reklama 

Poslední rozhovor Trutnovinek s fotografem Jiřím Jahodou

15.5.2018  •  Aktuality  • 
čtenost 1705

Smutná zpráva, která včera nečekaně zasáhla Trutnov, že zemřel známý zdejší fotograf Jiří Jahoda, nás přiměla k tomu, abychom tak trochu zapátrali v archivu. V květnu roku 2012 totiž vzniknul rozhovor s tímto nevšedním autorem, který pro pamětníky a příznivce tohoto fotografa v plném znění přinášíme.

Poslední rozhovor Trutnovinek s fotografem Jiřím Jahodou

BĚHEM TÝDNE SE ZE MĚ STAL DIGITÁLNÍ JAHODA

Je stále plný energie, nadšení a tvůrčího elánu. Trutnovský fotograf Jiří Jahoda za svou práci získal řadu ocenění. Už dvanáct let fotí kalendáře a ve své tvorbě se zaměřuje na detaily. V minulosti vytvořil cyklus trutnovských cikánů. Na svém kontě má také pořádné zářezy. Ve Varšavě se mu podařilo vyfotit sérii snímků papeže Jana Pavla II. a na závodech Formule 1 v Monze Nikiho Laudu.

Studoval jsi někdy fotografii nebo jsi samouk?
Od malička jsem maloval, chodil jsem do lidové školy umění a jako desetiletý kluk mě učil malovat trutnovský malíř Jaroslav Otmar. Ve škole jsem byl ale průměrný, tak jsem neuvažoval o nějaké akademii. Vyučil jsem se v Krkonošských papírnách v Hostinném. K fotografii mě přivedl známý fotograf Miloš Vojíř, který dělal vedoucího tiskárny ve Velkých Svatoňovicích, kam jsem po vojně nastoupil. Později jsem s vyznamenáním absolvoval Školu výtvarné fotografie v Brně.

Kdo ti dal první fotoaparát?
V roce 1970 mně tchán věnoval flexaretu. Nikdy v životě jsem předtím nefotil. První záběry jsem udělal na hřbitově. Fotil jsem třeba nakloněné mříže, ráno v mlze a udělal jsem z toho fotky. Ukázal jsem je Milošovi Vojířovi a ten byl překvapený, jak se umím dívat. Tím to vlastně začalo. Potom jsem si půjčil peníze a koupil jsem si yashicu.

Když jsi byl kluk, neměls jiné zájmy?
Hodně jsem sportoval. Hrál jsem basket, jezdil jsem na lyžích. O prázdninách jsem vyrážel do Kutné Hory, kde se narodil můj táta. Rodiče spolu nežili a on si mě vždycky bral na celé prázdniny k sobě. Měl jsem tam připravené stojany a maloval jsem chrám svaté Barbory a všechny ty uličky kolem. Mám z toho období nádherné vzpomínky.



Každý fotograf kdysi začínal ve fotokomoře. Jak na toto období vzpomínáš?
Pro mě to bylo úplně něco nového. Tam převažovala technika a to výtvarné ztvárnění bylo spíše na okraji. Hlavní bylo vyvolávání filmů a další věci, které s tím souvisely. Miloš Vojíř byl v té době hodně vyspělý fotoamatér, který mě toho hodně naučil. Už tehdy jsem také začal chodit do trutnovského fotoklubu. Vzpomínám si, že jsem dal dohromady svoje nejlepší fotky, poslal jsem je na soutěž Junior foto do Teplic a vyhrál jsem. A to jsem fotil teprve dva roky. To pro mě byla obrovská motivace do další tvorby.

Hodně fotografů z Trutnovska má krajinářské ambice. Ty jsi je neměl?
Mě to vedlo někam jinam. Zaměřoval jsem se spíše na detaily, a to i v krajině. Chodil jsem fotit s Jiřím Havlem, který se zaměřoval na klasickou krajinu. Já jsem lezl po zemi a hledal výtvarný detail. Popisné krajině jsem se vyhýbal. Mám dojem, že Havel hodně ovlivnil trutnovské fotografy. Většina z nich v tom jede. Je třeba ale říct, že jsou velmi talentovaní.

Měl jsi nějaké vzory, které tě inspirovaly?
Hlavně Jan Saudek, kterého jsem sledoval od začátku. Hodně mě ovlivnil také Antonín Kratochvíl a samozřejmě Josef Koudelka. Ten nafotil cikány, které jsem pak v Trutnově taky fotil.

Pustili si tě k tělu?
Oni žili nedaleko v domech, které jsou už dnes zbořené. Znal jsem se s nimi dobře, zdravili mě už z dálky, chodil jsem k nim do rodin, jedl jsem s nimi. Bylo to neuvěřitelné.



Živil ses fotografií už před rokem 1989?
Po ceně v Teplicích jsem udělal svoji první samostatnou výstavu v Dělnickém domě na náměstí. Zároveň jsem se přihlásil na Školu výtvarné fotografie v Brně. Všimnul si mě architekt Arnošt Wagner a nabídl mi, zda bych vytvořil velkoplošné fotografie do hotelového interiéru. To byly moje první zakázky. Ty začaly přibývat a křížilo se to se zaměstnáním v tiskárně. Později jsem šel na poloviční úvazek a požádal jsem o registraci do Svazu výtvarných umělců, abych mohl být na volné noze. To bylo pro mě klíčové.

Po revoluci se otevřely nové možnosti. I pro tebe?
To období bylo pro mě profesně strašné. Těsně předtím se moje práce rozjížděla, všechno fungovalo, fotil jsem výtvarné fotky do hotelů a vydělával na tu dobu docela hodně peněz. Svaz se ale po revoluci rozpadl a přešli jsme do Asociace profesionálních fotografů. Práce ubylo a začínal jsem od začátku. Trvalo to nějakou dobu, než se začalo zase dařit. Byl jsem ale z minulosti velmi dobře technicky vybavený, měl jsem svoji fotokomoru, zvětšováky a kvalitní fotoaparáty, což byla výhoda.

Co teď fotíš nejraději?
Velmi rád fotím, jak už jsem řekl, detaily. Také jsem udělal sérii fotografií kanálů, které se staly součástí kalendáře. Rád fotím také silnice ve dne i v noci. Mám rád, když je to hodně výtvarné. To je teď moje velké téma.

Co naopak nerad fotíš?
Nerad fotím ženské. Když vidím, jak na ně fotografové řvou a manipulují s nimi, to prostě nemusím. Už jsem jich sice několik nafotil, ale dělám to nerad a vyhýbám se tomu.



Bylo těžké se přeorientovat z klasického fotoaparátu na digitál?
Tak moc zase ne. Začalo to zakázkou pro keramickou firmu. To, co chtěli, jsem nafotil na diapozitivy. Byl jsem s tím spokojený. Oni ale řekli, že se to dá vyfotit digitálem. Nofotili to znovu a bylo to v podstatě to samé. To mě ohromilo. Musím říct, že mě práce v komoře nebavila a uvítal jsem příchod digitálu. Vzal jsem všechny svoje kvalitní fotoaparáty a objektivy, na které jsem šetřil celý život, a odvezl je do bazaru. Dostal jsem za ně míň, než jsem čekal. Za ty peníze jsem si koupil první digitální fotoaparát Nicon i s objektivy. Teprve později jsem si pořídil pořádné vybavení.

Upravuješ nějak dodatečně snímky v počítači?
Někteří fotografové tvrdí, že by se měla fotografie dotáhnout přímo při focení a dál by se s ní nemělo nic dělat. Já tvrdím opak. Myslím si, že profesionální photoshop digitálu umožňuje výborné možnosti pro tvůrčí fotografii. Využívám to často. Můžu říct, že během jednoho týdne se ze mě stal digitální Jahoda.

Koho ze slavných osobností jsi fotil?
Nafotil jsem svatého otce Jana Pavla II. To je pro mě opravdu srdeční záležitost. Byla to nejvýznamnější osobnost, kterou jsem v životě potkal a mohl vyfotit. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Stalo se to ještě za totality při jeho první návštěvě Polska. Bylo to trochu dobrodružné. Řekl jsem, že mám za hranicemi výstavu, a oni mě tam pustili i s foťákama. Myslel jsem si, že nejdřív přiletí do Krakova, tak jsem tam vyrazil. Tam jsem se dozvěděl, že bude druhý den ve Varšavě. Musel jsem tam jet přes celé Polsko. Získal jsem ale akreditaci. Byl jsem jeden z mála postkomunistických fotografů, kteří se dostali do bezprostřední blízkosti papeže. Na náměstí Vítězství ve Varšavě bylo 380 tisíc lidí. To bylo neskutečné. Mám nádherné fotky. Fotil jsem také prezidenta Václava Havla i piloty formule 1 Nikiho Laudu, Ronnie Petersona, Claye Regazzoniho. Bylo to na velké ceně v Monze. Tam jsem se dostal přes plot. Než mě vyhodili, měl jsem už nafoceno.



Jak navazuješ kontakt?
Většinou mám štěstí. Nejvíce vyfocených lidí mám z oblasti umění. Získal jsem kontakty. Byl jsem třeba dvorním fotografem sochaře Vladimíra Preclíka. Bydlel jsem u něj, portrétoval ho a nafotil jeho díla. Nikdy jsem s tím neměl nějaký větší problém. Fotil jsem také malíře a ilustrátora Jiřího Kalouska, který tady měl chalupu. Když viděl moje fotky, sám mě oslovil a vyzval mě, abychom měli spolu výstavu. Dělal jsem také osm let fotografa Hořického sochařského sympozia. Mohl jsem sochaře svobodně fotit při práci.

V roce 2008 jsi pořídil na trutnovském Open Air Festivalu skupinový snímek a padl rekord. Kolik lidí najednou bylo na snímku?
Zorganizoval jsem tenkrát vytvoření skupinové fotografie, na které se shromáždilo 3995 lidí. Mám k tomu Certifikát o utvoření českého rekordu za skupinovou fotografii s největším počtem lidí od pelhřimovské agentury Dobrý den.

Co stálo u zrodu nápadu?
Ten dav mě inspiroval, a tak jsem s tím nápadem přišel za hlavním organizátorem Martinem Věchetem, kterému se to hrozně líbilo. Pak se vyskytl trochu problém s počítáním lidí na snímku. Udělal jsem teda obrovskou fotografii, odvezli si ji, dělali křížky a spočítali lidi. Rekord byl překonán. Ten původní byl 650 lidí z jednoho městečka.



Pověstné jsou tvoje snímky pro kalendáře, za něž si získal řadu cen. Co tě přivedlo k této tvorbě?
Oslovil mě Henry Kyncl, který si koupil slévárnu v Turnově a je milovník umění. Viděl moje fotky, líbily se mu a navrhl mi, abych pro něj udělal kalendář. Tím to všechno začalo. Je to už asi dvanáct roků. Pak vznikla soutěž o kalendář roku, kde jsem získal několik ocenění. V roce 2004 to byly Kanály. Rok na to jsem obeslal soutěž kalendářem na téma Silnice, ten dostal první cenu. V roce 2007 jsem vyfotil ruce s nástroji a dostal čestné uznání. V roce 2008 to byla Světla. Skříňky byl rok na to a v roce 2011 Boty a letos Slévači. Mám i nápad na příští rok, ale zatím bych o tom nechtěl mluvit. Bude to překvapení.

Sleduješ práci svých kolegů z Trutnova?
Do fotoklubu jsem přestal chodit, takže moc ne. Kolegové fotí hlavně krajinu, já něco jiného. Když jsem jim přinesl ukázat třeba ty Kanály, tak na to koukali a myslím, že to moc nepochopili. Nejvíc jsem v kontaktu s Jirkou Havlem, ukazujeme si svoje fotky. Občas se zastaví Bohdan Holomíček.

JIŘÍ JAHODA

- narodil se 23. července 1948 v Trutnově
- absolvoval Školu výtvarné fotografie v Brně
- od roku 1982 byl členem Svazu výtvarných umělců
- fotografii se věnuje profesionálně od roku 1984
- je členem Asociace profesionálních fotografů ČR
- žije v Trutnově


Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Jiří Jahoda, Hynek Šnajdar

 

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama