reklama 

Kdo přežije zimu jako popelář, tak přežije už jakoukoliv práci

8.4.2017  •  Aktuality  • 
čtenost 1619

Trutnov - Z popelnice jednou vysypal 120 tisíc korun, viděl tam kůži z třímetrové krajty a leknul se, když na něj z kontejneru vyskočil bezdomovec. Pavel Janda pracuje jako popelář a je na své zaměstnání patřičně hrdý.

Kdo přežije zimu jako popelář, tak přežije už jakoukoliv práci

„Lidé to berou jako podřadnou práci, přitom kdyby nás neměli, tak celé město shnije ve špíně,“ říká muž, který už dvanáct let, ve vedru i mrazu, jezdí na zadním stupátku popelářských aut.

Pavel Janda

  • narozen 3. února 1975 v Děčíně
  • je rozvedený, má syna a dceru
  • vyučený zedník
  • od prosince 2010 je zaměstnaný jako popelář u firmy Transport Trutnov, kde předtím pracoval i v letech 1998 až 2003
  • má rád upřímnost, práci v lese a gaučing u televize, nemá rád faleš, pomluvy a lidi, kteří závidí druhým, když se jim daří víc než jim

Pro řadu dětí je právě kvůli této činnosti popelářství vysněným povoláním. „Taky jsem na to koukal, ale že bych to žral, jak se říká, tak to ne,“ vzpomene si čerstvý dvaačtyřicátník na dobu, kdy byl malý. „Člověk ale prostě neodolá, a když vidí, jak na nás koukají a mávají, tak jim taky zamává. V tom se ale začnou smát i maminky, a když to pak někdo sleduje, myslí si, že máváme maminkám,“ směje se.

K popelařině se dostal úplně náhodou. V roce 1998, kdy si hledal novou práci. Přestala ho totiž bavit ta stávající - zedničil pro jednu firmičku v Žacléři. „Začátky s popelnicí? To byla rasovina!“ svěřuje se. Než se člověk naučí grif, jak s ní točit, jemu to trvalo dva měsíce, a zvykne si fyzicky, projde si očistcem. A hlavně v zimě. „Ten, kdo přežije zimu jako popelář, tak přežije jakoukoliv práci,“ tvrdí a vybaví si začátek. „Fakt peklo. Přišel jsem domů, padnul jsem na gauč a byl jsem úplně hotovej,“ popisuje vyčerpání.

To stejné pak zažíval, když od rána do večera makal v lese, kam si v roce 2003 „odskočil“ od vyvážení smetí. Popelnice na osm let vyměnil za sekeru a „rubal stromy“. „Potom jsem ale měl v lese nějaké problémy, do toho jsem se rozváděl a potřeboval jsem mezi lidi,“ prozrazuje, proč se před zimou v roce 2010 obrátil na vedení popelářské firmy Transport Trutnov s dotazem, jestli náhodou nemají na chvíli nějaké volné místo.

Asi po týdnu mu zavolali, že by ho vzali nastálo. „Dva dny jsem si to nechal rozležet v hlavě a pak jsem to vzal a jsem spokojený,“ přibližuje svůj návrat k odpadkům. A ta práce ho baví. „Nejsem rád pod dozorem, aby za mnou někdo stál jako ve fabrice, kde jsem nikdy nepracoval a doufám, že nikdy ani nebudu. Já jsem radši na čerstvém vzduchu,“ povídá Pavel Janda, což v souvislosti se zápachem linoucím se z odpadků vyznívá tak trošku komicky.

Popelařina rozhodně není voňavá práce. „V létě určitě ne,“ přikyvuje. Zvykne si člověk na smrad? „No, musí. Ale někdy je to strašný humus, že si musím dát ruku před obličej, abych to vůbec vysypal,“ popisuje chlapík, s nímž se bavíme po páteční směně.

To je zrovna den, kdy se pohybuje po Trutnově, konkrétně v Horním Starém Městě. „Do svačiny to máme hotové,“ říká, že je to rychlovka v úseku od kruháče u Autostylu k hospodě U Machače a zpět. V létě jim k této části přibývá ještě Svoboda s bioodpadem, který se v zimě nedělá. Každý den je někde jinde.

Další rajóny má například v Mladých Bukách, Bernarticích, ale i ve Vrchlabí a na horách ve Špindlerově Mlýně, kde si asi dovedete představit, že obzvlášť v zimě to je „pošušňáníčko“. „Je tam strašně moc odpadu, za den 40 tun, a tak tam někteří chlapi jezdí i v neděli večer, jinak se to nedá stíhat,“ potvrzuje popelář.

Sníh všeobecně popelářům komplikuje jejich práci. A když ne sníh, tak řidiči, kteří špatně parkují. „Ale to je na denním pořádku, takže už jsme si zvykli, že to dávají před kontejnery,“ mávne rukou. Letošní lednový příval sněhu byl však na trutnovské poměry extrémní, což popelářům na sídlištích značně ztěžovalo přístup. „Nikde vyhrnuto a lidé místo toho, aby si to vyházeli, koukají na nás z okna, jak se s tím mordujeme,“ trošku se rozčílí. Vysypat sedm osm kontejnerů pak zabere i půl hodiny. A to někdy musí na pomoc i řidič, protože ve dvou to nedají. „Kde jde najet, tak nám pomáhá tím, že nacouvá, protože vzadu má kameru. Když je to ale schované v bunkru jako na Zelence, tak se to stejně musí přitáhnout,“ doplňuje Janda.

Ten už sedm let má vzadu vedle sebe stejného parťáka - Pepu Stolara. „Je to cikán, ale do práce chodí a maká. Nemůžu proti němu říct křivého slova,“ vychvaluje kolegu. „My jsme snad jediní, kteří jsme se ještě neprostřídali,“ poukazuje na menší raritu. Kolotoč zaměstnanců je v tomto odvětví normální záležitostí. „Nováčkové, když to řeknu lidově, prostě padají na hubu. Musejí si zvyknout, a jestli přežijí zimu, tak přežijí všechno,“ vrací se opět k náročnosti práce.

Kolik popelnic mu za den projde rukama? To netuší. „Ale třeba na České čtvrti, kterou já nedělám, ale bavili jsme se o tom v práci, je 800 až 900 popelnic plus nějaké kontejnery,“ uvádí příklad.

Když odklopí víko, občas vidí zajímavé „poklady“. Jednou si ale nevšiml a z popelnice do auta a z auta na skládku v Bohuslavicích (druhá je v Dolní Branné) vysypali ruličku dvoutisícovek o hodnotě 120 tisíc. „Ten maník z Buků, co mu to vypadlo do koše, měl štěstí, volal řediteli a na skládce to pak našel,“ vypravuje. Historku má i s bezdomovcem. Vyskočil na něj z kontejneru naproti Kauflandu.

Nejčastější, bohužel pro něj ten nejsmutnější obrázek, který ve své práci vídá, je ten, že lidé se stále málo věnují třídění odpadu. „Zrovna dnes jsem byl svědkem, že chlap nese do popelnice tři flašky, když o třicet metrů vedle má kontejner na sklo. Ale má to cenu se s ním hádat?“ líčí. Když má Pavel Janda směnu na svážení papíru a vidí v něm komunální odpad, tak se ho snaží vybrat, protože ví, že to pak ještě dál třídí jiní.

Pavel Janda žije ve Zlaté Olešnici, do práce vstává v půl páté ráno. V pět skočí na autobus a v půl šesté je v Trutnově. Firma sídlí na Bojišti, odkud musí být všichni popeláři do půl sedmé pryč.

Pracovní dobu má tak většinou do půl jedné, do půl druhé. „I když je to různé. V sobotu jsme jezdili od půl sedmé do pěti. Dělali jsme papír a létali po horách - Pomezky, Jánky, Špindl. Ono to něco dá, než se to objede,“ povídá muž, který si měsíčně v průměru vydělá patnáct tisíc.

Pracuje-li o sobotách a má přesčasy, polepší si na sedmnáct. „Za tu rasovinu by to mohlo být i lépe ohodnocené,“ ušklíbne se.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama