reklama 

Reportáž ze sedla aneb „Krnda“ na vlastní kůži podruhé

28.8.2014  •  Trutnovinky blog  • 
čtenost 1510

Tak je to tady. Zase stojím u Uffa a kolem mě se houfují bikeři. Blíží se dvanáctá hodina a tím pádem i start třetího ročníku Krkonošské pravdy. Před rokem jsem se z toho místa vydal vstříc svojí závoďácké premiéře, a tak letos už jsem bral svou účast v tomto domácím maratonu téměř jako povinnost. Chtěl jsem vědět, jak za rok pokročilo moje bajkování, které začalo před patnácti měsíci koupí staronového Treka.

Reportáž ze sedla aneb „Krnda“ na vlastní kůži podruhé

Závodní srovnání jsem vlastně od té doby neměl. Jen pár dní předtím jsem si dal cyklistickou část triatlonové štafety v Dolcích. Dvanáct kilometrů. „Krnda“ je o trošku delší test. Na 54 kilometrů. A když jsem u těch čísel. Ten, kdo jezdí na kole, často se setkává s otázkou: Kolik máš letos najeto? Já jsem se tento rok do pedálů opíral hlavně na vyjížďkách s kámošem Vildou. Do závodu jsme zvládli 1000 kilometrů. To není zrovna moc.

Zatímco já jsem věděl, že Krkonošskou pravdu stoprocentně pojedu už pár týdnů, Vilda se rozhodl až v den startu. I když já jsem to tušil, že mu to nedá. On jet prostě musel taky, jinak by to měl celý rok na talíři. Sluníčko svítí, je teplo, možná pro někoho až velké. Nám to nevadí. To je naše počasí. V něm jsme zdolávali vrcholky Krkonoš. U Uffa potkávám další známé tváře - bývalého kolegu z Deníku a současného redaktora 5+2 Tomáše Plecháče, basketbalistku Kary Milenu Prokešovou, bikera Přému Tejchmana a na poslední chvíli se přiřítil učitel z Mládežky Břeťa Klomínský.

IMG 2447

Tři minuty do startu a z reproduktorů začíná hrát úvodní znělka z Krkonošských pohádek. Pak už zazní výstřel a 111 závodníků najíždí na pěší zónu. Jsem úplně na chvostu. Z chodníku na mě křičí kolegyně z Xantipy Renča a Katka. První poznatek: letos se přes město přesouvá peloton fakt volně. Zrychlovat se začíná od Úsvitu. Ale dlouho to netrvá, protože přichází první táhle stoupání. Na jeho konci má být připravený fotograf Miloš. Úsměv, zdravice a jde se závodit.

IMG 2651

Hlavně teď nesmím píchnout, říkám si, když najíždím na 6. kilometru na lesní kamenitou cestu směrem k brodu. Pro mě by tím závod končil. Na opravu jsem s sebou nic nevezl. V tom, že se jedná opravdu o kritické místo, mě utvrzuje obrázek, kdy na úseku dvou kilometrů míjím tři borce, kterým kmitá v rukách pumpička. Během celého závodu se jejich počet více než zdvojnásobí. Mně se naštěstí technické problémy vyhnuly. Následuje nejtěžší stoupání, dávám ho do půlky, pak sesedám a šlapu. Jako všichni okolo mě.

Jede se mi dobře, na silnici v Rokytníku předjíždím menší skupinku. V dalším kopečku mi to jeden po druhém vracejí. Ve sjezdu se chystám na fotku číslo 2 a pomalu se připravuji na zřejmě nejbahnitější úsek. Překvapení. Na lesní cestě, kde jsme se s Vildou ještě nedávno bořili, je nový štěrk. Kde je vlastně člen Cerfis Wines týmu? Myslím, že za mnou. Rychle se blížím k první občerstvovačce. Letos se s nikým nevybavuju, jen přibrzdím, dám si sušenku, vyměním bidon a mažu dál.

IMG 2844

Trať míří do lesních pasáží, kde jsem se loni tak trápil. Nové pláště plní svou roli znamenitě. Rozrytou cestu od těžby dřeva ale dávám po svých. Rychle sice nejedu, ale pomalu taky ne, protože pár jezdců v „profidresech“ dostanu za sebe. Trať už znám skoro nazpaměť, takže vím, že na Výšinku, kde je druhý pit-stop, to mám kousek. Vím taky, že tam budu za polovinou trati a čeká tam i Pavel, manžel „Steffi“ Prokošové. „Bogis, pojeď. Vilda tady ještě nebyl.“ -„Čas?“ ptám se ho. Nemám tachometr. „Jedna třicet čtyři.“ Další příjemné překvápko. Loni jsem tudy projížděl po dvou hodinách. Impuls, proč to zmáčknout ještě víc.

Takže až na silnici u Starých Buků to pak valím a poprvé, až na jedno šlápnutí, zdolávám i obávaný sjezd. Pravda je, že mi to umožnila suchá trať a dole taky docela cítím ruce z toho, jak jsem svíral brzdy. Hned po pár tempech na asfaltce se ozývá jiná část mého těla. Stehna. Křeče do lýtek se mi tu a tam objeví, ale do stehen jsem je chytil poprvé. Musím zpomalit. Naneštěstí na řadu přichází i stoupák z Buků. Pokračuju šnečím tempem a jsem předjížděn. Nohy mi poleví až v Dolcích, kde mám naplánovanou neoficiální občerstvovačku. Kámoška Katka mi nabízí banán a čokoládu, ale já nakonec zastavení neriskuju. Kdo ví, jestli bych se pak rozjel. O kousek dál mám další morální podporu v podobě Šembika a Ládi. Zbývá mi deset kiláků do cíle.

Za mnou nikoho nevidím, v lese na Para přede mnou zbystřím jednoho borce. Že bych se hecnul? Odstup se chvíli zmenšuje, pak zase natahuje. Ne, nebudu bláznit. Dojíždím to na pohodu a jen si pro jistotu ještě několika pohledy dozadu kontroluju svou pozici. Jsem rád, že tam nikdo není, zrychlovat se mi už nechce. V cíli už na mě čekají všichni moji fanoušci, takže pro ně dávám cílovou rovinku spurtem. To byla blbost. Křeče jsou zpět. Ale teď už mi to je jedno. Čas? Zatím nevím. Poskytuju „rozhovor“ o jedné větě do mikrofonu panu Tlamkovi.

Po závodě už mají Přéma, Břéťa a vítá mě i Tomáš. To se divím, že mě zajel. „Hele, já jsem zabloudil a skončil v Úpici. Kde jsem měl odbočit?“ ptal se mě redaktor 5+2. Závod pro něj skončil ještě před první občerstvovačkou. Přitom trať byla super značená. Vyhlížím Vildu a jeho Cannondale. Je tady. Nemůže sesednout z kola a po projetí cílem na baseballovém hřišti dál krouží. Má taky křeče. Jdu si k hasičům omýt kolo a u stanu maséra Karla Nývlta čekáme na „Steffi.“ Zjišťuju časy.

DSC 0378

2:40:34 - 58. místo. Jsem o hodinu rychlejší než loni. Hmmm. Spokojenost. Velká. Vilda osm a půl minuty za mnou. Spokojenost. :-) Mezitím do cíle dorazila i baskeťačka Kary, která si dokonce v kategorii Z30 stoupla na bronzový stupínek. Sním guláš, vypiju jednoho Krákoru, počkám na tombolu, kdyby náhodou… Tak nic no a jedu domů. Za rok zkompletuju snad účastnický hattrick a cíl je jasný - pod 2:30 a být v první polovině startovního pole.

DSC 0389

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
twitter: michal.bogan
foto: Miloš Šálek, Kateřina Hindráková

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama