reklama 

Nádražáci se nemají špatně aneb Celý život v jedné práci

14.3.2018  •  Aktuality  • 
čtenost 2154

Trutnov - Často mu zvoní budík ve 2:50, zvedne se a jde do práce. Stále a pořád do té samé práce! Již 44 let! Klaus Püschel se v roce 1974 vyučil železničářem a od té doby se pohybuje v kolejišti jako posunovač vagónů u nákladní dopravy. „Do důchodu mi zbývá jen rok, takže už to asi měnit nebudu,“ usmívá se 62letý senior z trutnovského sídliště Zelená louka.

Nádražáci se nemají špatně aneb Celý život v jedné práci

Když jsme se v březnu v Trutnovinkách rozhodli zaostřit pozornost na pracovní téma, rozhodli jsme se najít i někoho, koho se škatulata v zaměstnání nikdy netýkala.

Klaus Püschel se narodil 18. ledna 1956 v Žacléři, tenkrát tam ještě fungovala nemocnice i porodnice. Otec pracoval jako horník, maminka byla v domácnosti. A jako sourozence měl ještě mladšího bráchu. Po devítiletce v Žacléři, protože škola mu šla, rodiče chtěli, aby v lavici pokračoval nějakým čtyřletým studiem. „Zkusil jsem dělat přijímačky na drážní školu v České Třebové, ale nevzali mě, hlásilo se tam hodně lidí,“ vzpomíná, jak si musel hledat něco jiného. Bylo mu patnáct, takže on sám ještě pořádně nevěděl, co se životem.

A pak najednou na trutnovském nádraží uviděl náborový leták: Pojďte k nám do učení na železničáře. Budete mít různé výhody, režijky a hned vás vezmeme k Balatonu! „Tak jsme šli s mámou na personální a hned o prázdninách jsme byli týden u Balatonu,“ popisoval s úsměvem, jak začala jeho kariéra na dráze. Nastoupil na tříletý učňovský obor k Severozápadní dráze na odborné učiliště Kořenov. Když měl praxi, zůstával v Trutnově, kde chodil po všech pracovištích, co tady existovaly.

Dne 1. července 1974 pak složil závěrečnou učňovskou zkoušku na železničáře - s prospěchem velmi dobře. „Mohl jsem dělat průvodčího, výhybkáře, signalistu, prostě všechny možné profese, ale já jsem si vybral posunovače u nákladní dopravy,“ vyprávěl, jak hned druhý den podepsal pracovní smlouvu. Na otázku, co jej vlastně přimělo k tomu, aby pracoval na železnici, odpověděl, že vůbec nic. „Neměl jsem ani žádného příbuzného, který by tu práci dělal,“ vykládal muž, jenž po celou dobu na kolejích zůstal věrný „železným hadům“.

V čem spočívá jeho práce? „Sestavuji vagóny za sebe, připojuji je, odpojuji, pak třeba jedu do jiné stanice, tam některé vagóny odstavím nebo napojím další a jedu zase do další stanice,“ přibližuje gró své pracovní činnosti. Ta podle něj není až tak fyzicky náročná, má ale jiná úskalí - nástupy a konce směn. „Je to fakt divoký,“ říká o vstávání do práce. Jeden den jde třeba na čtvrtou, druhý na pátou, nebo pro změnu večer nastupuje v šest a končí ve tři ráno, přičemž pracovní dobu má různou - od šesti do dvanácti hodin. „Člověk si ale zvykne, vstání mi problém nedělá. Jen je pak špatný, když jsem doma, tak se stejně probouzím jako do práce.“

Jeho rajón se rozkládá mezi nádražími v Jaroměři a Starou Pakou, teď jezdí i do Rokytnice nad Jizerou. „Kdybych třeba pracoval jako výhybkář, tak poznám jen okruh lidí v Trutnově, ale takhle vím, kdo dělá třeba ve Svatoňovicích nebo Kostelci,“ užívá si život mezi stanicemi.

Když začínal jako posunovač, tak ve vlaku měl kolem sebe i tři další kolegy. Dnes je tam většinou sám. A jak říká, vlak je stále stejně dlouhý. „Je pravda, že dříve ta práce byla zajímavější, teď si tam nemáš s kým popovídat,“ řekl. Když také začínal, jezdilo se ještě na parních mašinách, takže nic nebylo vidět, k signalizaci se používaly jenom svítilny a praporky. Dnes práci usnadňují vysílačky. „A hlavně jsou počítače, dřív se všechno vypisovalo ručně,“ dodal. Momentálně se po kolejích nejvíce vozí dřevo a uhlí. Když má například směnu na nádraží v Poříčí, tak jen stahuje plné vagóny s uhlím do elektrárny a odtud bere prázdné zpět.

O tom, že by svou práci změnil, nikdy nepřemýšlel. „Já nic jiného ani neumím. Jo, mohl bych na dráze dělat něco jiného, ale tohle mě bavilo, tak doufám, že už to ten rok do důchodu vydržím, jestli mi to zdravotní stav dovolí,“ pravil. Každý rok totiž musejí zaměstnanci na dráze chodit na lékařské prohlídky. „Pokud bys měl nějaký problém se zrakem nebo sluchem, tak tě do kolejiště nepustí,“ poznamenal a dodal, že zrovna nedávno jeden z potencionálních uchazečů o místo neprošel oční prohlídkou. Bezpečnost v prostředí, ze kterého je známo plno smrťáků, je na prvním místě. „Já osobně jsem se přímo s tímhle naštěstí nesetkal, ale byl jsem v práci, že přišli a řekli: Hele, teď tam někoho přejeli,“ povídal, že mezi vlaky je potřeba být stále ve střehu. Za dobu své služby si způsobil jen jedno zranění. Při vystupování z mašiny uklouzl, upadl a zlomil si ruku a rozbil hlavu.

Co se týká zájmu o práci u posunu vagónů, tak ze strany mladých samozřejmě není, a jak starší ročníky odcházejí do důchodu, počet lidí ubývá. Za posledních deset let přišli do Trutnova na tuto pozici asi jen dva lidé. „Chybí učňovské středisko, aby se vychovali další,“ poukázal Klaus Püschel. „Sháníme lidi, nabídka je na pracáku, ale když řekneš, že chodíš v sobotu a neděli v noci a ještě do toho ty brzké ranní nástupy, tak lidi to okamžitě zavrhnou. Před dvěma roky k nám ale přišel kluk, který tady dříve pracoval u Technických služeb a povídal, že takové peníze tam nikdy neměl, práci se naučil a teď je spokojený,“ konstatoval starší kolega.

Kolik si posunovači vydělají? „Základ je kolem dvacet tisíc korun, ale teď je náborový příspěvek, takže můžou dostat i padesát tisíc,“ prozradil. Motivaci přivést nováčka do kolektivu má i on. Když někoho dohodí, tak získá pět tisíc. Sám si ale na peníze nikdy nestěžoval. Podle tabulek dostává každý rok přidáno. „Nádražáci se vždycky měli dobře,“ prohlásil zaměstnanec železničního dopravce ČD Cargo, dceřiné společnosti Českých drah. Nicméně od doby, co se železniční doprava rozdělila, už to prý není takové, jako to bývalo.

„Můžu říct, že už se do důchodu docela těším, protože přeci jen mě ta práce trošku zmáhá,“ nechal se slyšet pracovník, jenž dělal také tlumočníka do němčiny a díky tomu s drážním sportem procestoval Evropu.

Na závěr našeho rozhovoru přišel dotaz, pokud by se ocitl znovu v roce 1971, jestli by volil stejné zaměstnání. „No, možná bych zkusil něco jiného, ale asi by to bylo stále něco v dopravě. Tenkrát jsem chtěl i řídit autobus. Na vojně jsem pak jezdil s náklaďákem, ale když jsem se vrátil, zůstal jsem na dráze,“ usmál se senior, který je rád, že nikdy nemusel „dělat cvičenou opici“ a makat ve fabrice na pásu. „Žena si to zkusila, měla jednu noční někde v Siemensu a hned utekla,“ uzavřel železničář, který žije v Trutnově od roku 1989, s manželkou Milenou je ženatý přes třicet let a spolu mají syna Milana.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama