reklama 

Vánoční horečka

21.12.2018  •  Aktuality  • 
čtenost 535

Rok utekl jako voda a už jsou zase tady. Vánoce! Jediné svátky v roce, po jejichž uplynutí si každá hospodyně hluboce oddychne. V našem kalendáři není jiného svátku, který by ženy-matky doháněl na pokraj šílenství a totálního vyčerpání. U nás doma na Štědrý večer hned po rozbalení posledního dárku mamka s babičkou vždy pronesly větu, kterou jsem jako dítě neměla ráda: „Díky bohu, že už je po Vánocích!“ Nechápala jsem, jak moje milovaná maminka a babička mohou nést v nelibosti den, na který se každý rok třesu jako ratlík.

Vánoční horečka

Zatímco jako malá holka jsem pravidelně na Štědrý den ze samé nedočkavosti ležela na gauči s bolavým břichem a hadrem na hlavě, v současnosti jako dospělá žena ležím s kýblem u hlavy v obýváku, abych v noci nebudila děti. Potom, co jsme s manželem založili rodinu, se každý rok před blížícími se Vánoci zaříkávám, že tentokrát přípravy proběhnou bez stresu a že si tu vánoční atmosféru konečně užiji. A každý rok se mi to úspěšně nedaří splnit.

Jakmile mi v říjnu obchodníci začínají připomínat, že přijdou Vánoce, začnu si je v hlavě pomalu rýsovat. Představuji si, jak se tentokrát nenechám strhnout davovou psychózou v bezmyšlenkovitém nakupování vánočních kýčů a dárků na poslední chvíli. Proto jsem se v dostatečném časovém předstihu rozjela do jednoho švédského nákupního domu se zlomyslnou představou, jak tam ty jejich Xmasy, soby, losy, skřítky, punčochy, hůlky a jiné importované nesmysly nechám ležet v regálu bez povšimnutí a půjdu jenom tak na „čumendu“ pro inspiraci a pro pár nezbytností jako svíčky a ubrousky.

Po dvou hodinách s o několik tisícovek lehčí peněženkou tlačím k autu vozík plný zbytností. Po cestě domů mne sžírají smíšené pocity. Na jednu stranu se těším z mého nového vánočního aranžmá a na druhou stranu jsem naštvaná sama na sebe, jak mne ty mrchy obchodnický zase dostaly, přičemž mé niterné supění vygraduje v okamžiku, kdy si uvědomím, že jsem zapomněla koupit na svíčky a ubrousky.

Další z mých předvánočních předsevzetí, že do vánočního úklidu tentokrát nebudu zahrnovat čištění bot, pulírování lustrů a přerovnávání garáže, že každému z dětí koupím maximálně tři dárky a že nebudu brblat, když se manžel bude chtít dívat na pohádky, vzalo jedno po druhém za své. Nejprve jsem vzdala prosby a naléhání na manžela, aby tu ukřičenou Princeznu ze mlejna buď přepnul, nebo vypnul, a šla jsem raději stírat prach ze žaluzií. Poté jsem začala po nocích balit dárky. Nevím, kolik jich nakonec bylo, protože po sedmém kousku jsem je přestala počítat. A nakonec ve mně začala opět narůstat nervozita hraničící s panickou atakou, když jsem při kontrole svého vánočního To Do Listu zjistila, že do čtyřiadvacátého prosince není prostě možné všechno stihnout.

Abych nemusela letošní předvánoční noc opět strávit ve smrtelných křečích, vyškrtala jsem ze seznamu všechny ty ubíjející položky a začala jsem se těšit na to, jak s dětmi budeme vybírat vánoční stromeček, péct perníčky a vyhlížet Ježíška. Byla bych totiž moc ráda, kdyby jednou, až budou naše děti dospělé, vzpomínaly na Vánoce tak jako já. Na to, jak jsme s taťkou strojili stromeček a hodinu jsme rozmotávali světelný řetěz. Na to, jak jsme se sestrou pozorovaly naši babičku, jak s chirurgickou přesností preparuje rybí kosti, a při tom jsme doufaly, že si nebude chtít znovu přidat.

Ale ze všeho nejvíc jsem se začala těšit na to, jak po rozbalení posledního dárku budu moci prohlásit: „Ještěže už je po Vánocích.“

Veronika Štefková
redakce@trutnovinky.cz
foto: Freepik

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama