reklama 

Pohřeb prvního československého prezidenta jsme sledovali ze štaflí

24.10.2018  •  Aktuality  • 
čtenost 630

„Všechny důležité události svého života si zapisuji, jinak by to zapomněla,“ říká čiperná dáma Vlasta Teichmanová, která se před jednadevadesáti lety narodila v Trutnově a v tomto městě prožila celý svůj dlouhý život. Jde k sekretáři a vytahuje sešit se svými pečlivými a podrobnými záznamy.

Pohřeb prvního československého prezidenta jsme sledovali ze štaflí

„Vždy, když jdu kolem dnes už opraveného domu v Novodvorské ulici, říkám si, tam nahoře v tom okně jsem se narodila,“ usmívá se. Na své dětství vzpomíná ráda, i když patřila v Trutnově k české menšině. Tatínek byl vlakový průvodčí, maminka byla v domácnosti a měla staršího bratra. Později rodina bydlela v železničních domech, kde mladá Vlasta prožila pěkné dětství. „Měla jsem hodně kamarádů, hráli jsme si a sportovali. V létě jsme vždy v neděli chodili na Červený kopec, kde se hrálo divadlo. Hrála tam také hudba a lidé tam tancovali,“ čte se svého deníčku pamětnice.

Ráda také vzpomíná na 28. říjen, kdy se připomínal vznik samostatného Československa. „Slavil se v železničních domech. Všechna okna byla ozdobená chvojím a v něm byly československé praporky. Ráno hrála jako budíček vojenská hudba, která pochodovala od kasáren. V 10 hodin byla na náměstí vojenská přehlídka s přísahou vojáků,“ loví v záznamech historické události. Když jí v roce 1936 zemřel tatínek, museli se vystěhovat ze železničních domů. Našli byt v jednom ze dvou domů v Horské ulici v místech, kde je dnes kruhový objezd u marketu Billa. Dnes už ani jeden nestojí. 

Do první a druhé třídy základní školy chodila do Masarykova domu, od třetí třídy do jediné české školy, která byla na Jiráskově náměstí. „Než začalo vyučování, zpívali jsme: Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, dokud ty jsi mezi námi, bude dobře ještě s námi,“ zanotovala trutnovská pamětnice, která sice naživo prezidenta Masaryka neviděla, protože do Trutnova nezavítal, ale v září roku 1937, když zemřel, se osobně zúčastnila jeho pohřbu v Praze. To jí bylo deset let.

„Byli jsme tam s bratrem a maminkou. Šli jsme do dolní části Václavského náměstí. Byly tam připravené štafle, my jsme na ně vylezli, abychom přes lidi viděli ten pohřební průvod,“ vrací se do dávné minulosti aktivní sokolka. Ráda vzpomíná, jak si připomínali mistra Jana Husa a chodili od Národního domu na sokolskou louku v místech Polské ulice. Potom přišel nešťastný rok 1938 a Němci zabrali Sudety. „Češi se stěhovali do vnitrozemí, my jsme ale zůstali v Trutnově a zažili příchod německého vojska, které šlo od hor po Horské ulici. Bylo špatné počasí a trutnovští Němci vojákům nosili čaj,“ prozradila Teichmanová, která pak musela chodit do německé školy.

Potom absolvovala zkoušku do Rodinné školy. Po dvou letech, kdy měla jít do třetího ročníku, za ní přišly Němky, aby vstoupila do BDM, tedy Svazu německých dívek. To však jako česká sokolka odmítla. „Školu jsem musela na udání ukončit a musela se jít přihlásit na pracovní úřad. Byla jsem totálně nasazena do muniční továrny ve Vrchlabí, kde jsem pracovala od rána do večera,“ poznamenala. Když byl bombardován Berlín, byla do Trutnova přestěhována továrna AEG. Tam ji kamarádka sehnala místo a mohla se vrátit domů. Nebyla tam ale dlouho, protože přišel květen 1945 a s ním do města Sovětská armáda.

„Krátce na to začal odsun Němců a radování našich lidí. Do Trutnova se stěhovali Češi a my jsme zůstali v našem starém bytě. V září 1945 jsem nastoupila na ONV do zásobovacího, později do dopravního oddělení,“ říká Teichmanová, která se před Vánoci v roce 1947 seznámila se svým budoucím mužem. V manželství se jim narodili syn a dcera. Po roce 1948 pracovala v textilním podniku Úpavan a později v Technických službách v Trutnově. Dodnes si Vlasta Teichmanová svoje zajímavé vzpomínky, které by vydaly na knížku, zapisuje.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama