reklama 

Věci do sebe nasávám, říká trutnovská rodačka, zpěvačka a muzikantka

3.3.2017  •  Kultura  • 
čtenost 1723

Trutnov – Sešli jsme se v kavárně Dobrá trafika na pražských Vinohradech. Přivítala mě mladá, sympatická a usměvavá dáma. Trutnovská rodačka Barbora Mochowa (24) je skutečným objevem na české hudební scéně, někým, kdo tady chyběl.

Věci do sebe nasávám, říká trutnovská rodačka, zpěvačka a muzikantka

Absolventka konzervatoře minulý rok vydala první sólové album nazvané Waiting for the White Raven, tedy Čekání na bílého havrana, které je snové, melancholické a poetické. Dá se říci, že je zjevením.   

Přiznám se, že častěji dělám rozhovory s výtvarníky než s hudebníky. Když jsem ale poslouchal vaše čerstvé album Waiting for the White Raven, úplně mně před očima defilovaly obrazy. Stává se vám to také?
Zajímám se o výtvarné umění, chodím na výstavy, někdy se mi to děje a propojuje s hudbou. Občas si u hudby představuji obrazy, a to mi tu hudbu ještě prohlubuje. Stává se mi, že se dívám na nějaký obraz a ucítím něco „božského“. Vytvořil ho sice člověk, ale je v něm zastoupen neovlivnitelný božský základ. Jsou v něm emoce malíře, které nelze zachytit. V galerii cítím, že jsme s ostatními lidmi obecně na jedné lodi. Myslím si, že je to podobné i v hudbě.

Nedávno jste měla koncert v Trutnově. Cítila jste napětí při návratu do města, odkud pocházíte?
Protože jsem vyrostla v Trutnově, byla jsem z toho hodně nervózní. Jsem už sice delší dobu pryč, ale když jsem se tam teď vrátila, měla jsem pocit, že všichni čekají, co se bude dít, takže ta nervozita tam samozřejmě byla. Navíc se to ještě před koncertem trochu zkomplikovalo. Jeden z muzikantů z kvartetu mi den před vystoupením napsal, že nepojede, tak se to muselo řešit a nebylo to moc příjemné. Byli tam se mnou noví lidé, kteří ty věci hráli poprvé. Myslím ale, že to dopadlo dobře.

Bylo toto vystoupení něčím výjimečné, jiné než ostatní koncerty?
Velmi ráda jsem se vrátila do Koncertní síně Bohuslava Martinů, kde už jsem zpívala v pěti letech při vítání občánků a potom jsem tam hrála na housle, když jsem chodila do trutnovské základní umělecké školy. Tato síň je pro mě srdeční záležitostí, takže to bylo super.

Jak vás posluchači přijali?
Měla jsem z té jejich energie hezký pocit. Viděla jsem tam známé tváře a bylo to moc příjemné.



Příjmení Mochowa naznačuje, že vaši předci nemají české kořeny. Odkud jsou?
Příjmení pochází z taťkovy strany a má německý původ. Spíše to zní polsky, ale předci byli opravdu Němci. Z maminčiny strany je zase ruská větev. Ruska byla prababička Žofie.

Kdo vás vedl ke zpěvu a hudbě?
Zpívala jsem od útlého dětství. Byla jsem taková trochu ukřičená, zpívala jsem stále. Původně jsem ale na zpěv jít nechtěla. Měla jsem totiž ve školce sen, že jsem utrhla ze stromu housličky, které tam visely, a hrála jsem na ně. Pak jsem přišla za rodiči a poprosila je, jestli bych mohla chodit na housle.  Navštěvovala jsem „zušku“ celou základní školu a docházela k paní učitelce Donátové. Když jsem byla hodně malá, ještě na prvním stupni základní školy, zpívala jsem s panem Janem Hassem, který byl kapelníkem souborů H – Kvintet a Hassband. Bohužel už není mezi námi.  Pak jsem ještě zpívala v souboru Villanella, který vedl Martin Matyska. Soubor se věnoval renesančnímu repertoáru. Tam jsem získala vztah ke klasické hudbě. Velmi to ovlivnilo moje hudební cítění. Rodiče mě velice podporovali, navíc taťka je muzikant.

Byl to už jenom krok ke studiu na konzervatoři?
Hned po základní škole jsem chtěla jít na konzervatoř. Nic jiného pro mě neexistovalo, muselo to vyjít. Bylo štěstí, že jsem se tam dostala. K houslím jsem si přibrala klavír, který je tam povinný. Mým vzorem byla americká písničkářka a klavíristka Regina Spektor. Její písničky jsem doprovázela na piano. Postupně jsem při tom nacházela vlastní skladby. Skládání písniček mě začalo bavit a šlo to, i když jsem předtím měla pochybnosti.

Co vám konzervatoř dala?
Těžko se dá vypíchnout něco konkrétního, protože je to soubor více věcí, které jsem si v tu chvíli ani neuvědomovala. Je to dlouhý šestiletý proces. Důležitá pro mě byla hra na klavír. Styl, který jsem si ale vybrala, mi konzervatoř nedala. Každý si nakonec musí najít vlastní cestu. Škola mi dala spíše znalosti. Ve škole pro mě byl inspirativní spolužák, kamarád a zpěvák Martin Růža, který mě nasměroval k mojí oblíbené hudbě. Hodně mě ovlivnil.  Potom jsme tam poznala Františka Krtičku, který mě doprovázel při hodinách na klavír. Ten mi napsal většinu smyčcových aranží na nové album.  Ráda vzpomínám na všechny profesory, kteří učili teorii. Ta mě vždycky velmi bavila. Ráda vzpomínám na paní Bernardovou, ke které jsem chodila na zpěv, a na všechny učitele na klavír.

Z čeho vycházíte při skládání hudby? Jsou to nějaké příběhy či zážitky?
Mám blízký vztah ke klasické hudbě. Skládám sice moderní hudbu, ale jsou tam prvky i staré hudby. Principy dávné hudby se mi tam otiskly. Nemůžu ale říci, že bych skládala pod nějakým zážitkem, tak to u mě není. Spíše do sebe věci nasávám. Když hraji na klavír a hledám, tak to přes ten nástroj prochází. Nejde o nějaký vnější zážitek, ale spíše něco vnitřního, pocity, které mám, když slyším hudbu, kterou zkouším. Musí to vyvolat něco, co chci říci a nemusí to být nic konkrétního. Pak to postupně vznikne.   

Mohla byste představit své debutové album? Jak vznikalo? Šlo to lehce nebo naopak ztuha? Kdo se na něm podílel?
Dvě písničky jsem nahrála s producentem a muzikantem Martinem Spacoshem. Oslovila jsem také producenta Matouše Godíka. Líbilo se mi totiž album Šero Bratrů Orffových, které produkoval. Klavír a zpěv jsem nahrála ve studiu Svárov s Lukášem Martínkem. Do mého partu se pak nahrávaly smyčce. Občas to bylo trochu složité. Aranže napsali skladatelé a pianisté František Krtička a Martin Brunner.

Spojila jste svůj zpěv s doprovodem Kvintesence Quartet a vzniklo něco na naší hudební scéně neobvyklého a originálního, alespoň pro mě. Jak došlo ke spojení s tímto hudebním tělesem?
Sháněla jsem nějaký kvartet. Mám kamaráda muzikanta akordeonistu Michala Šťulíka, který mi doporučil Kvintesence Quartet. Jsou fakt skvělí.

Proč se album jmenuje Čekání na bílého havrana?
Havrani mě fascinují. Když jedu třeba v tramvaji a prolétne kolem havran, úplně se mi zastaví dech. Mám pocit, že jsou to takové zajímavé bytosti, které vědí něco, co my nevíme. Černý havran pro mě představuje jakousi temnotu a bílý havran čistotu. Pořád tam však zůstává tajemnost havrana. Je to pro mě symbol čistoty, temnoty, tajemství a něčeho zvláštního. Čekání na bílého havrana mi přijde jako dobrý název pro desku. Během toho čekání vznikne album, kdy havran možná přijde nebo také ne. Čekání není vyloženě těšení, spíše to, že nevím, co se stane.

Bylo album jednoznačně dobře přijato?
Musím říci, že z reakcí mám radost. Hodně lidí mi napsalo, co to v nich při poslechu vyvolalo, to je pro mě hodně důležité a potěšilo mě to. Dobrou reakcí pro mě je, když se někdo se mnou o svůj pocit podělí.

Vaše písně jsou poetické až melancholické. Proč tomu tak je?
Poměrně často se mi stává, že mám dobrou náladu, sednu za klavír, začnu hrát a najednou zjistím, že hraji něco úplně v rozporu s tou náladou. Jsem sice poměrně veselý člověk, ale dost často silně prožívám pocity nostalgie a melancholie. Nemyslím na to, prostě to ze mě najednou vyjde. Možná, že hodně vnímám i tu pomíjivost v životě.

Kdo píše texty a proč jsou v angličtině?
Většinu textů napsala Alice Bauer, tři pak Tereza Frantová. Nechci se vyhnout češtině, ale v angličtině si mohu dovolit více pracovat s hlasem. Čeština je pro mě posvátná a mělo by se v ní zpívat civilně a jednoduše, aby ten jazyk byl čistý a hladký.  

V jednom rozhovoru jste řekla, že vašimi posluchači jsou spíše muži. Jak si to vysvětlujete?
Je to asi pochopitelné, protože jsem holka. Musím se ale přiznat, že jsem nečekala, že si tolik mužů najde cestu právě k této, řekněme jemnější hudbě. Uvědomila jsem si, že je to možná docela logické. Muži se totiž občas projeví mnohem citlivěji, než ženy nebo než bych čekala. Akorát to nedávají tak najevo.

Natočila jste i klip Rise and Shine. Jaký mají klipy ve vaší tvorbě smysl?
Pro mě mají klipy jenom propagační charakter. Moc se mi do nich nechce, je náročně je tvořit. Kdyby to šlo, dělala bych jenom hudbu. Je ale těžké se dostat k lidem jenom přes ni, tak jsou tady klipy. Je to spíše nutnost. Když se ale klip povede, mám z toho radost. Chystám další.

Vystupujete sólově, ale v minulosti tomu tak vždy nebylo. Byla jste součástí skupiny Sinuhet. V čem je vaše tvorba nyní jiná a v čem souzní s tehdejším angažmá v této skupině?
Je to hodně jiné. V Sinuhetu skládal Milan Urza a já jsem se ztotožňovala s písničkami skupiny. Teď si ale mohu o písničkách rozhodovat výhradně sama. To je velký rozdíl a je to pro mě jednodušší. Kapela za mnou byla sice super, ale občas jsem měla pocit, že se trochu topím. Nejsem ten typ zpěváka, který by byl nějaký showman, jsem spíše introvertnější. Když zpívám sólově, lépe to vynikne, mám to více ve svých rukou a je to podle mých představ. V tom je ten rozdíl. Se skupinou Sinuhet to ale byla super zkušenost, protože jsem s nimi natočila první desku. Hodně mně to přineslo. 

Podělte se o vaše hudební plány.
Po vydání debutové sólové desky jsem vůbec nemohla skládat, nešlo to. Teď po novém roce jsem přijela do Prahy a všechno se ve mně najednou probudilo. Začala jsem skládat naplno. Mám jednu novou a dvě rozdělané písničky. Mým cílem je, nastřádat v tomto roce nové písničky a v příštím roce plánuji vydání další desky. Chtěla bych ale hlavně co nejvíce hrát a koncertovat.

Kdo vás na světové i domácí hudební scéně oslovuje a čím?
V poslední době jsem nenašla něco, co by mě vyloženě dostalo. Mám ráda klasiku, nebo i  alternativnější či popovější věci šmrncnuté klasikou. Nezáleží ani tak na žánru, ale pocitu, který z toho mám. Mám ráda Bratry Orffovy, Martu Töpferovou, Reginu Spektor, Lanu Del Rey, Alison Goldfrapp a další. Hodně mě oslovuje také kapela První Hoře. Hraje něco mezi punkem a psychedelií. Zároveň je to kabaret. Je to hudba plná emocí, která mě skutečně dostala.

Vracíte se ráda do Trutnova, i když tam zrovna nemáte koncert?
Jezdím do Trutnova pravidelně za rodiči. Vždy, když tam přijedu, tak jdeme na výtvarné výstavy, které se tam zrovna konají. Je to moje rodné město a mám Trutnov ráda. Líbí se mi, že v tak relativně malém městě to tak hezky kulturně žije.

BARBORA MOCHOWA

narozena 30. ledna 1993 v Trutnově
učila se hrát na housle v trutnovské ZUŠ
absolvovala pražskou konzervatoř, obor zpěv
studuje Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka
vystupovala se skupinou Sinuhet
natočila s ní jedno album Nocturno
vydala sólové album Waiting for the White Raven
pravidelně koncertuje
žije v Praze


Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: archiv Barbory Mochowe

 

 

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama