výsledku je to podobné jako lyžování. Díky tomu, že jsem vyrostl na kolečkových bruslích ve skateparku, daly mně unikátní úhel pohledu na lyžování, osobitý styl, na který se lidi rádi dívají, což nakonec přispělo k tomu, že jsem se stal profesionálem. Mám jiný styl pohybu než ostatní, jiné přemýšlení než standardní lyžař. Bruslení ve skateparku určitě přispělo k originalitě. Zajímavé je, že moje máma, která free ski vůbec nerozumí, poznávám i na fotce, kde jsem v pozadí, podle toho, jak stojím, podle pozice těla při jízdě, při různých tricích a podobně.

Proč jste si vybrali free ski? Byla v tom touha po adrenalinu, dobrodružství nebo i jistý druh výstavy?
Směřoval jsem k tomu už od bruslí. Byli jsme třeba na dovolené ao pět let starší brácha na bruslích zkoušel nějaký trik na můstku s mini zídkou. Mně se to strašně líbilo a zkoušel jsem to taky. Po návratu do Hradce jsem musel hned jít do skateparku, kde byla taková malá rampa, a od té doby jsem nechtěl dělat nic jiného, ​​ty překážky mě fascinovaly. vůbec se, že můžu větší část roku jezdit na bruslích a v zimě dělat to samé na lyžích. To už byla cesta k free ski, která na lyžích nabízela nekončenou cestu rozvoje. Začal jsem navštěvovat snowparky, kde bylo možné provádět velké skoky, zdolávat překážky. Aktivity v tomto geniálním extrémním sportu i adrenalin mě přitahovaly jako nějaká magická síla. Byl to naprosto přirozený proces, kdy jsem si řekl, že už nikdy nechci dělat nic jiného. Postupně jsem objevil videa různá od velkých produktů a otevřely se mi tak dva gigantické světy - bruslí a lyže. Začal jsem do toho pronikat a možnosti mně připadaly nekonečné. Zjistil jsem, že je to přesně to, kam patřím.

Mohli byste laikům představit vaši disciplínu?
Prapůvodně vychází ze snowboardingu, který byl ve svých počátcích zapovězený a jeho vyznavači nesměli do lyžařských středisek.
V té době, někdy v 50. nebo 60. letech, byl velký boom lyžování a vznikla disciplína hotdogging, která byla předchůdcem freestylu. Ta spočívala v tom, že celá sjezdovka byla plná boulí a ti, které už nebavilo klasické lyžování, se podařilo freestylem dostat dolů. Když se tato disciplína omezila pravidly, část lyžařů na to rezignovala, sledovala snowboardisty, kteří skákali a dělali různé triky. Vykašlali se na hotdogging, začali se pohybovat mimo sjezdovky, stavěli různé překážky a takto postupně vznikly free ski, jak ho známe dnes. Je nedefinovatelný, založený na tricích, které si každý jezdec sám vymýšlí a tvoří. Lyže jsou oproti sjezdovkám o dost lehčí, mají patky vytočené vzhůru a skvěle se ovládají, protože jezdec se při jízdě různě točí a provádí rotace. Současným trendem jsou all-mountain lyže ukončené na veškeré podmínky, které mohou jezdce čekat, a jsou velmi jednoduché na ovládání.

Vzpomínáte si, kdy jste absolvovali skutečný závod, kde o něco šlo?
Pokud si vzpomínám, bylo to v Orlických horách na Číhalce, kde jsem při tréninku zničil lyži a neměl jsem na čem jet. Byl tam nějaký člověk, který měl lyže, do nichž mně shodou okolností pasovalo vázání. Přemluvil jsem ho, ať mně lyže půjčí. Závod jsem odjel a vyhrál ho. také se, že první místo bylo sice fajn, ale důležité bylo setkání s kamarádem Hanzi Prouzou z Deštného, ​​který mně nabídl můj první sponzoring, sezónní kartu a prostor na spaní. Tak jsem zakotvil v Deštné.

Jak probíhala vaše kariéra?
Tím, že jsem měl možnost jezdit a v Deštném byl jeden z nejlepších snowparků, měl jsem velmi dobré podmínky na lyžování a možnost se totálně sžít s lyžemi. Největší zlom nastal, když Hanzi dělal
závod Soldiers, který se v Deštném v Orlických horách proměnil ve finále Světového poháru v Big Airu. Naučil jsem se tam tehdy trik, který moc lidí neumělo. Bohužel při tréninku, kdy jsem tento obrovský skok předváděl, upadl jsem a udělal si něco se zády. Byl tam ale tehdy Lucas Herman ze Saparation Films a vyzval mě k natáčení videa, což se nakonec stalo. Film jsme poslali výrobci lyží Faction a tehdejší team manažerka ve mně viděla nějaký potenciál, vzali mě do týmu a dostal jsem dva páry lyží na sezónu. Postupně se to nabalovalo až přišel rok, kdy jsem dostal první peníze a pokračovalo to až do dnešní profesionální kariéry.

Na který svůj trik jste obzvlášť pyšný a jak byste ho popsal?
Nejsem typ, abych se učil trik, který mu moc nejde. U mě to jde všechno krok za krokem, všechno se odvíjí od toho, co už umím a jdu postupně tam, kam mě to samo vede přirozenou cestou. Mnou vymyšlený trik, na který jsem pyšný, je jakým způsobem rotování. Jmenuje se shifty nebo také „cork 900 doubleshift“, proslavil mě a je spojován s mým jménem. Obvykle je rotace úplně plynulá a kontinuální. V tomto případě se nohy hodí do protisměru rotace a zbytkem těla se otočíte dál. Nohy necháte za sebou a pak je mrsknete zpátky, což ve vzduchu vytvoříte efekt takového seku, kdy spodní část těla jde proti horní části. Je to originální, pro mě přirozené a jsem možná jediný na světě, kdo tento trik dělá.

Co považujete za největší úspěch vaší dosavadní kariéry?
Asi nejdůležitější pro mě je to sorta lidí, pro které jsem vzorem tím, co dělám a jsem schopen je motivovat k tomu, aby šli také lyžovat, podařilo se něco v tomto směru dosáhnout jako možná já. Dále se je motivovat a inspirovat. To považuji za svůj úspěch, je to zadostiučinění v pozitivním slova smyslu, že to, co dělám, má nějaký smysl.

Čím je free ski komunita specifická? Liší se něčím od klasických lyžařů?
Free ski lyžaři jsou většinou freestyloví, milí, přátelští a otevření lidé bez předsudků. Je ale těžké obě komunity porovnávat a nevím ani, jak bych to uchopil, abych někoho neurazil.

Když jsem se díval na videa, říkal jsem si, že v tomto sportu jde tak trochu o hubu. Je nebezpečný?
Je hodně nebezpečný. Záleží ale na tom, jakým způsobem se provozuje, jaké se dělají triky a v jakém prostředí. Jde o extrémní sport, který je charakteristický rychlostí, skoky, různými otočkami, salty a podobně. Na druhou stranu lidé, kteří se mu věnují, jsou vytrénovaní, umí ovládat své tělo v krizových situacích a i když to často vypadá hrůzostrašně, dokážou změnit i případné pády.

Každý sport je spojen s různými zraněními. Ani vy jste se jim nevyhnul. Co se stalo?
Jsou situace, kdy k tomu dojde a mnohá zranění jsou dost brutální. Na tváři mám jizvu, která je pozůstatkem právě takového zranění. Po jednom jsem dopadl normálně na nohy a následoval skok strašná rána do hlavy, tma, vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Pak se ukázalo, že zničehonic vypnula lyže, odrazila se, rozrotovala a pořezala mně celý obličej. Měl jsem rozbitou bradu a tvář, roztrženou pusu, to vše spojené s množstvím krve. Měl jsem ale kliku, že to nakonec spravilo pár stehů. Nakonec se ukázalo, že zranění bylo nejhorší pouze vizuálně. Moje daleko horší zranění byl přetržený křížový vaz v koleně.

Máte někdy strach?
Lidé, kteří se do tohoto sportu vrhají bezhlavě, nemají dlouhou životnost. Podle mě záleží, jak umíte pracovat s vlastní psychikou a jak to spojíte s tím, co už umíte. Moje základní teorie je, že je to hodně o hlavě, o tom, jak si jezdec věří a jaké má schopnosti. Je ale nutné porovnat rizikový faktor svého počínání. Když třeba něco natáčím a zvažuji, do čeho se vrhnu, přemýšlím, zda to riziko, že se zraním, bude stát za to. Samozřejmě při závodech či novém triku, kdy se zvyšuje adrenalin, je těžké o případných rizicích přemýšlet.

Při jízdě prý posloucháte muziku. Jakou?
Muziku poslouchám od mala, je to přidaná hodnota, protože, když je ticho, je to bez emocí a svým způsobem nuda. Když mám náladu jen tak jet na lyžích, dělat obloučky a neprovádět nic těžkého, pustím si něco pomalejšího. Když je to rychlejší, pustím si kapelu Metallica nebo strašně rád poslouchám M
ötorhead.

V roce 2017 se v Kasárnách Karlín v Praze objevila premiéra celovečerního This is Home, který se snažil přiblížit, jak místo původu vzniká přístup k lyžování a jeho podobu. Vy jste byl jedním z hlavních účinkujících. Co jste konkrétně ve filmu předváděli?
To byl můj sen. Natáčeli jsme ve Finsku na ulicích, dělali triky na zábradlích. Koncept videa byl, že se ke každému s týmem riderů jede domů a za nimi vyráží zbytek týmu včetně mě. Domácí jim ukáže, co se tam jezdí a ostatní se k němu přidají. Moje část se odehrávala v Deštném, kde jsme postavili speciální překážku a natáčelo se tam týden. Já jsem si ale bohužel dva dny předtím zranil koleno a nelyžoval. Můj vstup se omezil na popis prostředí, ve kterém jsem doma. Film vznikl celý rok a záběry pocházejí z USA, Švýcarska, Finska a České republiky, konkrétně ze skicentra Deštné v Orlických horách.

Natáčet vlastní videa svých triků. Jaké máte odezvy? Odezvy mám naštěstí pozitivní. Lidi rádi mají to, co dělám. Teď mám například video projekt se Šimonem Bártíkem, který se jmenuje Czech Made. Je to taková série mini videí, která dokumentuje naše lyžování na různých místech. Neodehrává se to vyloženě ve snowparku nebo na sjezdovce, ale to, co nám čas a místo nabídnou.

Covidová pandemie poznamenala všechny sportovní podniky. Dopadla na vás také?
Docela hodně zásadním způsobem, a to především finančním. Teď mám za sebou osobně vůbec nejtěžší rok, ale musím se s tím nějakým způsobem poprat.

Je vám třicet. Dokdy byste se chtěl věnovat lyžování zdarma?
Záleží na tom, jakým způsobem to děláte. Moje síla není v těch nejtěžších a nesložitějších tricích, co se dnes dají vidět. Moje síla je ve zkušenostech, způsob lyžování a v tom, co jsem schopen vymyslet. Jsem s lyžemi sžitý, dokážu vymýšlet a dělat více věcí. U závodních lyžařů ale samozřejmě ten limit existuje. Podle mě není ani věkový, ale spíše výkonnostní. Čím dále více velmi mladých lyžařů už je na vrcholu. V současné době je to brutálně technicky náročné.

Máte nějaké plány?
Rád bych dál lyžoval, protože vím, že mám co nainstalovat a jde mi to. Chtěl bych také dokončit film se Šimonem Bártíkem.

Co Dana Hanku ještě baví, kromě lyžování?
Pít pivo. (smích) Kromě ježdění na lyžích a bruslích, mě baví hrát na kytaru a také americká auta.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Daniela Hanky