reklama 

Policajti mlátili studenty a mně zatím celníci svítili baterkou do čajové konvice

17.11.2014  •  Trutnovinky blog  • 
čtenost 1134

Zatímco v Německu a Polsku se už dávno před listopadem 1989 děly věci, o kterých se tamním komunistům ani nezdálo, v Československu zase vítězila příslovečná opatrnost. Polská Solidarita prorostla společenským životem na všech frontách a Němci v Berlíně si už chystali kladívka a pokukovali po nenáviděné zdi s chutí ji okamžitě zbourat.

Policajti mlátili studenty a mně zatím celníci svítili baterkou do čajové konvice

I když nebylo jasné, jak se bude vyvíjet situace v naší zemi, přece se našla řada odvážlivců, která se zúčastnila v lednu prvních protirežimních demonstrací v tak zvaném Palachově týdnu, které brutálně potlačila policie i lidové milice. Další protesty přišly v srpnu a v říjnu a vše vyvrcholilo masakrem studentů na Národní třídě v pátek 17. listopadu. Palachova týdne jsem se v Praze zúčastnil a potkal tam svého kamaráda Džila. Počasí bylo vskutku nevlídné a chladné. „Pusťte na nás vodní děla s teplou vodou,“ volal s vtipem sobě vlastním Džilo na policisty, což vyústilo v naše zatčení.

Památný 17. listopad mě však zastihl u našich sousedů v NDR. Tehdy se na hradě ve městě Halle konala velká retrospektivní výstava surrealistického malíře Maxe Ernsta. Protože jsme s několika přáteli surrealismu zcela propadli, rozhodli jsme se navzdory dějinným okamžikům, které trhaly oponou, vidět trochu toho nedostatkového umění.

DSC 0435

Vše probíhalo hladce, Škoda 1000 MB si spokojeně předla, až do okamžiku, kdy jsme dorazili na hraniční přechod v Hřensku. „Tak kampak máte namířeno, pánové?“ ptali se zvědaví celníci. „Do Halle na výstavu,“ nelhali jsme. Celníci nás vyzvali, abychom vystoupili z vozu, vzali si naše doklady a pořádně „profilcovali“ nebohou tisícovku. Nic nenašli, ale přes čáru nás moc pustit nechtěli. „Že vy se chystáte do Berlína?“ zdržovali, zatímco my jsme předstírali, že nevíme, kam orgánové v nepadnoucích uniformách míří. Pak nám sdělili, že Berlín máme ze své cesty určitě vypustit, nebo „budete mít problémy.“ A vyrazili jsme. Den jsme strávili v Halle a byli na skvělé výstavě.

Když jsme se večer kolem devatenácté hodiny přes Hřensko vraceli do vlasti, celníci si tentokrát na pomoc přivezli trojpatrový vozík a začala důsledná osobní prohlídka, která nabývala absurdních rozměrů. Muži zákona mlčeli, nervozita s nimi cloumala, všechno, co našli, naložili na vozík a odvezli do útrob celnice. Ještě předtím mi rozřezali igelitový obal katalogu z výstavy, každou stránku zvlášť otočili, ale umění je nezajímalo. Kromě toho je zaujala moje zbrusu nová, východoněmecká čajová konvice. Po sejmutí píšťalky namířili do vzniklého otvoru baterku a uvnitř nádoby hledali, čert ví co. Po hodině nás pustili do „zemského ráje na pohled“. Namířili jsme si to do České Lípy, kde jsme měli domluvené ubytování ve škole. Dorazili jsme tam krátce před tři čtvrtě na devět a narazili jsme na poněkud rozrušeného školníka. „V Praze na Národní třídě policajti zmlátili studenty,“ vyhrkl ze sebe.

IMG 3668

Začali jsme tušit, že se to bolševikovi nějak vymyká z rukou, ale netušili jsme ještě, jak rychlý to vezme konec. Když jsem se vrátil domů do Valašského Meziříčí, tak jsme se s partou kamarádů dohodli, že v neděli večer uděláme malý pokus o demonstraci na náměstí u morového sloupu. Jak jsme si řekli, tak jsme udělali. Bylo nás asi dvacet, kolem kovového plůtku jsme omotali státní vlajky a na zábradlí zapálili svíčky s tím, že si tipneme, kdy pro nás přijedou. Byli svižní a za deset minut na náměstí dorazila dvě auta VB, vyskákali policajti vedení civilistou, strhali vlajky a nepříčetný muž v civilu hasil prsty knoty svíček, což doprovázel smrad spálené kůže. Sebrali nám občanské průkazy a odjeli. „Jak dlouho tady chcete stát?“ ptali se po příjezdu. „Až nás to přestane bavit,“ odpověděli jsme.

Na druhý den si vyzvedli z práce mého kamaráda, signatáře Charty 77 Vítka Zukala, podle nich zřejmě iniciátora akce, a odvezli ho na služebnu. Tentýž den večer už bylo na náměstí dva tisíce lidí, kteří se na výzvu Vítkovy manželky Kateřiny přemístili před policejní stanici. Dav vyhlížel odhodlaně a policisté přes záclonky vystrašeně pozorovali, co se to děje před jejich královstvím. Byli z toho úplně paf.

Moc dlouho neotáleli a Vítka za pár minut, ještě oděného do montérek, za obrovského aplausu davu propustili. Pak to šlo už ráz na ráz. Jako v ostatních městech v zemi se po celý týden plnilo i náměstí ve Valašském Meziříčí, řečníci řečnili, přijímali rezoluce, lidé v euforii cinkali klíči… Přes drsnou zimu se po čase vše přelilo do už známé porevoluční historie, kdy v republice diktaturu vystřídala demokracie.                                                                                                          

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek                                                                

 

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama