reklama 

Jsem komunikativní, věci řeším slušně a s úsměvem, říká městská policistka Dudková

14.6.2018  •  Aktuality  • 
čtenost 853

Není úplně běžné, že se mladá žena s dětmi rozhodne hájit zákon a vstoupí do policejních řad. Před deseti lety toto rozhodnutí učinila Radka Dudková (38) a stala se strážníkem trutnovské městské policie. Na této práci ji baví hlavně rozmanitost. „Někdy jsem venku, někdy pracuji na služebně, hodně mluvím s lidmi, snažím se jim pomoci…“ vypočítala.

Jsem komunikativní, věci řeším slušně a s úsměvem, říká městská policistka Dudková

Jak mladou ženu napadne stát se městskou policistkou? Co vás k tomu vedlo? Kdy jste udělala toto rozhodnutí?
Bylo to před deseti lety. S myšlenkou, že bych se stala městskou policistkou jsem si ale pohrávala už dlouho. Motivem bylo, že se mi nikdy nelíbilo bezpráví, nespravedlnost. Hledala jsem proto něco, kde bych mohla tento svůj cit uplatnit. Vzhledem k tomu, že jsem měla dvě malé děti v době, kdy jsem se rozhodla pro tuto práci, zvolila jsem městskou nikoli státní. Tam jsou trochu jiná pravidla, která bych časově nezvládala. 

Co na to říkala rodina nebo přátelé? Rozmlouvali vám to, nebo vás spíše podporovali?
Rodina mě podporovala, protože i můj bratr je policista a kdysi dávno s touto profesí koketoval i taťka. Všichni včetně přátel mě podporovali. Nevzpomínám si, že by mě od tohoto kroku někdo odrazoval.

Ale přesto, neměli o vás strach?
Myslím si, že ne. Ona totiž byla před deseti lety bezpečnostní situace jiná, než je teď. Vzhledem k tomu, co se děje ve světě a jak jsou lidé masírovaní medií o různých útocích a zabitých policistech, tak je to mnohem vyhrocenější.

Co jste dělala předtím?
V jednom zájmovém chovu jsem se starala o zvířata, to mě moc bavilo. Byla jsem také prodavačka. Pak, když jsem se rozhodla pracovat u městské policie, musela jsem absolvovat osmitýdenní kurz, který zahrnoval veškeré zákony, bezpečnost práce, fyzickou i psychologickou přípravu a podobně.

I když v ulicích měst lze čas od času potkat ženu v uniformě, přece jen to stále není úplně obvyklé. Proč je jich tak málo?
Nevím, možná mají pocit, že by to pro ně bylo moc náročné. Třeba tady v Trutnově nás ale není zase tak málo, takže to tak nevnímám. Já to moc v této profesi nerozděluji na chlapy a ženské, jsme prostě kolegové.

Pokukují po vás lidé, když jdete v uniformě po ulici?
Myslím si, že ani ne, aspoň jsem si toho nikdy nevšimla.

Jaký je váš běžný pracovní den?
V poslední době, když jsem nastoupila na místo vedoucího směny, jsem spíše v kanceláři. Obluhuji linku 156, nabírám veškerá oznámení, všechno jde přeze mě. Přijdu do práce, předáme si směnu a pak dvanáct hodin jedu, jak se říká, jako motorová myš. Je to trochu nápor na psychiku, ale dá se to vydržet. Jsem prostě takový služební koordinátor.

A chodíte do ulic?
Chodím a musím říci, že se na ty služby vždycky těším. Je to pro mě i takové odreagování. Jsem komunikativní, takže ulici mám ráda.

Co vás na práci strážníka baví?
Asi všechno. Hlavně ta rozmanitost. Nedělám pouze jednu věc, jako lidé, kteří musejí dvanáct hodin stát u pásu ve fabrice. To si nedokážu představit. Někdy jsem venku, někdy pracuji na služebně, hodně mluvím s lidmi, snažím se jim pomoci, máme tady super kolektiv. Je to prostě pestré a do práce se vždycky těším.

Jak vás, jako ženu u městské policie, vnímá veřejnost?
Myslím si, že je to v pozitivním směru více než půl na půl. Potom samozřejmě záleží na konkrétní situaci. Jsou lidé, kteří by vás v nějakém okamžiku nejraději zašlapali do země a pak volají na 156 jako na jediné číslo, na které si vzpomněli. Takže se stává, že jeden člověk má dva typy různých reakcí. Když někomu dávám pokutu za špatné parkování, protože si odskočil koupit rohlík se salámem, tak mě vnímá jinak, než když se mu snažím pomoci se psem nebo dítětem zavřeným v autě. 

Je těžké si získat jako žena – policistka u veřejnosti autoritu?
Nevnímám to jako těžké. Někdy je to složitější s lidmi, kteří se mě na ulici snaží oblafnout, ale i to mě na tom baví, že je kolikrát přechytračím. Nakonec se mi třeba ještě omluví. Možná je to dané tím, že jsem hodně komunikativní, věci řeším slušně a s úsměvem. Myslí si, že se to vyplatí. Slušnost ale vyžaduji i od nich.

Musela jste ve službě řešit nějakou hospodskou rvačku nebo jinou vyhrocenou konfliktní situaci? Zastaví to agresory, když se na místě objeví policistka nebo jim to je jedno?
Musela. Jestli to ale někoho zastaví, že jsem policistka, je tak padesát na padesát. Když přijdu na pohodu, chovám se k nim slušně a začnu se s nimi bavit, ale důrazně, tak to ve značné míře zabere. Jsou ale chlapi, kteří na ženskou reagují podrážděně. Tím, že jdu v páru s kolegou, je to mnohem bezpečnější. Samozřejmě konfliktní situce s agresivitou jsou nepříjemné, ale než dojedeme na místo, porovnám si to v hlavě, domluvím se s kolegou na postupu, připravím se na to psychicky a pak to ze mě spadne.

Jste odolná proti nadávkám či případným útokům?
Mně to moc nevadí a nijak si to nepřipouštím.

Měla jste někdy o sebe strach?
Možná taková situace nastala, ale v tu chvíli takhle nepřemýšlím. V tom okamžiku jde o to, abych to ustála a přežila. Teprve až je po všem, si uvědomím, co všechno se mohlo stát.

Jak vycházíte se svými mužskými kolegy?
Máme velmi dobré a kolegiální vztahy.

Na jaký případ ve vaší kariéře nikdy nezapomenete?

V paměti mě vždy hodně utkví zvířata, protože je mám ráda. Vzpomínám si, že se na Kryblici odchytávala kočka, protože v bytě zůstala po zesnulé paní. Její příbuzný ji nemohl odchytit. Vešli jsme do bytu a na jeho konci byla obrovská, chlupatá prskající koule s obrovskými drápy. Věděli jsme, že bude zle. Nakonec jsme na ní hodili síť, ona se do ní zamotala a pak jsme ji dali do přepravky. Byla hodně vystresovaná. Možná, že bylo ještě něco, ale musel by to být asi hodně silný zážitek, abych si ho zapamatovala. 

Co by měl umět správný strážník? Jaké by měl mít vlastnosti?
Určitě by to měl být slušný člověk, to je pro mě velmi důležité. Potom by měl být hodně empatický, aby věděl, jak se chovat ve vyhrocených situacích. Každopádně by měl být psychicky odolný, fyzicky zdatný, měl by být trochu taktik a neměla by mu chybět osobní odvaha.

Co vám jde hlavou, když se těsně před službou oblékáte do uniformy a chystáte se do terénu?
Jaké to asi dnes bude? Doufám, že bude pohoda. Ale nakonec si říkám, jaké si to udělám, takové to budu mít.

Neuvažovala jste někdy za těch deset let, že se poohlédnete po jiné práci?

Asi to nikdy nebylo tak, že bych to opravdu zvažovala. Určitě ale nastanou situace, kdy se vám s tím chce praštit. Občas mě to prošlo hlavou, když pomáháte lidem a nedočkáte se žádného vděku. Snažíme se totiž lidem hodně pomáhat, ale mnozí to příliš neocení. Ale pak se otřepu a přejde mě to.

Máte nějaké speciální přání, kam by se měla městská policie ubírat?
Myslím si, že teď je to nastavené dobře. Kdyby to šlo stále tímto směrem, bude to fajn. V současné době absolvujeme spoustu školení zaměřených na první pomoc, odchyt zvířat a podobně, takže je nám umožněné se stále vzdělávat, a to je hodně dobré. Určitě to jde dobrým směrem a jsem spokojená. 

Co ráda děláte ve volném čase?
Chodím tancovat, což mimo jiné přispívá k dobré fyzické kondici. Máme také koně, kteří mě moc baví. I když jsou už moje děti skoro dospělé, tak s nimi ráda trávit volný čas. Kromě toho se starám o babičku, jezdím k rodičům, máme zahrádku…Pořád je co dělat.

RADKA DUDKOVÁ

narozena 7. května 1979 v Jilemnici
vystudovala jilemnické sportovní gymnázium
má dvě děti
je deset let strážníkem Městské policie Trutnov
jejím koníčkem je tanec a má ráda zvířata
žije v Chotěvicích

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama