reklama 

Jezdí se mi teď lépe než dřív, vypravuje devadesátiletý lyžař

29.1.2018  •  Aktuality  • 
čtenost 1910

Trutnov - „Vždycky jsem říkal, že do devadesáti budu jezdit na lyžích a od devadesáti začnu na snowboardu, takže už se mi ten čas krátí,“ smál se Aleš Hrabě do telefonu, když jsme si domlouvali náš rozhovor. Čiperný stařík z Janských Lázní oslaví 90. narozeniny příští víkend v neděli. Narodil se 11. února 1928. Důvod k interview by byl už jen jeho úctyhodný věk, jenže tento „šlechtic“ vedl i velmi pestrý život. A hlavně je to fakt velká rarita, že ho stále můžete potkávat, jak brázdí na lyžích sjezdovky na Černé hoře.

Jezdí se mi teď lépe než dřív, vypravuje devadesátiletý lyžař

„Ale letošní sezonu jsem na lyžích ještě tolik nestál,“ upozorňuje mě a fotografa Miloše hned na začátku, když jsme za ním přijeli na návštěvu do jeho domu. Ten poznáte tak, že má netypicky zahnutou střechu a stojí jako poslední po levé straně u silnice ve směru na Hoffmanky, než vjedete do lesa. „Jsem teď v takové menší krizi,“ svěřuje se, že má za sebou určité zdravotní patálie, po nichž se cítí fyzicky oslabený. „V říjnu jsem skoro dva týdny ležel na kapačkách,“ upozorňuje. V prosinci pak ještě trpěl se zuby, protože mu trhali kořeny.

Denně je zvyklý chodit tři až pět kilometrů a každé ráno intenzivně čtvrthodiny cvičí. Ruce, nohy, všechny možné cviky. „Prostě dělám, co je v mé moci,“ říká, jak si snaží zachovat kondičku. Sníh z chodníčku od silnice si také stále vyhazuje sám. Jenže stát na lyžích a sjíždět černou sjezdovkou je přeci jen trošku jinačí záběr na fyzičku. Ta mu na konci loňského roku ještě chyběla. „Na lyže se postavím, až se nebudu tolik zadýchávat,“ plánoval si senior. A to se stalo asi před dvěma týdny.

Většinou na svah Černohorské nebo Anděla vyráží ráno, dokud tam nejsou lidi, a vydrží lyžovat od půl deváté do půl jedenácté. „Dělám dlouhé oblouky, to mě baví,“ přibližuje svůj styl a doplňuje, že nyní se mu jezdí dokonce lépe než dřív, protože zvládá oblouky do obou stran stejně. V minulosti měl problém zatočit doprava. Před padesáti lety si totiž při lyžovačce se synem zlomil nohu. A to tak, že špičku měl vzadu a patu vpředu.

„Když mi to léčili, dávali mi na výběr mezi sádrou a tím druhým způsobem léčby. Sádru jsem nechtěl. Když jsem se pak ale na nohu měl po nějaké době poprvé postavit, tak mi v tom ruplo, kost mi sjela a já měl o 2,6 centimetru kratší nohu,“ vypráví o svém hendikepu, s nímž pak žil a lyžoval skoro čtyřicet let. Než se dohodl s panem doktorem Lipenským, který mu při operaci 19. září 2013 dal nové koleno a zároveň mu nohu prodloužil takřka na stejnou délku jako druhou.

„Já jsem takový statistik, nechci vás zdržovat, ale tady se můžete podívat, kolik jsem toho najezdil,“ zvedne se a ze skříně vytáhne sešitek. V tom má do tabulky pečlivě zapsané údaje o tom, kolik kilometrů denně najezdil i na kolik ho vyšla lanovka. V ročním souhrnu si také můžete přečíst, že v sezonách 2004/2005 a 2005/2006 nalyžoval přes 1500 kilometrů. Předloňskou zimu strávil na svazích 28 dní, absolvoval 133 jízd a najezdil 341 kilometrů. Někde je i poznámka. Třeba 17. 2. 2007 - žena srazila, ruka zlomená.

 

Možná zrovna z té doby pochází i jeho fotka, vedle které má zarámované a pověšené na zdi další dvě - janskolázeňského kamaráda Jana Hainiše a reprezentanta Ondřeje Banka. Na všech třech pomlácených lidech vidíte, že lyžování občas pořádně bolí. Když se dále rozhlížíte po místnostech, připadáte si jako v malém muzeu. A zjistíte, že většina věcí se vztahuje k baseballu a softballu. Proč? Muž, který na svět přišel ve stejném roce jako legendární hokejista Gordie Howe, nebo kdy Walt Disney vymyslel Mickey Mouse a k obloze se vnesla první vzducholoď Zeppelin, je totiž zakladatelem baseballu a softballu v Československu!

Aleš Hrabě se narodil v Bašnicích u Hořic. Mimochodem v den, kdy byly zahájeny 2. Zimní olympijské hry ve švýcarském Svatém Mořici. Maminka měla vystudovanou konzervatoř a učila na klavír. Tatínek byl inženýr chemie a pracoval v tamním cukrovaru, který teprve nedávno zbourali. Ještě měl i o čtyři roky staršího bratra Ivana. „Rodiče nás od malička brali na hory, jezdili jsme na Hofferovy boudy (dnešní Portášky - pozn.),“ vzpomíná. Otce poté přesunuli do cukrovaru v Modřanech, takže rodina se stěhovala. Později odtud dojížděl do Prahy na gymnázium a Karlovu univerzitu. Plánoval, že se stane lékařem. „Ze studia mě však v roce 1949 vyhodili z politických důvodů.“

Důvod? Jako student jezdil na brigádu na dříví do Janských Lázní. „Bydleli jsme v hotelu Kavkaz, ale jak začala sezona a přijeli hosté, museli jsme jinam. Řekli nám, že zajatecký tábor u Hofmanky je prázdný. Tak jsme tam šli a já jsem tam našel kompletní oblečení anglických vojáků,“ prozrazuje.

A jelikož v té době žádné pořádné oblečení nebylo, producíroval se v Modřanech v tomto „battle dresu“, což samozřejmě dráždilo soudruhy. „Ale já jsem ani žádný velký antikomunista nebyl, normálně jsme se chodili bavit na jejich tancovačky,“ brání se. Radnice ale o něm napsala, že je reakcionář první třídy a z medicíny byl vyhozen. Rehabilitační komise, která vznikla po roce 1989, však vyloučení prohlásila za neplatné a Aleš Hrabě dodatečně získal titul.

Po vyhazovu z vysoké školy, protože byl dobrý kreslíř, se přes známosti bratra dostal k práci v rozhlasu, ač nejdřív ho nechtěli vzít kvůli „škraloupu“ v papírech. „Nejsem věřící, ale ten můj Anděl strážný měl se mnou dost práce,“ usmívá se. K práci mu pomohlo, že byl „ymcař“, tedy že se účastnil na Sázavě táborů Young Men´s Christian Association, největší mládežnické organizaci na světě. „Tak nad tím zápisem mávli rukou a vzali mě.“ Pracoval tam dva roky, než přišel „průšvih“ číslo 2.

V té době už fungoval jako lyžařský instruktor a s bráchou založili v Mladých Bukách oddíl. „Učil jsem hodně lidí. Znáte Limonádového Joea? Tak třeba jeho manželku,“ chlubí se. Stará roubenka však potřebovala opravit střechu, a tak se pro eternit rozhodli zajet na jih Čech. Seznam lidí, co vyrazili do zakázaného pásma, se však dostal až na vnitro. „A Hrabě by prý mohl utéct, takže pro mě poslali vůz,“ povídá. Zase lítal v problému a zase si hledal zaměstnání. Naštěstí opět „zapracoval“ jeho Anděl strážný.

Jak byl po válce strašný bordel ve vysílačích, kdy si každá země vzala nějakou frekvenci a poté se to tlouklo, nebylo nic slyšet (fungovaly i rušičky), vznikla v Bruselu mezinárodní rozhlasová organizace. Podle tzv. Kodaňského plánu se rozdělily kmitočty evropských rozhlasových vysílačů, a protože bylo potřeba kontrolní středisko a Brusel leží u moře, padla volba na Československo. „Tak mi generální řekl, ať se zkusím zeptat tam. Já jsem se ale bál, co když se mě budou ptát, proč jsem odešel z medicíny. Ale on řekl, že ve správní radě budou stejně cizinci, tak ať povím, že ze studijních důvodů,“ vypráví. On ho poslechl a vzali ho na místo, kde si mimo jiné polepšil z patnácti stovek na pět tisíc korun.

V kontrolním středisku mezinárodní rozhlasové a později i televizní organizace posléze pracoval 40 let, po deseti se vypracoval na pozici ředitele. „Byla to taková manažerská práce. Nebyl jsem žádný velký odborník, měl jsem jen celkový rozhled. Vždy jsem ale zastával názor: když je blbý vedoucí, musí se obklopit chytrými lidmi,“ vykládá pan Hrabě. S manželkou Blaženkou se znali 62 let, manželé byli o čtyři roky méně, žili ve Vršovicích a zplodili jednoho syna. Do Janských Lázní, kde od roku 1954 pobývali jeho rodiče, se přestěhovali až na důchod. Teď už je to čtvrtstoletí. Sedm posledních let zde už žije bez své ženy. „Sám si vařím, sám si peru,“ neopouští akčního dědu stále humor.

A co ten baseball? O tom by dokázal mluvit dlouhé hodiny. Tak jenom stručně. Odpalovat a chytat se naučil jako kluk na letních táborech mezi válkami. „Líbilo se mi to, měli jsme i partu v Modřanech, kde jsem je to učil hrát.“ V roce 1963 založil sekci pálkované při ČSTV. I když bylo mnohdy těžké sportovním jednotám vysvětlit, že se nejedná o imperialistický sport. „Na jednom zasedání jednoty, kam jsem se nechal pozvat, abych to pomohl prosadit, soudruzi říkali, že americká hra se tady hrát nebude. Sáhl jsem do tašky, ukázal jim zvětšenou fotku z novin a řekl: Soudruhu, kdyby to byl americký sport, myslíš, že by Fidel Castro zahajoval kubánskou ligu? On mávl rukou a řekl, no tak dobře,“ vzpomíná s úsměvem čestný předseda a první člen síně slávy českého baseballu a softballu.


Je ale zajímavé, že závodně on sám nikdy baseball nehrál. „Jezdili jsme na turnaje pro neregistrované. V rozhlase se vyhlásilo nebo vyšlo v novinách, že bude turnaj a lidé si mohou přijít zahrát. Přijeli jsme tam dvě družstva, předvedli jsme jim, jak se to hraje, pak jsme veřejnosti půjčili vercajk a dělali jsme rozhodčí,“ přibližuje jednu ze svých činností. Jako člen reprezentačních výprav také hodně cestoval, i když určitě ještě více díky své práci, navštívil asi 32 zemí. Zúčastnil se například mistrovství světa v Oklahomě 1968. Ze zámoří si přivezl baseballové pálky a míček podepsaný prezidentem Richardem Nixonem.

Zrovna, když nám z poličky na zdi vytahuje cenné artefakty, mezi nimiž má i přání od prezidenta Ludvíka Svobody, ozve se zvonek u dveří. „To byl jen soused, on má i klíče, kontroluje mě kaž- dý den, jestli nejsem mrtvej,“ prohodí jen tak, když se vrátí. Na prahu devadesátky se ale stále těší dobrému zdraví, takže odřídit cestu do Prahy pro něj není problém! „Co mě trápí? Teď zrovna špatně spím. Odpoledne bych usnul, ale v noci se mi nechce,“ povídá. A prý už si také řadu věcí nepamatuje, což přisuzuje tomu, že vždy se raději snažil pracovat na fyzičce než na hlavě. „Když někdo v padesáti tvrdí, jak už má problém si něco zapamatovat, tak v devadesáti je to přeci jen trošku horší,“ zůstává během celého rozhovoru naladěn na pozitivní vlnu.

Kdepak, tomuto pánovi to neustále pálí a jen tak nic ho nerozhodí. „Jen ty sociální dávky mě strašně dráždí, když vidím, jak někdo dře za almužnu a někdo si jen tak pobírá 24 tisíc,“ odpovídá mi, když jsem mu položil závěrečný dotaz, jak se mu žije v této době. „Ale já jsem spokojený.“

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama