reklama 

Jazz je pro mě svoboda, tvrdí Katschner, otec rok plnoletého festivalu Jazzinec

8.3.2017  •  Kultura  • 
čtenost 648

Trutnov – Festival Jazzinec. Nevídaný hudební fenomén, který v Trutnově zakořenil, hrají na něm světové hvězdy a má své početné publikum. Právě před devatenácti lety ho založil trutnovský muzikant Tomáš Katschner. „Doufám, že jeho mládí ještě nějakou dobu vydrží,“ říká.

Jazz je pro mě svoboda, tvrdí Katschner, otec rok plnoletého festivalu Jazzinec

Letošní ročník je už v plném proudu a posluchači už mohli vidět takové veličiny, jako například úžasné Femi Temowo Trio či ve zběsilém tempu hrající cikánskou rumunskou dechovku Fanfare Ciocarlia (na snímcích). Program zde. Kromě muziky se diváci mohou pokochat fotografiemi. Výstava Jazz World Photo bude zahájena 23. března v prostorách Městského úřadu v Trutnově.

Mezinárodní hudební festival Jazzinec má letos devatenáct let. Takže už je rok plnoletý. Je skutečně plnoletý?
Já vlastně nevím. Když jsem byl sám plnoletý, tak jsem si myslel, jak mě to změní, někam posune a najednou budu všechno vědět a znát. Je to úplně stejné, jako to bylo tenkrát se mnou. Dělám stále chyby, i když jsem možná poučenější. Do nějaké dospělosti to má stále daleko. Nechtěl bych ale, aby byl festival plnoletý v tom smyslu, že bude zapouzdřený, sterilní a páprdovský... Doufám, že jeho mládí ještě nějakou dobu vydrží.

Kdo tehdy na začátku vymyslel název festivalu?
Když jsme název hledali, volal jsem svému kamarádovi Martinovi Halaxovi do Prahy, který má dobré nápady. Napsal mi nějaké návrhy, ale moc se mi to nelíbilo. Pak jsme spolu mluvili po telefonu a on najednou řekl Jazzinec. To byl super nápad, to bylo ono. Potom jsme se bavili asi po sedmi letech. Říkal jsem mu, že to hezky vymyslel. On ale tvrdil, že to nebyl jeho nápad, že vymyslel název jazz in net. Já jsem mu tehdy zřejmě nějak špatně rozuměl a vznikl tak název Jazzinec, něco jako blázinec.

Při prvním ročníku v roce 1999 se hrálo u kavárny na náměstí a v Národním domě. Napadlo tě tenkrát, že je založeno na tak dlouhou tradici?
Nedělal jsem to samozřejmě proto, aby to trvalo rok. Tajně jsem doufal, že to bude dobré, k něčemu a že to vydrží. Nenapadlo by mě ale, že se na festival za těch devatenáct let podaří dostat tak kvalitní věci. To jsem fakt nečekal.

Jak se festival proměňoval v čase?
První ročník byl trochu specifický. Bylo to na začátku června a měli jsme představu, že jazz dostaneme mezi lidi a on je přitáhne na koncerty. Tato strategie se nám bohužel nepovedla. Od toho druhého ročníku to začalo nabírat jiný směr. Začali jsme v březnu, přesunuli jsme to do více prostor a měli představu, že budeme dovážet zajímavé věci s tím, že nebudeme ukazovat pouze jeden směr jazzu, ale jeho další tváře, kterých je mnoho. Chtěl jsem se podělit o radost, kterou z té muziky mám, s ostatními lidmi. To se ukázalo jako dobrý směr.

Nebál ses tehdy, že jazz není většinový žánr a mohlo by jít v malém městě o propadák?
Bál strašně moc. Věděl jsem totiž, jak málo se tehdy prodávalo jazzových desek. Měl jsem obavy, ale věděl jsem, že v některých jiných, i menších městech to funguje. Věřil jsem, že to půjde i tady, že ta žánrová pestrost lidi přitáhne.

Co všechno jsi musel udělat, abys do Trutnova dostal takové hvězdy, jako jsou třeba Richard Bona Cameron, Victor Bailey či Poogie Bell?
Je to jako sněhová koule. Nejdříve je malá, ale pak se na ni nabaluje nový sníh a zvětšuje se. Kdyby mně někdo při třetím ročníku řekl, ať oslovím fenomenálního kytaristu Al Di Meolu, musel bych na to mít tři miliony korun. Později přijel a ten honorář byl podstatně menší. Našim cílem bylo, aby sem k nám přijela nějaká jazzová hvězda a navíc na netu řekla, že byla spokojená a že to stojí za to. Takhle to totiž funguje, protože to sledují agenti. Náš festival už má kredit a dlouhou tradici, je to jednodušší než v minulosti.



Mají hvězdy hvězdné manýry, nějaká speciální přání?
U velkých zahraničních hvězd se to týká spíše jejich agentů. Vesměs jsou ale splnitelná a normální. Občas mě ale zaskočí přání ne příliš velkých hvězd českého formátu, které si občas vymýšlejí úplné kraviny. Asi nejhorším dotazem bylo, kterým směrem je Mekka. Na to jsme skutečně nebyli připravení.

Bylo za dobu existence festivalu období, kdy to tak zvaně drhlo?
Před několika lety, kdy začala nejen finanční krize, ale hlavně krize v hudebním průmyslu. To byl fakt problém. Byznys, který se tady desetiletí vyvíjel, najednou skončil. Muzikanti v určitém momentě zjistili, že nemají peníze. Létali do Evropy hrát za velmi nízké honoráře. Z hlediska pořadatele festivalu to bylo paradoxně pro nás dobré. Ještě před třemi lety se dalo dělat něco pro nás dostupně. V posledních dvou letech se to ale obrátilo a ceny letí extrémně nahoru.

Hlásí se muzikanti sami, že by chtěli v Trutnově vystupovat?
Agentury posílají nabídky. Muzikanti, kteří jsou na startu, ale jsou už na nějaké úrovni, nás oslovují. Je to pro nás ale složité. Musíme zvát ty, co už mají jméno, aby na ně lidi slyšeli. Pak zveme někoho, kdo nás skutečně hodně osloví. Hodně odmítáme. Vybíráme si spíše sami to nejzajímavější.

Na který koncert v historii festivalu obzvlášť rád vzpomínáš a proč? Řeknu dva. Při tom prvním jsem fakt brečel, byl to splněný megasen. Vystupoval tady basista a zpěvák Avishai Cohen, který měl v Trutnově premiéru svého nového projektu. To byla pecka, izraelská hudba převedená do jazzu. Koncert se odehrával v Nároďáku. Druhým obrovským zážitkem bylo vystoupení skvělého baskytaristy Richarda Bona. Mohl bych ale jmenovat další, bylo jich hodně.

 

Jaké bylo před lety publikum, jaké je nyní a jak reaguje?Na prvních ročnících bylo běžné, že se tleskalo, až když se dohrálo. Dnes je úplně normální, že se odměňuje potleskem každé zdařilejší  sólo. Publikum je mnohem vzdělanější. Muzikanti sami říkají, že lidi mají hodně naposloucháno, jsou poučení.

Který koncert z letošního devatenáctého ročníku bys posluchačům doporučil? Na co se těšíš ty osobně?
Doporučil bych jim všechno, protože jinak bych to nedělal. Letošní program je specifický tím, že více než polovinu věcí tady ještě nikdo neslyšel. Vozíme nejen prověřené věci, ale hledáme i něco jiného, překvapivého. Pro mě je hlavním svátkem finále Jazzince. Hrají tam čtyři formace, každá je úplně jiná. V té pestrosti je vždycky něco, co osloví. 

I když má Jazzinec v názvu jazz, lze se dnes na festivalu setkat s dalšími rozmanitými žánry. Je to záměr?
Snažíme se, aby každý z festivalových večerů byl trochu jiný, aby každá kapela přinesla jiný pohled na ten žánr. Od klasického jazzu, přes různé formy blues, po moderní akustický i elektrický jazz, world music, funky a další žánry.

Festival má open party, festivalové finále i after party. V čem se tyto kategorie liší?
To by mě taky zajímalo. Ze začátku končil festival ve finále. Později jsme však ještě měli chuť tak trochu pokračovat. After party vzniklo spontánně. Nejdříve to byla jedna akce, pak se to začalo nabalovat a nakonec jsme to neuhlídali. Tak se nám přihodila zvláštnost, že naše finále je někde v polovině. Jestli to tak ale bude za dva roky, to nikdo neví.

Jazzinec není pouze hudba, ale i fotografická výstava muzikantů, kapel a koncertů. Představ tuto doprovodnou aktivitu?
Od třetího ročníku jsme začali dělat výstavy. Nejdříve jsme pozvali Oldu Šlegra, který fotil první ročníky. Pak lidi z Jazzince a potom ještě z jiných končin. Po pár letech se mi sem podařilo dostat jména takových autorů, jako byl Patrick Marek, Ivan Prokop, Bára Fabiánová. Bylo to už na velmi vysoké úrovni. Patrick je v tomto ohledu klíčový autor. Před pěti lety mě vypadla výstava, tak jsem ho oslovil. Přišel s nápadem oslovit fotografy ze světa, aby každý poslal jednu fotku. Zkusili jsme to a vyšlo to. Přišlo přes čtyřicet snímků. Udělali jsme výstavu a dali ji název Jazz World Photo. Ta výstava na Městském úřadě v Trutnově byla skvělá. Za rok jsme z toho udělali soutěž. Do poroty soutěže jsme před třemi lety vzali slavného španělského fotografa Antonia Porcar Cano. On jezdí každý rok do Trutnova na vyhlášení.

Nedávno jsi navštívil New York. Proč jsi tam jel, co jsi tam dělal, viděl a s kým ses setkal? Jak úspěšná to byla mise?
Dostali jsme nabídku připravit tam fotografickou výstavu Jazz World Photo 2016. S převozem nám pomohlo ministerstvo zahraničí, to bylo hodně zásadní. Nainstalovali jsme ji a na vernisáž jsme pozvali naše spřátelené muzikanty. Byli jsme tam necelý týden. Každý den jsme šli na nějakou muziku do klubů nebo jen tak do kaváren, kde se zrovna hrálo. Největší radostí bylo setkání s varhaníkem a klávesistou Ondřejem Pivcem a Karlem Růžičkou, kteří nám hráli na vernisáži. S Ondrou jsme se potkali dva dni předtím v klubu Groove na Manhattanu, kam nás pozval. Tam hrál s kapelou The Canadian Administration se skvělou černošskou zpěvačkou. Byl to neskutečný zážitek. Tu bych chtěl mít na Jazzinci. Než jsme se tam ale dostali, mělo to zajímavý úvod. Přišli jsme ke vchodu do klubu, kde stála fronta lidí. U dveří jsme se představili, řekli, že jsme z České republiky a jdeme za Ondřejem Pivcem. Člověk u vchodu nám to jméno moc nerozuměl, ale pak pochopil. V tu chvíli se rozzářil, objal nás a vzal nás dovnitř přímo k Ondřejovi. Skvělý zážitek.

Příští rok má festival jubilejní dvacetiny. Mohl bys prozradit, co se chystá?
Rád bych, aby se do Trutnova vrátili zajímaví muzikanti, kteří tady už byli, ale nabídnou zase něco nového. Chci z těch dvaceti ročníků připomenout zajímavé a neotřelé momenty. Retrospektiva domácích i zahraničních muzikantů v nových souvislostech. Dvacetiletí je život jedné generace. Tak uvidíme.

Sám jsi aktivní muzikant. Co pro tebe znamená jazz?
Pro mě to je svoboda a nespoutanost. Jazz navíc vnímám jako tvořivou záležitost. Už skoro neposlouchám bigbít. Mám ho sice rád, ale mám pocit, že je to muzika o jistotách. To u jazzu není. Je v tom poznání, překvapení a objevy.

Pořádat takový festival je zcela jistě náročné. Máš ještě dost energie vstoupit do dalších dvaceti let?
Čím dál tím více se ohlížím, abych měl kolem sebe dostatek lidí, kteří jsou pro to nadšení. Dříve jsem mnoho věcí dělal sám, ale teď už to nejde. Naštěstí mám zázemí kamarádů a lidí, kteří mi s tím pomáhají. Důležitá je také důvěra publika. Muzika mě stále nabíjí novou energií. Budu rád, když Jazzinec vstoupí úspěšně do dalšího dvacetiletí.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Milan Lhoták, Jindřich Oplt, Patrick Marek

 

 

 

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama