reklama 

Do popředí vystoupily svoboda a lidská důstojnost, vzpomíná farář Pokorný

14.11.2019  •  Aktuality  • 
čtenost 991

Když se v červenci 1989 Pavel Pokorný ženil, prohlásil dědeček jeho manželky, že se někteří z hostů na jejich svatbě stanou ministry. Všem se to zdálo nadsazené. Jenže demokrat pamatující první republiku už tehdy vnímal, že komunistický režim nemůže vydržet věčně, a že přijde demokracie. „Někteří naši hosté opravdu byli později poslanci a minimálně jeden se dokonce stal ministrem,“ směje se Pokorný.

Do popředí vystoupily svoboda a lidská důstojnost, vzpomíná farář Pokorný

Pavel Pokorný hovoří při jednání trutnovského Občanského fóra s komunisty. Snímek je z revolučních dnů v roce 1989

Co jste dělal před revolucí?

V osmdesátých letech jsem vystudoval teologii, a bylo jasné, že budu farářem. Kdyby ne, čekalo by mě asi povolání jako skladník, nebo myč výloh, protože věřící měli za socialismu nálepku nespolehlivých lidí, kteří nejsou oddaní režimu. Jako farář jsem začal v Trutnově pracovat v roce 1987, hned po návratu z vojny. Vnímal jsem, že jsou zde výrazná omezení. Byli jsme pod kontrolou církevních tajemníků, což byli straníci oddaní socialismu. Přesto byla církev určitým ostrovem svobody. Mluvilo se v ní otevřeně, i když jsme tušili, že i mezi námi můžou být donašeči, a že z toho můžou být nějaké postihy.

Jaká byla práce faráře v Trutnově?
Velice pěkná. To společenství bylo poměrně malé, ale velmi živé, radostné. Navíc jsem se tam seznámil s lidmi kolem Sklípku, kteří hráli country muziku, což byl pro mě cenný kontakt i se světem mimo okruh věřících.

Dělal vám režim nějaké problémy?
Jeli jsme s kamarádem na pohřeb Pavla Wonky. Někdo si nás tam ale všimnul a nahlásil nás. Byli jsme pak na koberečku u krajského církevního tajemníka. Chtěl, abychom podepsali, že se zavazujeme k věrnosti socialistickému zřízení. Jenže to musel podepsat každý duchovní už před nástupem do služby, jinak by státní souhlas k výkonu povolání nedostal. Takže jsme odmítli podepsat nějaké další prohlášení a dostali se s tajemníkem tím pádem do konfliktu. Na Vánoce 1988 jsme se dozvěděli, že nám bude státní souhlas odebrán, což by znamenalo, že jako duchovní končíme.


Pavel Pokorný hovoří při jednání trutnovského Občanského fóra s komunisty.

Jak to dopadlo?
Zvedla se velká vlna odporu, v církvi i u veřejnosti, hodně lidí se nás zastalo. Asi ten tlak byl nebývale silný, protože ministerstvo kultury jako nadřízený orgán rozhodnutí o odebrání státního souhlasu zrušilo. To bylo nevídané, do té doby totiž komunisté takhle neustupovali.

A pak už jste měli klid?
Kdepak. Krajský tajemník se s tím nehodlal smířit, a dál nás docela dusil. Napětí se začalo stupňovat. Pak přišly události Palachova týdne v Praze. A někdy v té době jsem se dozvěděl, že o mně předseda krajského výboru napsal naší církvi, že podporuju mezinárodní terorismus. Když jsem to četl, říkal jsem si, jestli tohle budu mít někde založené v osobní složce, tak to je, jako kdybych už byl vinen. Státní bezpečnost mě dokonce jednou ráno odvezla k sobě na služebnu a sdělili mi tam, že moje jednání může naplňovat podstatu trestného činu. Bylo to od nich varování, i když já to moc nechápal. Říkal jsem jim: Buď jsem něco udělal a pak bych měl být trestaný, anebo jsem nic neudělal, a pak nevím, o čem se tu bavíme. Od nich to prostě byla součást nějakého nátlaku. Mně to ale spíš připadalo jako nějaký boj uvnitř komunistické strany mezi reformisty gorbačovského typu a stalinisty. Nebylo ale jasné, jak to dopadne.

Tušil jste, že se komunismus už v roce 1989 zhroutí a navíc tak rychle?
V tuhle dobu ještě ne. Ještě ani na konci léta 1989 jsem neměl pocit, že by se tu mohlo něco zásadně změnit. Spíš jsem měl dojem, že jde o konfrontaci těch dvou směrů uvnitř strany. A že když vyhrají stalinisté, tak půjdeme sedět, a že když zvítězí reformisti, tak se tady možná trochu uvolní vzduch.

Co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989?
Byl jsem v Praze na synodu (sněmu) evangelické církve, moje žena šla demonstrovat. Na Národní třídě už pak ale nebyla, mezitím odešla domů. My jednali na sněmu, a najednou tam začali chodit zmlácení lidé a vyprávěli nám, co se stalo. V tu chvíli jsem měl dojem, že už to přesáhlo nějakou míru, že už to nejde tolerovat a že samozřejmě nemám co ztratit. Už vlastně nešlo, do toho nejít.

Kdy jste pochopil, že nejde o vnitrostranický boj, ale o možnost dostat komunisty úplně od moci?
Přišlo to velice rychle, po několika dnech to podle mě bylo jasné. Pamatuju si, že když jsme ve středu 22. listopadu přijeli do Prahy, a viděli, co se tam děje, jak to revoluční dění pokračuje, tak jsem si řekl, že to už se nedá vrátit. Když jsem pak viděl zaplněné trutnovské náměstí za generální stávky, řekl jsem si, že svobodné volby opravdu budou a komunistická totalita končí.

V Trutnově jste mluvil k lidem z kašny, ale také vedl jednání Občanského fóra s komunisty. Jak jste se k tomu dostal?
To vyplynulo ze situace. Spousta lidí nebyla zvyklá mluvit před velkým shromážděním, ale faráři jsou v tom cvičení. Taky jsem měl z naší církve zkušenosti s pravidly a vedením diskuse. Co dělá moderátor, kdy se mluví, jak se hlasuje, a tak. Dnes jsou to běžné věci, ale tehdy běžné nebyly. Nevědělo se, jak jednat, když se sejde nějaká větší skupina s rozdílnými názory, aby se pak došlo k nějakému výsledku. V evangelické církvi jsme to už měli naučené. To asi byly důvody, proč jsem se ocitl ve funkci jakéhosi moderátora, později se té funkci říkalo mluvčí Občanského fóra.

Jaké pocity jste měl z revolučních jednání s komunisty?
Asi nejlépe to tehdy u jednacího stolu vystihl Libor Novák. Byl to on, kdo řekl, že to není možné, že oni nic nechápou, že jednání s nimi nikam nevede, a praštil do stolu.

Jak vzpomínáte na Sametovou revoluci?
Ta doba byla hektická a plná emocí. Potkával jsem úžasné lidi, denně se děly nové a krásné věci. Společnou řeč dokázali najít lidé různých názorů, vyznání i sociálního postavení. Do popředí vystoupily hodnoty jako svoboda a lidská důstojnost.

Kdy jste opustil revoluční dění a vrátil se ke své práci?
Ještě před prvními svobodnými volbami byli někteří lidé kooptováni do parlamentu. Už v tu chvíli jsem viděl práci faráře jako potřebnější, než být třeba poslancem. Ale definitivně to ve mně uzrálo v době, kdy se Občanské fórum rozdělilo na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. U ODS sice bylo všechno dobře připravené, ale neseděl mi jejich klausovský styl tržní ekonomiky bez přívlastků. Hnutí mi přišlo moc idealistické, až nefunkční. Neviděl jsem svoje místo ani v jedné skupině, a vrátil se radši naplno ke své práci.

A bylo dost práce?
Velká spousta. Církev jakoby se po revoluce znovu nadechla, ústředí mě hned začalo zaměstnávat. Pořád jsem jezdil do Prahy na schůze, chystala se koncepce nového vzdělávání farářů, obnovily se sjezdy mládeže, najednou mohla církev zřizovat sociální ústavy, ještě těsně před revolucí, v létě 1989 byla obnovena činnost Diakonie. Mně osobně se ale hlavně otevřela možnost pracovat jako nemocniční kaplan.


Farář Pavel Pokorný na kašně s herci Janou Bouškovou a Václavem Vydrou.

Jak jste se k tomu dostal?
Poprvé to bylo úplnou náhodou v Americe. Takže jsem s tím měl nějakou zkušenost, a i díky tomu jsem se u nás stal jedním z prvních nemocničních kaplanů. Zakládal jsem kaplanskou službu v pražské nemocnici v Motole.

Co děláte dnes?
Od roku 1999 žiju v Praze. Na půl jsem farářem ve sboru ve Střešovicích a na půl členem vedení Českobratrské církve evangelické, náměstkem synodního seniora.

Jak si připomenete 30. výročí Sametové revoluce?
V našem sboru ve Střešovicích chystáme promítání dokumentu Něžná revoluce a besedu, kde bychom byli rádi, aby proběhl i mezigenerační rozhovor. Osobně se zúčastním v Trutnově vzpomínkové besedy, která se v muzeu uskuteční 14. listopadu.

Někteří lidé dnes znovu vycházejí demonstrovat do ulic. Tušíte proč?
Jedním z důvodů může být i to, že určitá skupina lidí se cítí ponižovaná, je zraňovaná lidská důstojnost. Například když se vám otevřeně lže anebo když vám někdo dává najevo, že máte míň, než ostatní, a že jste tím pádem méněcenný člověk. A to se momentálně děje.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv P. Pokorného, Muzeum Podkrkonoší v Trutnově, Státní okresní archiv v Trutnově

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama