reklama 

V devadesátých letech se pilo jednou tolik, tvrdí výčepní

12.6.2017  •  Aktuality  • 
čtenost 1704

Trutnov - Za výčepem stojí Jiří Pulec od roku 1973, kdy se rozhodl, že se půjde věnovat pivnímu řemeslu do učení u libereckých restaurací. „Tenkrát vyhořela radnice, a tak nás přesunuli do České besedy,“ vzpomíná devětapadesátiletý rodák z Frýdlantu. „Tam si nás vzali do parády výčepáci, co ještě byli prvorepublikoví hospodští, takže výuka probíhala i s kopancem do zadku,“ dodává s úsměvem. Přes jeho mohutný knír ale skoro není vidět.

V devadesátých letech se pilo jednou tolik, tvrdí výčepní

Je pondělí, krátce po půl druhé a já se na Bouchalce chystám na rozhovor s jedním legendárním trutnovským výčepním. „Pane Pulec, stihneme to, než přijdou první hosté?“ - „Hele, zrovna už jeden jde,“ vyhrkne najednou, když přes okno zmerčí jednoho ze štamgastů, a běží mu odemknout dveře. Oficiálně je otevřeno až od dvou. Inu, takhle se předchází svým zákazníkům.

Radek si sedá k mému stolu (nebo spíš já sedím u jeho - číslo 2), a tak zatímco si pan Pulec připravuje značkovou italskou kávu, dám se do řeči s ním. Na Bouchalku dochází průběžně čtyřiatřicet roků. „Je to jedna z mých nejoblíbenějších hospod. Když mám chuť na pořádný pivo a chci si popovídat s kamarády, tak jdu sem,“ svěřuje se. Pan Pulec si přináší hrnek s kávou, posadí se naproti mně a zkříží ruce na prsou. „Tak co bys chtěl vědět?“ O tom, jak se dostal za pípu, jsme se bavili při mém příchodu, tak se tážu, jak se ocitl v Trutnově. „Ale to vypneš,“ směje se a míří pohledem na diktafon. „Hospodářka mě chtěla zavřít, tak jsem utekl. Tenkrát to bylo běžné, že po nás docela šli. Hodně se to měnilo,“ prozrazuje, jak ze severu Čech prchl do Hostinného. Tam od roku 1983 pracoval sedm let u trutnovských restaurací.

Státní podnik opustil v roce 1990, kdy se dohodl s panem Malečkem na spolupráci na Bouchalce. Tu měl ze začátku napsanou na sebe, protože současný majitel v té době ještě pracoval jinde a nemohl mít oficiálně druhou hospodu. „Bylo to 3. června,“ vypálí bez váhání přesné datum svého nástupu. „Ale v Trutnově nejsem nejstarší,“ upozorňuje mě, že o půl roku déle točí pivo v kotvě Milan Haupt.

Když před 27 lety strčil poprvé hlavu na Bouchalku, zůstal v šoku jak z prostředí, tak z lidí. Tehdy mezi hosty patřili ještě v hojné míře ruští vojáci, polští dělníci, co stavěli cestu na Pec, a cikáni. „Dost často se to tady rvalo, proto i název Bouchalka,“ vysvětluje hospodský. Na rvačky si však nezvykl dodnes. Naštěstí už hodně dlouho žádnou řešit nemusel a hned to raději zaklepal na stůl. Zatímco dřív to bylo na denním pořádku. „Naučíš se, kdy do toho jít,“ odpovídá mi na otázku, kdy pozná, že má zakročit. „Když jdou pěsti, tak do toho nejdeš, to bys mohl jednu koupit. Jak se ale začnou šťouchat, tak mezi ně vlítneš.“

V hostinci se dokonce jednou i střílelo, přičemž stopy po výstřelech zůstávají stále viditelné ve stropě v blízkosti vstupních dveří. To si přišli do hospody cikáni vyřizovat účty s jedním štamgastem. „Postavil se tady na lavici a varovně vystřelil do stropu,“ popisuje scénku odehrávající se u sousedního stolu. „Letos při generální opravě jsme dokonce mezi radiátory objevili jednu nábojnici, kterou tady policajti nenašli, když to vyšetřovali.“

Ačkoliv tohle není zrovna ten správný příklad, tak právě prostředí plné zajímavých a měnících se lidí je to, co Jiřího Pulce za výčepem stále drží. „Někdy jsou lidé protivní, jindy příjemní, ale dělat výčepního je krásná práce,“ tvrdí muž, kterému zrovna nedávno někdo položil jeden nevšední dotaz. Jestli prý ví, kolik štamgastů už za jeho éru na Bouchalce umřelo. „Určitě dvě stě a řekl bych i víc,“ zněla jeho odpověď. „Nikdo mi nevěřil, že loni, když jsem počítal jen tenhle stůl, kde sedíme, napočítal jsem jich devatenáct a to jsem si na všechny určitě nevzpomněl,“ přidává další trošku morbidní statistiku. Současný stav stálých štamgastů je okolo šedesáti, když do hospody si ve větší míře nachází cestu i mladší generace.

Nový vítr se prohání samozřejmě i celým pivním průmyslem včetně samotného čepování. „Moderní způsob je teď točit pivo najednou a strhávat pěnu, ale to u nás chce jen jeden člověk. Ostatní to chtějí točit nadvakrát natřikrát, aby jim pěna vydržela a pivo nemělo tolik kysličníku,“ vysvětluje trutnovský hospodský. Načepovat správně pivo podle něj není těžké. „Všichni říkají, že se to dá zkazit. Já tvrdím, že ne. Hlavní je se to chtít naučit a vědět kdo a jak to chce.“

O novinky v branži se ovšem jinak až tolik nezajímá, a proto některé výrazy současné doby mu ani nic neříkají. „Tu chvíli už to vydržím,“ neplánuje se na stará kolena učit nějaké novoty a pomalu se chystá do důchodu. „Už ta práce hodně unavuje,“ přiznává. Aby ne. Vždyť odšlapaných let na place má přes čtyřicet. Dojíždí z Chotěvic a na Bouchalce se po týdnu točí s kolegyní Renátou. Pracovní dobu má od dvou do jedenácti. Chodí ale samozřejmě dřív a přesně v jedenáct také neodchází. „V jedenáct od lidí akorát vybereš peníze a pak v klidu čekáš, až dopijí.“

Z pohledu výtoče piva mu jako silnější vycházejí 90. léta, kdy se vypilo jednou tolik a možná i víc. V dnešní době jsou například podstatně slabší večery. „Lidé se bojí pít, aby ráno neměli něco v sobě. O práci se dnes každý víc stará, než tomu bylo dřív,“ soudí. Ani on sám už pivu tolik neholduje. „Nevím, co se se mnou stalo. Dřív jsem pil jako Dán, ale asi před deseti lety jsem alkohol hodně omezil a ještě předtím jsem přestal i kouřit.“

Moderní doba přináší moderní piva, nicméně pro Jiřího Pulce to nejsou piva. „Jak to není ležák, tak to není pivo,“ zdůrazňuje. Na Bouchalce plní půllitry jen a jen Krakonošem. Tradiční nabídka je černá desítka a dvanáctka. Na Vánoce a Velikonoce bývá i čtrnáctka. Na letošní léto by se mohla objevit světlá desítka. „Ale já tvrdím, že mi pak lidi budou nadávat, že je okrádám a řežu jim to. Znám je. I proto čtrnáctku máme za stejnou cenu jako dvanáctku,“ poukazuje na menší raritu.

Ta cena je hodně lidová. Devatenáct korun! „Já jsem se teď vrátil z cest a řeknu ti, že neseženeš pivo pod dvacet korun. Třeba Bernard přímo v Humpolci je nejlevnější jedenáctka za 25 korun. Když řekneš, že v Trutnově je čtrnáctka za devatenáct, tak si myslí, že jsi spadl z višně,“ potvrzuje místní kuriozitu štamgast Radek.

„Tak já se půjdu převlíkat,“ zvedne se od stolu Jiří Pulec. Druhá hodina se blíží a začne frmol. „Jednou jsem na plac vlezl ve smokasu a to bylo haló,“ povídá mi historku, když si na sebe bere svůj hospodský mundúr - bílou košili a černou vestu. „Já jsem prostě stará škola,“ směje se. Jak mu to za výčepem jde, jsme vyrazili s fotografem zkontrolovat o pár hodin později večer, kdy byl v plném zápřahu.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama