reklama 

Jsem takový Pohlreich přes výčepy, tvrdí o sobě Jaroslav Učík

9.8.2019  •  Aktuality  • 
čtenost 1435

Osmatřicetiletý Jaroslav Učík snad ani nevydrží pár dní něco nedělat. Jezdí po celé České republice, kontroluje lokály a učí hospodské, jak správně čepovat pivo. Ostatně sám se stal v této disciplíně Pilsner Urquell Bartender vicemistrem světa. Ve Vrchlabí provozuje vyhlášenou Tankovnu U Učíků na Liščím kopci, v níž však na roli majitele ani nemá čas, protože kromě čepování piva občas zaskočí i v kuchyni. Vedle toho je ještě dobrovolným hasičem, který zachraňuje životy a majetek. A k tomu má doma tři děti. „Tu hektičnost mám v sobě tak nějak odmala,“ říká.

Jsem takový Pohlreich přes výčepy, tvrdí o sobě Jaroslav Učík

Charakterizovat osobnost Jaroslava Učíka není příliš jednoduché. Je mnohovrstevnatá a mísí se v ní houževnatost, tradicionalismus, láska k rodné hroudě a své rodině, nesmírná píle, ale i cílevědomá snaha vyniknout či schopnost riskovat vlastní zdraví či život. A když se k tomu přidá přímočarost, s níž vyslovuje své vyhraněné názory, je jasné, že se setkáváte s osobou nevšední a nezaměnitelnou. A jak už to u takových lidí chodí, nemá na světe jen přátele a příznivce, ale i odpůrce a ty, kteří mu nepřejí, závidí či dělají naschvály. Zkrátka mu nemohou přijít na jméno. Když se Jaroslav Učík rozhlédne ze své Tankovny po přilehlém Liščím kopci, říká, že „tady na kopci“ je doma. Narodil se tu a zde chodil i na základní školu. Ve Vrchlabí i začal studovat obor kuchař/číšník, vzpomíná.

Mít dvě práce? Normální!

Po škole Jaroslav nastoupil na vojnu, kterou absolvoval v Chotusicích u Čáslavi. Po návratu z ní prošel hned několika „pozoruhodnými“ pracemi. „Pracoval jsem u civilní bezpečnostní agentury a vozil peníze. Vedle toho jsem byl u Technických služeb ve Špindlerově Mlýně na parkovišti a už v tu dobu jsem byl dobrovolný hasič,“ říká. Brzy však přišel další job. Ale hezky popořádku...

Od roku 1996 stála na Liščáku na místě dnešní Tankovny původní malá hospoda jen se čtyřmi stoly, kterou provozovali Jaroslavovi rodiče. Ti si ji nejprve sami museli postavit. „Firma Vobořil a spol. zkrachovala, takže to museli dostavět moji rodiče víceméně svépomocí,“ vzpomíná. Před Vánocemi v roce 2003 ji však zavřeli s tím, že ji prodají nebo pronajmou. To však Jaroslav, který má ještě další dva mladší bratry, nechtěl dopustit. Dohodl se s rodiči a se svou nastávající ženou (svatba proběhla v srpnu 2004), že se hospoda prodávat ani pronajímat nebude, ale vezme ji na sebe. „Rodiče to na mě přepsali a s mojí ženou, se kterou jsme bydleli v paneláku, jsme si vzali hypotéku a začali jsme stavět barák,“ dodává. Hospodu otevíral Jaroslav každý den až v 17 hodin, ráno jezdil ještě pracovat do Špindlerova Mlýna do Technických služeb. Jeho pracovnímu zápřahu se lidé diví, on jen mávne rukou. „Vyrůstal jsem na statku, od malička jsme byli zvyklí pracovat. A že jsem měl vždy dvě práce, mně přišlo zcela normální,“ říká Jaroslav s tím, že by nemohl žít život člověka, který přijde odpoledne domů z továrny, „lehne si v teplákách na gauč, otevře si PET lahev s pivem a večer doma u televize se ženou pomluví půl města a jde pak spát.“

Hospoda se rozšiřuje

Dalším zlomovým obdobím byl rok 2008. Jaroslavovi se narodil první syn a s manželkou se rozhodli, že svoji malou hospůdku rozšíří. „1. srpna 2008 jsem pokládal první cihlu a začal hospodu rozšiřovat. Za půl roku na Silvestra jsem vedle otvíral nekuřáckou místnost a za další rok v listopadu jsem měl dodělaný celý barák. Mohli jsme se stěhovat. Byl to ale zápřah jako hrom, za půl roku jsem shodil dvacet kilo,“ vzpomíná se smíchem.

V současné době má Tankovna U Učíků kapacitu 120 míst uvnitř a 200 lidí venku a vedle samotného majitele ještě zaměstnává další čtyři lidi. Když se s odstupem času Jaroslav rozhlíží po své hospodě, je rád, že onehdy hospodu po rodičích převzal sám a nedošlo k jejímu prodeji. Ve svém podniku nasytí a napojí malé i velké a hosté zde mají opravdu z čeho vybírat. Vedle toho Jaroslav pořádá během roku řadu akcí jako například Dětský den a nebo na druhou polovinu září zde chystá vinobraní. Když tak přemítá nad půllitrem orosené Plzně, neopomene připomenout, že je posledním hospodským, který ve Vrchlabí zůstává takto dlouho u gastronomie.

Přestože Tankovna U Učíků ve Vrchlabí patří mezi známá a vyhledávaná zařízení, není podle Jaroslava podnikání v tomto odvětví nic jednoduchého. „Je spousta hospod, kde to dělá hospodský z lásky a je to vidět. Pak jsou takové, kde to dělají pro prachy a to je taky vidět, a pak jsou hospodský, kteří si myslí, že na tom zbohatnou,“ popisuje a dodává, že v minulosti všechny peníze, které vydělal, vrazil zpátky do podniku a první dovolenou měl po čtrnácti letech. Připomíná doby, kdy si u něj kontroly z hygieny nebo obchodní inspekce podávaly dveře. „Někdo mně prostě nepřál, tak sem posílal neustálé kontroly. Chodily sem tak často, že jsme se tomu už potom i smáli. Samozřejmě vždycky bylo všechno v pořádku. Nicméně když už člověk ty kontrolory znal, tak se alespoň v náznaku mohl dozvědět, odkud vítr vane, protože oni normálně nesmějí říct, kdo podal udání. V současné době chodí kontrola z ČOIky, celní správy či hygieny jednou za půl roku a myslím, že takový stav je v pořádku,“ říká Jaroslav.

Stejně nechápavě kroutí majitel Tankovny i nad fenoménem sociálních sítí, kde mohou lidé pod falešnými profily soustavně ničit podniku dobré jméno. „Je to mor. Někdy se stane, když vylezu z kuchyně do lokálu, že by tam bylo slyšet spadnutí špendlíku. Lidi sedí u stolu, nebaví se a všichni koukají do mobilů. Pak si přeposílají videa, kterým se všichni smějí. Tohle není pivní pospolitost, která tu byla kdysi,“ přemítá.

Mistr výčepní

Vedle vaření a čepování piva ve své Tankovně a likvidování požárů jako dobrovolný hasič se Jaroslav věnuje především osvětě a vzdělávání výčepních. Sám se k dění kolem piva nachomýtl v roce 2009, když jej oslovil obchodní zástupce z plzeňského Prazdroje s tím, zda se nechce zúčastnit soutěže výčepních Master Bartender Pilsner Urquell. Jaroslav hozenou rukavici zdvihl, ale při účasti ve svém prvním ročníku shořel jako papír. „To mě ale nakoplo a v soutěži jsem pokračoval další tři roky. Pak už jsem se stal například vítězem regionálního kola a dostal jsem se do finále. Pak přišel poslední ročník a já si řekl, že jedu naposled a že to vyhraju,“ vzpomíná.

Přípravu vzal řádně od podlahy. Chodil na divadelní kurzy, aby uměl mluvit před lidmi, musel se začít učit anglicky, půjčoval si knížky, studoval odbornou literaturu. V onom roce pak vyhrál internetovou kvalifikaci, regionální kolo, mistrovství ČR a z 6 000 účastníků z osmnácti zemí skončil jako vicemistr světa na druhém místě. Ale jen těsně. „Po půl roce přišly výsledky a já zjistil, že mně první místo uteklo o jeden bod. Myslel jsem v tu chvíli, že vyhodím počítač z okna,“ směje se.

Rákosku na hospodské

Během svého soutěžení i pivního sebevzdělávání Jaroslav stále více zjišťoval, že pivní a výčepní kultura v České republice je na špatné úrovni. Rozhodl se proto, že začne školit výčepní v jednotlivých hospodách, a jako svůj produkt vymyslel Školu čepování. Nejprve sám rozesílal nabídku přímo do hospod a po čase uzavřel smlouvu přímo s Prazdrojem. Postupně začal po celé zemi učit personál hospod, jak správně načepovat „hladinku“, protože dosud všichni byli zvyklí točit pivo napětkrát s pěnou jako Alpy. To, že se v mnoha tuzemských hospodách přístup výčepních k pivu změnil, je právě jeho zásluha.

Vedle školitelské role působí svým způsobem i jako tajný kontrolor. „Přijedu jako normální host a na bázi mystery shoppingu si objednám pivo. Sleduji, jak hostinský funguje, jak se o to stará, jaký má na pultu pořádek, a tak podobně. Za dva dny pak přijedu už jako školitel, a pokud jsem našel chyby, musíme je odstranit,“ říká. O řadě hospodských si iluzi nedělá. „Mnozí lidé se divili, jak některé restaurace ještě mohou fungovat. Je to z venku navoněný, ale co se děje vzadu a v zázemích, je hrozný. Někteří hospodští by zasloužili rákoskou, v chlívku to bývá čistější,“ vysvětluje s tím, že už za tu dobu rozezná běžný provozní nepořádek a ten, který je trvalý a nikdo s ním nic nedělá. „Jsem vlastně takový Pohlreich přes výčepy,“ naráží na slavného kuchaře a jeho kontroly tuzemských stravovacích zařízení.

Výsledky některých kontrol a ignorování nedostatků může mít pro majitele hospody fatální důsledky. „Už se děje, že se demontují i tankovky, když není pivovar s nějakou hospodou spokojen. Zkrátka už to není jen o slibech, že vám všechno dáme a zaplatíme, ale už i tom, že vám to můžeme všechno sebrat,“ říká.

Jaroslav Učík s nelibostí sleduje nízkou kvalifikaci lidí, kteří vycházejí z hotelových škol nebo učňáků. „Tam se to snad zastavilo v roce 1989. Dnes vyučenej kuchař opravdu jen umí oloupat cibuli a oškrábat brambory. Vedle toho tu chybí takoví ti staří páni vrchní, kteří by mladé gastronomii naučili. Dělat číšníka byla kdysi velice honosná práce. Nyní se k tomu přistupuje jako k podřadnému řemeslu a od lidí k tomu zmizela úcta,“ říká.

Přestože na svoje řemeslo a práci v Tankovně nedá Jaroslav dopustit, chmurně předpovídá, že „přijde doba, kdy hospodský, co to tu dělají s láskou, své hospody zavřou.“ Protože je Jaroslav veliký srdcař, který je hrdý na to, co dělá a co vybudoval, sám zatím končit nehodlá. „Ale vím, že to mohu udělat kdykoliv. Škola čepování mě v pohodě uživí,“ uzavírá.

Jiří Štefek
redakce@trutnovinky.cz
foto: Jiří Štefek, archiv Jaroslava Učíka

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama