reklama 

Několik dnů jsem se rozhlížela všude kolem, vzpomíná studentka na Maroko

16.8.2019  •  Aktuality  • 
čtenost 725

Třiadvacetiletá Kateřina Güntherová z Trutnova studuje na univerzitě v Anglii učitelství angličtiny. Kromě toho, že pobývá v cizí zemi, vypravila se také na měsíc do afrického Maroka, kde měla možnost srovnávat kulturní rozdíly mezi tamním obyvatelstvem a Evropany. „Evropané si myslí, že je tam hlad, Maročané si představují, že jsou v Evropě všichni bohatí,“ řekla studentka.

Několik dnů jsem se rozhlížela všude kolem, vzpomíná studentka na Maroko

Co vás přivedlo k tomu, abyste vyrazila na zkušenou do zahraničí?
V Anglii studuji učitelství angličtiny, tak se snažím své znalosti poslat dál. Jela jsem na měsíc do Maroka nejen na praxi do kempu, ale chtěla jsem také poznat novou, pro mě nepříliš známou kulturu. Nebylo to ani tak o nějaké pomoci, protože Afrika ji nijak extrémně nepotřebuje, ale spíše o výměně kulturních zvláštností a zkušeností, na což je zaměřená i organizace, přes kterou jsem tam působila.

Jak jste se k pobytu v Maroku dostala?
Už před několika lety jsem se stejným způsobem dostala do Německa, bylo mi osmnáct let a byl to způsob, jak si procvičit angličtinu. Na internetu jsem si našla workcamp zaměřený přímo na učitelství. Maroko jsem si vybrala kvůli cenové přístupnosti letenek, a kromě toho se mi to hodilo časově.

Co předcházelo cestě?
Měli jsme předodjezdové setkání v pražské neziskovce, která cestu zajišťovala, a tam jsme byli informováni, co máme dělat, kdyby se nám něco přihodilo, jak se tam máme adaptovat a padla také slova o kulturním šoku. Mluvilo se i o stereotypech tamních obyvatel.

Současná situace na mnoha místech bezpečná není. Neměla jste předtím, než jste sedla do letadla, nějaké obavy o svou bezpečnost?
Naštěstí se mnou letěla ještě jedna Češka. Více jsem se bála té cesty letadlem než pobytu v Maroku. Organizace nám zajistila bezpečnost, jinak by nás tam nepustila, kdyby nám něco hrozilo.

Co bylo náplní cesty?
Přesným účelem bylo učitelství angličtiny pro děti ve věku od osmi do osmnácti let. Také jsem se zaměřila na stereotypy, které tam panují vůči Evropě, a na ty naše vůči Africe. Většina Evropanů si představuje černoušky s nafouklými bříšky v zemi, kde je totální hlad, nedostatek vody a je nutná finanční pomoc. Tak tomu v Maroku ale vůbec není. Maročané si zase mysleli, že v Evropě jsou všichni bohatí a ti, co nejsou, dostávají peníze od státu. Snažila jsem se tyto stereotypy, které panují na obou stranách, odstranit. 

Kde jste bydlela?
Dostala jsem se do města Kenitra v severozápadní části Maroka, kde jsme byli ubytovaní v tamních rodinách. Já jsem bydlela v početnější rodině, staral se o mě jejich syn, který byl stejně starý jako já. Všude se mnou chodil, protože doprovod domorodce je tam pro bílého návštěvníka určitě výhodnější a bezpečnější. Tamní muži jsou vůči ženám poněkud otravní. Ženy v rodině jsou doma a chodí většinou zahalené. Pracují muži. Lidé jsou tam soudržnější, jako kdyby byli součástí jedné rodiny. 

Najednou se v tamní rodině objeví mladá dívka z Evropy. Jak vás přijala?
Řekla bych, že je fascinovalo, když mě uviděli. Pořád si mě prohlíželi. Jejich syn mě vodil po městě a se mnou se všem chlubil. Lidi jsou tam velmi komunikativní, narozdíl od nás, kde je větší uzavřenost. Všichni na ulici se mezi sebou baví o všem možném. Je to tam hodně otevřené. První dva týdny pobytu jsem měla dojem, že k té rodině chodí hodně návštěv, měla jsem pocit, že se na mě chodí dívat. Později to trochu zesláblo.

Co je zajímalo především? Věděli, kde je Česká republika?
To ani ne. Myslím, že nevědí, kde naše země leží. Děti se zajímaly o studium v Evropě, protože si myslí, že je tady dobrý vzdělávací systém. Maroko je muslimská země a nepije se tam alkohol. Byli tedy dost překvapení, že pijeme a ptali se nás, jaké to je. Oni pro změnu zase hojně kouří hašiš. Také je zaskočilo, že si nepovídáme na ulicích jako oni.

Čím se pracovně zabývají muži?
Většinou prodávají zboží ve stáncích. Nevím, jak je to uživí, protože těch nakupujících zase tak moc není. V menších městech, jako byla právě Kenitra, nejsou vůbec supermarkety jako je to běžné u nás.

Když jste tam dorazila, byl to pro vás kulturní šok?
Několik dnů jsem se musela fakt rozhlížet všude kolem. Je tam strašně moc kaváren, všichni sedí v jedné řadě a koukají do ulice. Byl tam také problém s komunikací, protože angličtina tam moc nefrčí.

Kdo byli vaši žáci při výuce angličtiny?
Děti z města, které byly rozdělené do skupin. Jednu třídu starších dětí jsem vedla úplně sama a šlo to velmi dobře. S mladšími, kterých bylo třicet, jsme byly dvě. První dny byly děti vykulené, tak to ještě šlo, pak se to zvrtlo a vůbec nás neposlouchaly. Když to šlo do extrému, musely jsme informovat rodiče. Jinak je tam školství doprovázené tělesnými tresty, je tam i hodně násilí mezi dětmi. Když se ale snažily, tak je výuka angličtiny bavila.

Zajímalo místní, jak se žije u nás?
Starší to docela zajímalo. Snažila jsem se jim vysvětlit, jako to u nás chodí, jaké máme zvyky a podobně. Říkala jsem jim, že se u nás hodně pije pivo, máme tradice, které se od těch jejich hodně liší. Vyprávěla jsem jim také o Anglii, kde studuji.

Jaká je z vašeho pohledu životní úroveň v Maroku?
Obyvatelé jsou chudší než u nás. Málokdo se honí za nějakou kariérou. Hodně lidí pobývá v dost stísněných podmínkách. Používají turecké záchody, v obydlích scházejí koupelny. S hygienou je to trochu špatné, lidé se chodí mýt do veřejných koupelen. Napustí si tam plný kbelík vody a drhnou se hrubou houbou.

Jací jsou Maročané lidé? Co je zajímá?
Jsou především silně věřící a mají všechno založené na víře. Chlapi jdou ráno do práce, ženy jsou doma, uklízí a vaří, děti jdou do školy. Maročané jsou velmi vitální, mají hodně energie. Jsou velmi přátelští.

Jsou k vnějšímu světu tolerantní?
Mladí lidé většinou jinou víru tolerují. Starší se nás snažili přesvědčit o tom, že korán je prostě nejvíc a je to ta jediná správná cesta. Šla jsem z jedním tamním studentem surfovat na pláž. Oznámil mi, že ho maminka nabádala, aby mě přesvědčil, abych se dala na islám.

Pohybují se na sociálních sítích?
Počítače jsem tam neviděla, jen telefony.

Zažila jste něco nepříjemného?
Ten kluk z rodiny, u které jsem bydlela, jednou večer seděl na chodníku. Přišel k němu jiný a chtěl ho bodnout nožem. Kolem byli ale další kluci, kteří útočníka totálně zbili, že musel do nemocnice.

Účastnila jste se přímo rodinného života?
Snažila jsem s maminkou vařit, chtěla jsem se naučit u nich tradiční kuskus. Tatínek neuměl anglicky, ale domluvila jsem se s ním gestikulací. Byl hrozně hodný. S dětma v rodině jsme přes telefon hráli různé hry, to je bavilo. Hodně nás zvaly ostatní rodiny na různé svačinky, chtěly nás hostit. Myslím si, že jsme si padli do oka.

Jaké zážitky při tom pobytu byly pro vás nejzásadnější?
Asi nejsilnější byl výrok marocké maminky, která mě řekla: Bůh mi dal dva syny a konečně i dceru. Myslela tím mě. Vyloženě mě brali jako člena rodiny. Jsem s nimi stále v kontaktu. V té rodině, kde bylo hodně lásky, jsem pochopila větu: Užívejte každého dne…

Co vás ještě zaujalo?
Mladší lidé vstávají dost pozdě, třeba v jedenáct. Život se pak ve městě rozjíždí tak kolem šesté večer a pokračuje do tří do rána. Muslimové drží ramadán, čekají proto na noc, aby se mohli najíst. Měla jsem také jeden zvláštní zážitek. V naší ulici někdo umřel. Pak ho tam přivezli a asi hodinu se s ním všichni loučili. Pak sice nebožtíka odvezli, ale pohřeb trval další tři dny.

Jaké to bylo po návratu domů?
Po měsíčním pobytu v tak odlišném Maroku jsem měla kulturní šok doma. Zatímco tam to pořád žije, tady ticho a nic.

Doporučila byste i dalším lidem, aby něco podobného absolvovali jako vy?
Kdo má odvahu, chce poznat jinou kulturu a získat přehled o světě, tomu bych to určitě doporučila.

Vraťme se ale zpět do Anglie, kde studujete učitelskou angličtinu. V kterém jste ročníku a jak vám to jde?
Zrovna jsem dokončila bakaláře, bylo to teda celkem náročné, protože to bylo více méně zaměřené i na kriminální lingvistiku a anglický jazyk obecně. Každopádně se usilí vyplatilo, absolvoval jsem závěrečnou zkoušku a ještě si tu udělám magistra, protože to tu je jen na rok a zdá se mi to tu více praktické než vysoké školy v Čechách.

Jakou úroveň má tamní univerzita a vzdělání v Anglii obecně?
Jde hlavně o to, aby se studenti naučili kriticky analyzovat data z různých zdrojů, protože řešení problémů je nedílná součást života, a také příklady z praxe. Úroveň už ale pak zaleží na univerzitě a oboru, žádná ale není lehká.

Našla jste si tam již určitě řadu přátel. Jaký je rozdíl mezi Čechy a Angličany? V čem je zásadní? Ano, ale nejen Angličany, jelikož je tu vysoká imigrace, jsou tu lidi z celého světa. Nejdříve jsem bydlela s Poláky, pak s Pákistánci a teď s přítelkyní, která je Angličanka. Všichni se tu tolerují, ať už bílí, černí nebo žlutí, a Anglie vám otevře oči v tom, že jsme všichni jen obyčejní lidé. Oproti Čechům kladou Angličané velký důraz na rozdíl mezi elitou a dělnickou třídou. Každopádně tu jsou ale všichni velmi zdvořilí, a na Čecha to může působit až uměle, velmi si zakládají na prosím, promiň a děkuji.

Spatřujete také kulturní rozdíly?
Rozdílů je opravdu spoustu. Angličané často chodí do restaurací, ať už na to mají nebo nemají, jsou hodně materialističtí a rádi si dopřávají. Nezakládají si tolik na rodině jako Češi, hodně času tráví v práci, aby si pak mohli dopřát a pak zase jezdí na bootsale, kde prodávají své věci, co už nepotřebují, takže to je takový koloběh. Na výlety moc nejezdí, kvůli práci, počasí nebo penězům, to si radši jednou za čas odletí na plážovou dovolenou. Jsou ale zase velmi otevření vůči změnám, názorům a málokdo by si dovolil utlačovat jakoukoliv menšinu.

Hodně se toho už řeklo o tak zvaném brexitu, tedy vystoupení Anglie z Evropské unie. Jak tuto věc vnímají vaši angličtí vrstevníci? Přejí si to?
Řekla bych, že více mých vrstevníků je pro setrvání v EU, dává jim to možnost cestovat, poznávat další lidi a cizinci jim nevadí, překvapivě ani špatná angličtina. Každopádně Londýn s jeho okolím je velice přelidněný, což je pro místní trošku frustrující. Někteří si také myslí, že imigranti „kradou“ pracovní místa, což není pravda. Cizinci mají většinou minimálně placené práce, které by většina Angličanů stejně odmítla, zvláště ve skladech.

Představuje pro Anglii problém imigrace? Jak se to tam řeší?
Řeší, ale nic se ještě nevyrašilo. Řekla bych, že se to ani nevyřeší. Většina imigrantů si přijede vydělat peníze a pak zase odjedou. Ti, co zůstávají a zakládají si rodiny taky žádnou hrozbou nejsou, protože druhá generace se přizpůsobí anglickému stylu života. Takže spíše jde o politiku a přesvědčení konzervativních lidí.

Čím vám pobyt v této ostrovní zemi přirostl k srdci a co vás naopak nemile překvapilo?
Určitě mi to otevřelo oči v tom, že Češi nejsou přivětiví ke změnám, což je velká škoda. Jsme zlblí novinovými články o uprchlících. V Anglii je možné vidět, jak všichni fungují podobně. Kulturní nebo náboženské rozdíly by nám neměly bránit v přátelství, takže diskriminace není vůbec nutná. Jsme prostě takoví, jací jsme. Na Anglii se mi ale nelíbí, že pokud někdo nemá dobře placenou práci a není součástí elity, žije se mu těžko. Je to tu totiž všechno velmi drahé, hlavně nemovitosti a služby. Každopádně, Česko k tomu už také pomalu ale jistě směřuje.

Vrátíte se po studiu do Trutnova, nebo máte namířeno jinam?
Jednou bych se určitě chtěla vrátit domů, do Trutnova. Mám tam rodinu a je to místo, kde se cítím doma. Ale na to je ještě dost času. Po studiu chceme s přítelkyní cestovat jak po Evropě, tak i po Asii. USA mě nějak extra neláká.

Jak vidíte vaši budoucnost v poznávání kultur jiných států?
Určitě chci směřovat na východ do rozvojových zemí, kde je hodně panenské přírody a lidé jsou milí, neohlížejí se na čas a nezakládají si na materiálních věcech. Chtěla bych všem doporučit, cestujte, co to jde, tím nemyslím do Egypta do rezortu. Pokud vám nebrání zdraví a nemáte na krku malé děti, vždycky to jde. Dá vám to víc, než byste se domnívali, i kdyby to jen znamenalo vzít krosnu a jet na týden do Rumunska.  

KATEŘINA GÜNTHEROVÁ

narozena 14. dubna 1996 v Trutnově
absolvovala obchodní akademii
studuje na University od Bedfordshire v anglickém Bedfordu
učitelství angličtiny
anglický jazyk vyučovala jeden měsíc v Maroku
žije v Trutnově

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: archiv Kateřiny Güntherové

 

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama