reklama 

Dolce vita

14.6.2019  •  Aktuality  • 
čtenost 437

Jsem na sladké a také ráda peču. Upeču snad vše, na co si kdo vzpomene. Od buchet na plech, sladkých chlebíčků a bábovek přes rolády a záviny až po dorty a dezerty. O tom, co zrovna upeču, rozhodují moje chuťové buňky, momentální nálada a roční období. I když díky pěstitelské a sběračské vášni mého manžela si po celý rok můžeme hojně dopřávat jakýchkoliv ovocných koláčů a bublanin.

Dolce vita

Pokud od procesu pečení odmyslím mytí nádobí, tak mne na něm baví snad úplně všechno. Ovšem nejraději mám ten okamžik, kdy z trouby vyndám hotové dílo. Položím formu na mřížku a rukou vířím teplý vzduch přímo do nosu, abych mohla nasát sladkou vůni právě upečené buchty. Pak už se nemůžu dočkat rána, kdy si k snídani zakrojím jeden, dva či vícero kousků. Pečení na rozdíl od vaření je moje vášeň nejspíš proto, že jde ruku v ruce s mojí puntičkářskou povahou. Všechny ingredience se totiž musí zpracovat v pevně daném pořadí a v přesně určeném množství. V cukrařině není místo pro žádné volnomyšlenkářské tendence. Jakmile se něčeho přidá nebo ubere, tak výsledek, někdy i několikahodinového pachtění, může letět přímo do koše.

Moje cukrářské začátky sahají až do dětství, kdy jsem mamce pomáhala pokaždé, když pekla bábovku. Vidím to jako dnes. Stojím vedle mamky a vždy na její pokyn z menší modré misky naberu polévkovou lžíci polohrubé mouky a rovnoměrně ji popráším na řídké těsto do velké mísy. Jakmile mamka stařičkou Etou postupně zapracuje všechny dávky mouky, vznikne těsto, ze kterého odlije hrníček hmoty a já k němu ještě přisypu lžíci kakaa. Pak ho promíchám s těstem a výsledkem našeho společného snažení je vláčná mramorová „babiččina“ bábovka.

Ale ještě než se bábovka upekla, tak jsem směla vyblízat těsto z misky. Což bylo hned, protože mamka vždy velmi pečlivými tahy stěrky setřela skoro všechno těsto do formy. To babička Věrka tak pečlivá nebyla a v misce nám toho vždy nechala tolik, až jsme z toho se ségrou měly žaludky těžké jako kámen. Vyškrabávání je v naší rodině vůbec oblíbená činnost. Ještě že ji máme spravedlivě rozdělenou. Manžel olízne z hrnce i ten poslední škrabek krupicové kaše a já si zase můžu dopřát zbytky lehce připečeného pudingu. To je ještě větší dobrota než samotný škraloup.

Chutě na sladké mne provázejí snad celý život. Jen díky mé nezdolné vůli nevypadám jako koule. Jsou ale okamžiky, kdy si nějaký ten mls s chutí dopřeji. Například ráno snídám sladké. To abych měla dostatek energie na celý den. Pro završení chuťového spektra si dám po obědě sladkou tečku a abych nezešílela, tak po zbytek dne do sebe láduji vše, co mi přijde pod ruku a zároveň obsahuje aspoň trochu cukru. Jakmile totiž naše dvě robátka spustí svůj oblíbený kolotoč breku, křiku, odmlouvání a blbin, běžím do druhého šuplíku ve špajzu pro první pomoc. V druhém šuplíku se totiž od všech našich babiček a tetiček skrývají bohaté zásoby cukrovinek. Namísto Lexaurinu zobu lentilky. A tak se mi nervy zaobalují a boky zaoblují.

Jakmile doma oznámím, že budu péct bábovku nebo perník, tak už moje malá pomocnice před sebou v zástěrce šoupe dřevěné schůdky. Do zadělávací mísy (někdy i vedle) postupně sype všechny odměřené ingredience. Vařečkou vše pečlivě míchá a přitom si namáčí prstík do těsta. Moc dobře totiž ví, že jinou možnost, jak ochutnat těsto, nemá. To proto, že mám ještě lepší stěrku, než měla tenkrát moje mamka. Holt „aká matka, taká Katka“.

Veronika Štefková
redakce@trutnovinky.cz

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama