Vydal se na Klondike, po stopách Zlaté horečky. Zlato ale nenašel

Hned zkraje je potřeba uvést některá fakta. Jedná se o horskou stezku z Aljašky do Kanady dlouhou asi 54 km. Východištěm je osada Dyea, 15 km vzdálená od Skagway, městečka ležícím na konci jednoho z nejdelších aljašských fjordů. Projít z přístavu Skagway přes Chilkootský průsmyk museli kdysi zlatokopové nejméně čtyřicetkrát, jelikož měli zákonem předepsanou tunu potravin a ostatního materiálu potřebného pro přežití tuhé zimy v okolí Lindemanova a Bennettova jezera, odkud se s jarním táním vydali na plavbu po řece Yukon do Dawson City.

„Závěr cesty k průsmyku Chilkoot je přitom strašný krpál. Je hodně strmý, na posledním necelém kilometru je převýšení přes 400 m.“ A v zimě byla cesta úzká, jen pro jednoho,“ připomíná trutnovský dobrodruh.

Na scenericky úžasnou trasu se vydal se třemi společníky. „Chtěl jsem to jít s kamarády již před šestnácti lety, když bylo sté výročí Zlaté horečky. Tenkrát to z důvodu požáru na trase nedopadlo, letos až napodruhé. Příjezdová silnice do Skagway byla zavalena po tři dny sesuvem půdy po vydatných deštích,“ uvádí.

Výlet přitom musel pečlivě naplánovat. „Rozhodně to není, jak když jste v Krkonoších. Musíte například zaplatit za vstup do národního parku a nahlásit místa, kde hodláte přenocovat.“

Trasu zvládli za tři dny. Každý den ušel osmnáct kilometrů. Za kritický okamžik považuje hned druhý den, kdy musel zdolat proslulé Zlaté schody do nebe. „To byl takřka horolezecký terén – obrovské balvany a svah jako hrom. Leze se tam velmi obtížně,“ tvrdí Jůzl.

Po zdolání úseku přiznal, že by po opakovaném výstupu nijak netoužil. „Je to děsivá představa, že bych se měl nějakých 28 km vrátit pro náklad, jak to tenkrát museli udělat zlatokopové.“ Před 116 lety ale tisíce lidí od honby za zlatem neodradila ani fyzická dřina v drsných klimatických podmínkách.

Cestou se přitom měnil i pohled na krajinu. Lesnaté úseky vystřídala suchá krajina s nízkým porostem, v dálce byly vidět zasněžené vrcholy Pobřežních hor s ledovci a proslulá jezera. „Bylo to krásné, nádherné, ale také náročné. A v zimě by to bylo nepopsatelně drsnější. To tam bývají extrémní mrazy a místy až deset metrů sněhu,“ tvrdí trutnovský cestovatel.

Přidává i jeden z neplánovaných zážitků - setkání s medvědem. „S obrovským baribalem jsem se potkal přímo na cestě, překvapili jsme se navzájem. Vlevo skála, vpravo zarostlý hluboký sráz dolů k řece. Dívám se pod nohy a sleduji cestu, a najednou jsem ho zahlédl. Vybíral larvy z mraveniště mezi kořeny stromu, instinktivně začnu couvat. Vyskočil, postavil se na zadní. Byli jsme od sebe sotva tři metry. Přestože byl o půl metru větší než já, lekl se, skočil do stráně a pelášil pryč. Pořádně to dunělo, jak se ta téměř dvousetkilová hmota dala do pohybu.“

K rýžování zlata se Jiří Jůzl nedostal. „Vlastně jsem to ani nezkoušel. Říká se přece, že všechno zlato bylo rychle vytěžené a zbyla jen spousta zklamaných lidí, kteří kvůli tomu nechali doma manželky, děti a milenky a často prodali vše, co měli, aby si mohli koupit lodní lístek, vybavení a další důležité věci pro rýžování zlata,“ připomíná s úsměvem situaci, kdy lidé uvěřili rychlému a snadnému zbohatnutí. „Také proto jsem výpravu na Klondyke nebral jako sport. Jsem ovlivněn londonovskými romány a tak jsem chtěl tuto náročnou cestu projít prostě jen tak, po svých,“ vysvětluje.

Knížku (jako po své cestě na Nový Zéland) zatím nechystá. Momentálně „bych to spíš viděl na nějaké promítání pro pár známých, třeba v Matesu,“ dodává trutnovský dobrodruh.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: z archivu Jiřího Jůzla