reklama 

Měli bychom si uvědomovat, kdo jsme a kam jdeme

21.10.2019  •  Aktuality  • 
čtenost 803

Snad málokdo zná historii Krkonoš a Podkrkonoší lépe a tak detailně jako bývalý ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec. Není divu, je to jeho práce i vášeň, o které dokáže zasvěceně a poutavě vyprávět i psát. V rozhovoru pro Vrchlabinky se proto s ním přenesme nejen do začátků lyžování i turismu v Krkonoších.

Měli bychom si uvědomovat, kdo jsme a kam jdeme

Vaše kniha Jan Nepomuk hrabě Harrach se v loňském roce stala Knihou roku Libereckého kraje v kategorii Monografie. Mimo to jste letos v dubnu získal Cenu ředitele Správy KRNAP za rok 2018. Co pro vás tato ocenění znamenají, jak je vnímáte?
Samozřejmě že si jich velice vážím. Vždyť jsou oceněním mé práce a rozhodně je nevnímám jako formální. Myslím, že pan ředitel bedlivě zvažuje, komu je dá. A v Liberci jsem to také nemohl nijak ovlivňovat, bylo to zcela spontánní.

Jan Luštinec

Historik PaedDr. Jan Luštinec studoval historii a český jazyk na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, později muzeologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Od roku 1977 byl ředitelem Krkonošského muzea v Jilemnici. K 1. lednu 2019 předal po 41 letech vedení muzea svému nástupci Davidu Ulrychovi.

Kdy jste se rozhodl, že seznámíte veřejnost s obdivuhodnou osobností hraběte Harracha?
To už je opravdu mnoho let. Když jsem nastupoval do muzea jako brigádník, visel na stěně portrét Jana Nepomuka Harracha, ale mohl tam viset jen proto, že se tvrdilo, že údajně do Čech přivezl první lyže. To ovšem není pravda. On k nám první lyže nedovezl, ale způsobil ten obrovský lyžařský boom, který později nastal. V té době jsem ještě jako student historie o Harrachovi také příliš nevěděl, začala mě jeho osobnost ale velmi zajímat a pomaličku jsem odkrýval jeho minulost. Tenkrát však nebylo možné veřejně prezentovat šlechtice jako kladnou osobnost. Hromadil jsem si tedy své poznatky do šuplíku a po změně poměrů jsem je už mohl i zúročit. Ukázalo se, jak mimořádnou osobností Jan Harrach pro celý náš kraj byl. Sehrál obrovskou roli pro zdejší lesnictví, průmysl, dráhu, vývoj české turistiky a sportu. Jan Buchar o něm říká: „Kdyby nebylo Jana Harracha, tak polovinu věcí nemáme vůbec a některé jen z části.“ Tolik toho financoval. To vše bylo dlouho zasunuto, a až postupně se to začalo vynořovat. Nejprve jsem napsal jen malou brožurku „Jan Harrach“, v níž už se mi jevil jako zcela mimořádná osobnost. A jak jsem dál vstupoval do archívů a postupně se seznamoval s jeho odkazem, uvědomoval jsem si, jakou pravdu měl Jan Neruda, když napsal, že hrabě Harrach byl kavalír každým coulem. A to byla od Nerudy veliká poklona, protože šlechtu příliš nemiloval!

Jilemnické muzeum pod vaším vedením udělalo mnoho dobré práce pro seznámení s životem a dílem hraběte Harracha. Budete v této práci ještě pokračovat?
Jistě že se angažuji dál. Píšu publikaci Po stopách hraběte Jana, protože Správa KRNAP chce poukázat na to, co z odkazu Jana Harracha ještě žije. A je toho velice mnoho. Jeho stopy jsou naprosto nepřehlédnutelné, ať už se podíváme na turistiku nebo třeba na Jilemnici. Podílel se na založení českých škol nebo českého kostela ve Vídni. Velikou měrou přispěl do Národního muzea a Národního divadla – to vše nejsou zanedbatelné věci. Nejméně živý odkaz je v politické oblasti, ale to je dáno tím, že politické poměry se úplně změnily. Přesto si myslím, že jeho základní myšlenka, abychom se vyvarovali nacionalismu a že musíme vycházet s ostatními národnostmi jako rovný s rovným a respektovat druhé jako sebe samé, je nadčasová. Ačkoli jí tenkrát málokdo rozuměl, je stále aktuální.

V televizi běží seriál „Modrá krev“ o naší šlechtě. Sledujete tento pořad? Jaký na něj máte názor?
Samozřejmě že ho sleduji. Dokonce řadu šlechticů znám. Mimochodem, v jednom z dílů se objeví také Jan Podstatzký Lichtenštejn, který je také potomkem hraběte Jana. Jeho dědeček byl oním hrabětem Harrachem, který se účastnil sarajevských manévrů a v jehož autě byl zastřelen arcivévoda František Ferdinand d’Este a jeho manželka Žofie Chotková. K Jilemnici a Krkonoším má velmi vřelý vztah, často se tu zastaví a účastní se našich akcí. A to nejen proto, že je to kraj jeho předků, ale – jak sám říká, velice se mu tu líbí a našel zde mnoho zajímavého. V kontaktu jsem také s hraběnkou Johannou. Narodila se ještě v Hradci Králové, dnes žije v Rakousku. Stále do Čech jezdívá, i když už je to v jejím věku s dopravou někdy komplikované.

Televizních pořadů o životě šlechty asi není mnoho…
V šedesátých letech vysílali takový program „Co dělají potomci šlechty“. Po roce 1968 šel ale samozřejmě do trezoru. Později se zmínky o některých šlechtických rodech občas objevovaly, nicméně v současné době o jiném pořadu než zmíněná „Modrá krev“ nevím. Ale je to zdařilý pořad, protože odkrývá naším pohledem tak trochu zdeformovaný svět šlechty. Víme, že v každé společenské vrstvě lze najít mimořádné osobnosti, a tak je tomu
i u šlechty. Vzhledem k tomu, že byli vysoce kultivovaní a vzdělaní, dokázali někteří po sobě zanechat opravdu významnou stopu. Ostatně, kdo z nás by dokázal, při vědomí, že přijde o majetek, podepsat petici za český národ tak, jak to udělali v roce 1938 a zejména 1939 někteří příslušníci české šlechty. A dobře věděli, že Hitler jim to nepromine.

Jak jsme si už říkali, Jan Nepomuk hrabě Harrach byl spjat také s krkonošskou turistikou. A to letní i zimní. Podporoval lyžování, zahájil výrobu lyží. Kde se první lyže tedy začaly vyrábět a podle jakých vzorů?
Zcela původně byla kolébkou lyží Skandinávie. První lyže údajně hrabě viděl na výstavě v Christianii (dnešní Oslo). Jinak si už ale začal objednávat lyže, které vyráběla nám již dobře známá firma Thonet, která první lyže vyráběla ve Vídni a měla mimochodem pobočky i u nás na Moravě, a pak firma Gansterer v Thenebergu. Odtud tedy k nám přišly první lyže. Objednala je zdejší harrachovská lesní správa, přesněji řečeno lesní sprá
va v Horní Branné. Jeden pár dala sekerníkovi Vondrákovi do Štěpanic a druhý koláři Františku Soukupovi do Horní Branné. Oni pak zahájili výrobu lyží, a tím pádem byly lyže mnohem lacinější a začaly se šířit nejen do prostředí lesnického (staly se součástí profesionální výstroje), ale zároveň i sportovního. Přišlo to jako na zavolanou. Přesně před 130 lety byl v Jilemnici založen odbor Klubu českých turistů. A v tom jako zjevení přišly lyže, které umožnily, aby se vedle letní turistiky rozvíjela i turistika zimní. Krkonoše se tak staly turistickým cílem po celý rok.

Ano, v letošním roce jsme slavili výročí vzniku české organizované turistiky. Kde tedy byl první Klub českých turistů založen a jak si v tomto směru stála Jilemnice?
První Klub českých turistů (KČT) byl založen v Praze a jeho jilemnický odbor vznikl jako druhý mimopražský!

V Jilemnici KČT každoročně pořádá Pochod Jana Buchara. Tato osobnost řídicího učitele ve Štěpanicích a nadšeného turisty určitě také zasluhuje pozornost. Můžete nám Jana Buchara ve zkratce představit?
Jan Buchar byl také zcela mimořádnou osobností. On dostal od Pána Boha, nebo chcete-li od přírody, obrovské dary. Jako mladý muž byl pohledný a navíc měl prý velmi příjemný hlas. Byl tedy dobře vybavený na to, aby lidem přednášel. A jeho přednášky prý byly nezapomenutelné. Velké úsilí věnoval propagaci Krkonoš. Chtěl, aby lidé věděli, co tu mají chtít a jak se tu mají chovat. V roce 1911 napsal prvního turistického průvodce, ale už předtím přispíval do Časopisu turistů mnoha užitečnými informacemi (například sněhovým zpravodajstvím). Organizoval také výlety. Je neuvěřitelné, že druhého výletu jilemnického spolku se zúčastnilo 200 lidí! Pro propagaci se vydávaly pohlednice. V Jilemnici žil velmi vážený a zámožný doktor Vejnar, vášnivý fotograf. Fotografoval na diapozitivy a ty mu dovedně koloroval Rudolf Kazda. Díky nim máme spoustu dokumentárních záběrů z počátku jilemnické turistiky a Bucharovy činnosti. Za jeho éry byla mimochodem denní norma při třídenním výletu 40 km. To tedy museli být „šlapáci“, jak turistům říkával, hodně výkonní. Myslím, že ani dnes by 40 km, tři dny po sobě, leckdo ujít nezvládl. On měl ale trasy výborně zorganizované, připravené, se zajímavým programem. Je o něm známo, že třeba i v noci vycházel z domu a nosil na některá místa uzenky, pivo a podobně, aby měl pro turisty připravené občerstvení. Jeho přínos byl nenahraditelný.  Počet jeho článků, kurzů, výletů a publikací je obrovský, nevyčíslitelný. Kdyby on tu nežil, naše lyžování a turistika by určitě kráčely skromnějšími cestami.

Víte například, jaký krkonošský kout, jakou cestu, měl Jan Buchar nejoblíbenější? Je to skutečně cesta z Jilemnice na Žalý, Horní Mísečky až k Labské louce?
Nejraději měl Štěpanické údolí. Dokonce si přál, aby se tam vybudovaly vzdušné lázně. Nesmírně také miloval Kotelní jámy. V tom bychom spolu souzněli.

Na to jsem se vás právě chtěla zeptat, kam se v Krkonoších nejraději zatouláte vy sám.
To je složitá otázka. Vzhledem k tomu, že znám historické souvislosti vývoje západ ních Krkonoš, mám asi k západním Krkonoším nejblíže. Pramen Labe, Labský vodopád, pramen Pančavy, Labský důl, Kotelní jámy, Kotel, Sněžné jámy, Violík… To je taková koncentrace přírodního bohatství a krásy, že je to až k nevíře. Krkonoše ale miluji celé!

Letos rovněž uplynulo už 120 let od doby, co poprvé vyjela v západních Krkonoších lokálka. Kudy přesně vedla původní trasa?
To je velice dlouhá historie. Snaha přivést dráhu k Jilemnici je velmi starého data. Janův otec hrabě František Arnošt Harrach jel v roce 1845 v prvním vlaku do Prahy a vrátil se z té jízdy nadšen. Železnici pak velmi přál, stal se pak dokonce ředitelem společnosti Pardubicko-liberecké dráhy.
V roce 1871 byla otevřena dráha z Velkého Oseka do Poříčí u Trutnova (dnes protíná Martinice), a tím se dráha k Jilemnici přiblížila. Stále se traduje omyl, že přes Jilemnici nevedla, protože jilemničtí byli konzervativní a měli strach z lokomotiv, jak napsal Jaroslav Havlíček. On si to jako spisovatel mohl dovolit, byla to zcela oprávněná autorská licence, ale nám se dochovala řada dokladů o tom, že naopak jilemničtí velmi bojovali za to, aby dráha vedla přímo přes Jilemnici. Nakonec bylo i to, že nádraží v Martinicích mělo název Jilemnice, veliký úspěch. Později převzal veslo hrabě Jan, který přišel s řadou projektů. Chtěl spolu s místními podnikateli vybudovat krkonošský okruh a navázat na jizerskohorské dráhy. Bohužel, mnozí ti, kteří za tímto plánem stáli, zemřeli, přišla válka a po ní už byla situace jiná. Lokálka tak zůstala nedokončená.

Napadá mě ale, že Jaroslav Havlíček v díle Petrolejové lampy vyzdvihuje nadšení lidí při otevření lokálky.
Ano. Já neznám krásnější umělecký popis otevření lokálky než od Jaroslava Havlíčka. 

Nádraží v Martinicích bylo v roce 2016 vyhlášeno kulturní památkou. V čem přesně tkví jeho unikátnost?
Unikátů je tam celá řada. Nejdůležitější je elektromechanické zabezpečovací zařízení, které začalo být budováno těsně po válce, v roce 1946, a v roce 1948 bylo dokončeno. V podstatě se nám v nedotčené podobě dochovalo dodnes. Dochovala se tam také vodárna, popelová jáma, studna, staniční budova s nástupištěm i s tou přístavbou, která vznikla s otevřením naší lokálky. Je tam i remíza (dům, kde bývaly lokomotivy) a spousta dalších detailů, které je potřeba uchovat, protože dnes už podobný celek jinde nenajdeme. Navíc martinické nádraží má svoji poezii starých nádraží, kterou jinde jen těžko najdeme.

Existuje vůbec oblast z krkonošské historie, kterou nemáte ještě zcela probádanou a mohl by vás někdo „nachytat“?
To bych musel být hodně pyšný, kdybych prohlásil, že mám vše probádané. Spíš by se hodilo známé – „vím, že nic nevím“. Pokaždé, když objevíte něco nového, vynoří se řada dalších otázek. A tak to má v tom poznávání být. Kdyby bylo vše hned vyřešené a uzavřené, bylo by to špatně. Například uvedu takovou drobnost. Víme, že ostatky Harantů, Valdštejnů a dalších byly přeneseny do kostela svatého Vavřince. O tom máme zápis. My ale nevíme, kde v tom kostele jsou. A to je pro nás další výzva. Pamatuji také, jak se v zámeckém parku v sedmdesátých letech minulého století kopala kanalizace. V té době jsem ještě studoval, ale vzpomínám si, jak jsem nad tím stál a divil se, co vše to tam je: lebky, kosti, keramika…, a nikdo si toho nevšímal. Tak se to zkrátka zahrnulo. Posledním výzkumem se nám tu tedy otevřelo jen okénko, kterým se dostáváme o kousek dál. Je ještě mnoho otázek, které mě budou dráždit, a dokud budu mít dostatek síly, budu se snažit ještě na nějakou najít odpověď. Například zajímavou kapitolou je jilemnický kostel. Vzpomínám si, že když vyšly Umělecké památky Čech, které vydala Akademie, nebyl tam uveden ani jako památka místního významu. Studiem se posléze podařilo prokázat, že interiér svým významem daleko přesahuje náš region.

Všichni víme, že odchod do důchodu rozhodně neznamená ve vašem případě odpočinek.  Jsem toho svědkem i dnes – měl jste schůzku před naším setkáním a další vás čeká po něm. V čem nadále budete pokračovat a do čeho nového se máte v plánu pustit?
Je toho hodně. Dokonce mi narostly i nějaké dluhy. V poslední době jsme připravovali tři události krátce po sobě: oslavy výročí kostela, dráhy a doděláváme poslední věci k výstavě. Dále pracuji na Církevních památkách (druhý díl), víceméně hotovou mám publikaci Po stopách hraběte Jana a slíbil jsem další příspěvky do Sborníku. Mám v plánu spoustu přednášek, dokonce pojedu přednášet o Harrachovi i do Vídně. Dnes se ještě dozvím, jak to bude s knihou o dráze. Příští rok bude výročí města (670 let od první zmínky, nic na tom nemění archeologické nálezy). Určitě se budu věnovat další publikační činnosti a také letos zahajuji asi deset výstav. Navíc vedu pobočku České křesťanské akademie, a to je minimálně deset pořadů za rok. Těším se na setkání s úžasným znalcem historie Dr. Eduardem Stehlíkem, který za námi přijede do Jilemnice 3. října a bude přednášet o mnichovské zradě. Byl bych moc rád, kdybyste se s ním setkala i vy. S radostí také spolupracuji s rozhlasem, toto médium je mi velmi blízké.

Jistěže Jan Luštinec ještě zdaleka nevyčerpal přehled všech svých plánů a aktivit. Až budu mít pocit, že mám málo času, vzpomenu si určitě na něj…

Gabriela Jakoubková
redakce@trutnovinky.cz
foto: Miloš Jakoubek, archiv Jana Luštince

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama