reklama 

Josef Milfait o práci horského vůdce: Cílem není dostat lidi nahoru, ale dolu

8.2.2017  •  Aktuality  • 
čtenost 1504

Trutnov - Má jedno z nejdobrodružnějších povolání. Trutnovský horolezec Josef Milfait v červenci 2008 složil závěrečné zkoušky horského vůdce a je jedním z třicítky českých profesionálů, kteří dokážou lidem splnit mnohdy nepředstavitelná životní přání.

Josef Milfait o práci horského vůdce: Cílem není dostat lidi nahoru, ale dolu

Jak vy vnímáte hory?
Myslím, že hory jsou pro každého taková univerzální výzva.

A váš vztah k nim je jaký?
Můj vztah k horám se neustále vyvíjí. Ani teď není úplně ukončený. Ze začátku to byla velká výzva a zároveň obrovský respekt. Ale tím, jak člověk nabírá zkušenosti, tak výzva sice stále zůstává, ale už ji mám nastavenou malinko jinak.

V jakém směru?
Hlavně v tom profesním. Mým cílem už není vylézt kopec. Mým cílem je, aby to lidi bavilo.

Josef Milfait

  • narozen 22. srpna 1974 v Trutnově
  • je svobodný, s přítelkyní má sedmiletého syna
  • učil se na zámečníka, studoval i na střední školu strojní-textilní
  • kromě vzdělání horského vůdce (UIAGM) je ještě držitelem licence instruktora lyžování (ISIA), snowboardu (AČS) a je trenér alpských disciplín (ČSL)
  • v letech 2001 - 2003 vystoupil na všech pět nejvyšších sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu a získal ocenění tzv. Sněžného leoparda, v roce 2004 zdolal svou první osmitisícovku Sisha Pangma (8035m) a na druhou vystoupil v roce 2009 Cho-Oyu (8201m)
  • má rád pěkné počasí, hovězí maso a francouzské víno, nemá rád blbost lidí a když ho bolí zuby

A dostat je na kopec.
Ne, to taky není úplně ten prvoplánový cíl. Cílem je vždycky dostat lidi dolu. A u této profese to platí absolutně. Nic důležitějšího není. S trochou nadsázky říkáme, že naše práce je, že chodíme do kopce a vyprávíme lidem vtipy. Na druhou stranu to ale zase máme usnadněné v tom, protože ti lidé se sami přišli bavit. Vypadnou z kanceláře a ty výhledy na sníh a hory většinu z nich naladí do strašné pohody.

Musí se člověk se vztahem k horám narodit?
Nemusí, ten vztah se dá vybudovat, jako u jiných sportů. Já jsem zrovna asi ten, co si ho vybudoval. Když jsem byl malý, tak mě chytly knížky o horolezectví. Když jsem pak měl možnost začít lézt, tak jsem začal. Pak jsem se přesunul do hor. Měl jsem štěstí na učitele, takže jsem to i přežil. Je to hodně štěstí. V mém případě o velkém štěstí, jinak bych už tady dávno nebyl.

Co vás do hor táhlo?
Být tam je dobrý. Ale myslím, že úplně nejlepší je sedět dole, dávat si pivko nebo kafe a koukat na ten kopec, na kterém člověk byl. To je fakt dobrý pocit. Asi ten nejlepší.

Kde jste zažil ten váš?
Z těch velkých hor? Tak ten jsem měl asi v base campu pod Pobědou. (Se 7439 metry nejvyšší hora Kyrgyzstánu a celého pohoří Ťan-šan - pozn. red.) To bylo hodně intenzivní, protože jsme se o ni pokoušeli dva roky. A pak jsme to konečně vylezli a měli klid. Je to asi nejtěžší kopec, co jsem vylezl.

Proč je tak těžký?
Jsou tam asi všechny negativní věci, které člověka na horách můžou potkat, omezují ho a zabraňují mu ve výstupu. Je tam všechno, kvůli čemu jsou hory tak nebezpečné. Laviny, počasí, vítr, obtížnost výstupu.

O výstup jste pokoušeli dva roky. Co vás nutilo se stále vracet?
Ta výzva. Rok předtím jsem vylezl Lenina a dozvěděl jsem se o Sněžném leopardu. To je ocenění, které člověk získá, když zdolá všech pět nejvyšších vrcholů bývalého Sovětského svazu. A Poběda je z těch pěti sedmitisícovek nejtěžší. Pro mě v tu chvíli byla třetí horou. Je docela zajímavé, že nikdo jiný žijící v České republice toho „Sněžného Bárse“ nemá. Hodně lidí má čtyři kopce, ale Pobědu po nás od roku 2002 žádný Čech nevylezl. Na Slovensku pár lidí ano. Většina z nich to má ovšem z doby Sovětského svazu, kdy se tam lítalo za pět tisíc včetně letenky. Pořádaly se tam tábory, kde ty trasy byly vyfixované až nahoru. Něco jako je teď Everest.

V roce 2005 jste se rozhodl stát se horským vůdcem. Co vás k tomu vedlo?
Bylo tam více aspektů. Při návratu z neúspěšné expedice na Nanga Parbat jsem si uvědomil, že to chce změnu. V té době jsem si dodělal nejvyšší vzdělání lyžařského instruktora a už jsem také vodil klienty cestovních kanceláří na různé kopce. Problém byl v tom, že do té doby neexistovala žádná asociace, která by se tím zaobírala profesně. Myslím, že první běh horských vůdců pod patronací Rakušanů proběhl v české asociaci v roce 2004, ten jsem nestihl, tak jsem šel do druhého a na druhý pokus jsem udělal přijímačky.

Na první pokus jste neuspěl?
To bylo potom, co jsem se vrátil z Nanga Parbatu, a celé léto jsem nelezl. Hanz Bergman, nynější šéf vzdělávání horských vůdců pro celý svět, se na mě takhle podíval a řekl: Jo, to seš ty z těch Himalájí, tak to zkus příště. Tohle nebylo s nadhledem horského vůdce.

Vy jste u přijímaček někam lezl?
Ono je strašně složité, aby si vás tam vůbec pozvali. Musíte poslat seznam výstupů, sjezdů a tak dále. A na přijímačkách to všechno kontrolují, jestli vaše úroveň lyžování, lezení, lezení v ledu odpovídá tomu, co je na papíře. Hlavně si tam ale musíte udržet krédo horského vůdce, které zní, že pohled na horského vůdce by měl klienta uklidňovat a ne že se začne bát. Musí to vypadat, jako že to nic není.

Trvalo dva a půl roku, než jste složil závěrečnou zkoušku. Co jste se během kurzu naučil?
Ten kurz je o bezpečnosti, bezpečnosti, bezpečnosti, bezpečnosti, bezpečnosti, bezpečnosti. Už se v něm neučí lézt, ani technika, ani jak máte lyžovat. Jediné, o co jde, je bezpečí klienta a podle toho musíte vést túru. Učíte se plánovat túru, orientovat v terénu… Je to vlastně takový komplex vzdělání, deseti kurzů a na konci každého bloku je zkouška. V půlce je aspirantská zkouška, po které už vůdce může vodit buď sám nebo pod dozorem. Tento systém vzdělávání má jednu obrovskou výhodu, že je uznatelný v celé Evropě.

Co obnáší povolání horského vůdce?
Je to souběh více věcí. Organizace výstupu, příprava lidí na výstup, samotný výstup a následný sestup. Občas je člověk i řidič, když lidi vozí. Dá se říct, že jsme taková zážitková agentura. S každým klientem se domlouváme většinou individuálně. Hlavní problém českého prostředí je ten, že je tady hodně horských vůdců, kteří to o sobě tvrdí, aniž by tu certifikaci měli. Rozdíl mezi námi a všemi ostatními je, že my podle našich předpisů i třeba z pohledu francouzského a švýcarského práva musíme mít pojistky už na hodně vysokou částku - na nějakých 10 milionů švýcarských franků. Máme vlastně pojistku na třetí osobu, jsme pojištění i proti hypotékám těch lidí, jejich neschopnosti splácet a tak dále. Hodně lidí si to čím dál tím víc uvědomuje, což nám plní klientelu. Je dobře, že jsou lidé zodpovědní.

Je o vaše služby zájem?
Myslím, že čím dál tím větší. Jak jsem řekl, hodně lidí si uvědomuje, že bezpečnost je důležitá. A navíc je to dané dnešní uspěchanou dobou. Lidé prostě nemají čas se v horolezectví vzdělávat tak, aby to bylo bezpečné. Když to řeknu odspodu, tak nejjednodušší je umělá stěna, ale i na té se můžete zabít. Pak jsou skály, kde je to zase jiné. A pak přijdou hory, kam když člověk vstoupí, tak se mu to spektrum toho, co musí umět, rozšíří opravdu do široka. Laviny, sněhy, ledovce, trhliny, orientace, počasí. Třeba takový můj názor, než by člověk chtěl jít bezpečně na Mont Blanc, tak by měl předtím začít někde v nižších horách, pak nějaké dvě tři lehčí čtyřtisícovky a teprve potom jet na Mont Blanc. Ale zase na druhou stranu, když je dobré počasí, tak se dá říct, že tam člověk vyjde v polobotkách. Jenže kolik takových dnů je za rok? Pět? A pak to ti lidé, co to vyšli, hodí na web a zbytek tam jede v těch polobotkách. A ono to nejde.

Za co všechno nese horský vůdce odpovědnost?
Ve chvíli, kdy člověka přeberu, tak za všechno, co se týče hor. Že bude správně zajištěný, vybavený, připravený aklimatizačně a tak dále. To všechno se ale domlouvá. Já abych si to zjednodušil, tak tu aklimatizaci udělám a nejdu rovnou z fleku nahoru. To je velice častá chyba, že lidé jdou rovnou na kopec.

Jak se chovají klienti v terénu?
Jak kdo. Je to taková psychologie. Lidé tam odhalí celého svého člověka. Když je srpen, kdy vodím třeba každý den, tak z těch jejich problémů, než dojdeme nahoru, mám hlavu jak pátrací balón.

Je rozdíl, když je to muž nebo žena?
Žena je lepší v tom, že je lehčí. Když mi spadne muž, tak je to velký rozdíl. To je fyzika. Ale jinak ze svých zkušeností můžu říct, že chlapi bývají víc v pohodě, dá se s nimi dohodnout. Ženy jsou více cílevědomé a přistupují k tomu tak, že to fakt hodně chtějí.

Děláte práci, při níž lidé de facto svěřují svůj život do vašich rukou. To je sakra zodpovědnost!
Občas je to fakt psycho. Asi nejhorší je to při heliskiingu a freeridu, když jedete do čistého terénu, který může spadnout.

Už se vám stal někdy nějaký průšvih?
Ne. Doufám, že se tomu vyhnu.

Ale nebezpečnější situace jste už řešil?
Několikrát. Někdo mi třeba spadnul do lana. Chodí se systém krátkého lana, kdy jakoby toho člověka držím jen v ruce. Na to ale musím být připravený. Podle terénu vím, jestli tam hrozí nějaká možnost pádu. To je právě to, co se učí v kurzu.

Zvažujete přání klienta, zda je splnitelné nebo ne?
Určitě. Pokud klienta neznám, vyzkouším ho. Jestli chce jít na Matterhorn, což je jeden z nejsložitějších výstupů, který ale běžně vodíme, tak s ním nepůjdu z voleje. Nejdřív se projdeme v rámci aklimatizace a vezmu ho třeba na Pollux, což je čtyřtisícovka ve Walliských Alpách, kousek od Matterhornu. Jsou tam skalní úseky, můžu ho vzít i těžší cestou přes hřebínek, abych věděl, jak se chová. A pak rozhodnu, jestli ano nebo ne. To bývá asi nejtěžší. Tlak od klientů vylézt na kopec je velký. Ale čím ten klient se mnou jezdí častěji, tak jsem schopný jeho tlak eliminovat. Lidé jsou víc v pohodě.

Jak dlouho to trvá?
Mont Blanc trvá třeba týden. Odjedeme. První aklimatizace. Trénink. Slezeme dolů. Odpočinkový den. Zase výstup nahoru s tím, že už se jde třeba kopec.

A co mě? Dostal byste mě na nějaký vyšší vrchol, i když nejsem žádný horolezec?
Když se na vás podívám, tak postava je asi v pohodě…

Ještě vám řeknu, že nejvýš jsem byl na Kriváni.
To znamená, že dvacet kilometrů denně jste schopný ujít?

Ano.
No, tak to je takový základní fyzický předpoklad. Pak bychom se spíš domlouvali ohledně toho, kde by to mělo být a za kolik. A hlavně kolik byste měl času. Když má člověk týden, tak je to v pohodě a dá se vylézt cokoliv. To třeba i ten Mont Blanc.

Jako vážně?
Zvolili bychom cestu, kterou by to šlo.

Ale já fakt nemám žádné zkušenosti s pobytem takhle vysoko.
Mont Blanc opravdu není technicky náročný, pokud jsou dobré podmínky. Jakmile se ale ty podmínky změní, což tam může nastat během dvou hodin, tak právě nastupuje horský vůdce, který problém začne řešit. Dokud jsou ideální podmínky, je to lehký kopec. Změní se počasí, padne mlha a nevíte, kde jste.

A vy uděláte rozhodnutí, že se jde dolů.
Buď že se to otáčí, anebo sestoupíme na druhou stranu a půjdeme v závětří a tak dále a tak dále.

Prostě lidé jsou na vás odkázáni.
A jsme spolu i svázáni, protože kdybych si toho člověka špatně připravil, tak to může stát život i mě. Loni na Mont Blancu umřeli tři guidi - Němec a dva Francouzi. To je ale výjimka.

Setkal jste se v horách přímo se smrtí?
Bohužel několikrát. Hned první výstup jako horský vůdce jsem našel dvě mrtvoly. Nějací dva Poláci. Vystupovali odpoledne na nejlehčí čtyřtisícovku, která v Alpách existuje. Velkým impulsem, abych se stal horským vůdcem, pro mě bylo i to, že mi v Tatrách umřel kamarád v lavině. V podstatě pár metrů ode mě. Já jsem pak o tom chtěl vědět maximum informací a nikde se člověk nedozví maximum informací než na kurzech horského vůdce. Úplně jistý jsem si ale nebyl, jestli tu práci chci dělat. Říkal jsem si, že bych to dělal při něčem, ale jak jsem zjistil, ono to moc nejde.

Jaké je to vlastně mít za nadřízeného přírodu?
Dost složité. Musíme pořád koukat do budoucnosti, co se bude dít. V podstatě celé je to o řešení počasí. A někdy je to hodně složité. Loni jsem třeba odvolával výstup na Mont Blanc ve smyslu, že jsem věděl a viděl, co se tam děje, že je tam silný vítr. V místě, kde jsme stáli, byl ale klid. A vysvětlete pak lidem, že nejsou pro výstup podmínky, když bylo hezky a svítilo sluníčko. Ale nahoře foukalo sto dvacet a to se nedá.

Jelikož je zimní sezona, řekněte ve zkratce, jak se správně pohybovat po zimních horách?
Platí to, co jsem říkal. Nejvíc mě zajímá vždycky počasí. Takže podívat se na předpověď, jak tam bude, než vyrazím. Podle toho se připravit a je jedno, jestli do Krkonoš nebo Alp. I v Krkonoších se dá velice jednoduše umrznout. Zažil jsem to, kdy jsem lidem léčil omrzlé prsty z běžek. Ztratit se na dvě hodinky ve větru mezi Luční a Výrovkou jde úplně v pohodě. Vždyť jeden z majitelů Luční umrzl sto metrů od chaty, když ho našli. Nepodcenit tu přípravu.

Krkonoše mi ale přijdou jako bezpečné hory?
Při dodržování zásad jsou relativně bezpečné. Hory jsou prostě hory, ale ten nebezpečný faktor jsme my. Devadesát devět procent lavin si na sebe uvolníme sami. Taková ta představa, že laviny odněkud někam padají, je mylná. Většinou je to tak, že lezeme do míst, kde je to riskantní a podle toho bychom se měli chovat.

Co vám hory daly a vzaly?
Daly mi můj styl života. Co mi vzaly? Už bohužel dost kamarádů. To je dost naprd.

Plánujete ještě nějakou expedici do vyšších míst?
Nějaké plány mám, ale mně se teď plní přes klienty. Vždycky jsem měl sen vylézt Denali (dříve Mount Kinley - pozn. red.) a to se mi teď splnilo v práci. Už mám několik klientů, kteří mi dorostli do toho, že chtějí na takovéto kopce. Teď jaře mě čeká Elbrus (s 5642 metry nejvyšší hora Kavkazu a Ruska - pozn. red.), dokonce několikrát, že tam zůstanu a lidé za mnou budou lítat. Výstup na skialpech na Elbrus je taky pěkný kopec. Tím bych se chtěl taky aklimatizovat a právě potom bych asi chtěl jít na skialpech na nějakou ještě vyšší sedmu. A zase to bude asi v práci.

Tak to jste šťastný člověk, ne?
Mám nejlepší práci na světě.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama