reklama 

Baví mě zanechávat stopy, říká pilná trutnovská sochařka Paulina Skavova

25.11.2018  •  Kultura  • 
čtenost 1302

Nedělá příliš rozdíly mezi zakázkami a volnou tvorbou. Všechno je pro ni výzva, protože je pracovitá. „Jsem typ pracanta a úkoly mě baví,“ potvrzuje trutnovská sochařka Paulina Skavova. Letos má za sebou například reliéf Komenského v Žacléři, tři busty prezidenta Masaryka a také třeba sochy do filmu Krypton pro společnost HBO. Je zkrátka v jednom kole.

Baví mě zanechávat stopy, říká pilná trutnovská sochařka Paulina Skavova

Paulino, je o tobě známo, že jsi neobyčejně pilná sochařka. Kde bereš na svou tvorbu čas a energii?
Permanentně se udržuji ve stavu těšení se. Tak to mám, to je můj život. Pracuji pro Uffo a moc si to užívám, protože to je taková mentální činnost, musím vymýšlet, plánovat, organizovat… Potom se zase těším, až se přesunu do ateliéru v Písku. Navíc asi nejvíce mě dobíjejí zvířata, mám psy a koně. Neustále tedy vytvářím pocit, že se mám pořád na co těšit. Žiji v produktivním věku, takže produkuji, dokud na to mám sílu.

Máš tedy ráda, když jsi pod tlakem?
Mám, jsem vyloženě úkolový člověk. Ne nadarmo se říká, že člověk je schopen největších výkonů pod tlakem. Já to tak mám. Miluji termíny, úkoly, zadání. Jsem až nudná, jak jsem praktická.

Tvým letošním „majstrštykem“ bude nepochybně reliéf Jana Ámose Komenského Labyrint světa v Žacléři. To tě muselo potěšit, že tuto věc děláš pro město, kde jsi vyrůstala, ne?
Samozřejmě jsem měla velkou radost. Žacléř mám ráda, je to místo, kde jsem vyrůstala Dodnes si tam lidé pamatují, jak jsem jako malá holka čmárala na chodníky, nebo jsem z výloh vyškrabávala tmel a z něho jsem poprvé modelovala. Mám zkrátka k tomu místu blízký vztah.

Dostala jsi nabídku přímo od města?
Měla jsem strašnou radost, když mě v této souvislosti před pár lety oslovil žacléřský radní Aleš Vaníček. Ten společně se starostou Mirkem Vlasákem a místostarostkou Evou Rennerovou, vytvořili tým s tím, zda bych přijala úkol vytvořit něco na krásný Růžový palouček. Udělala jsem několik návrhů a byla jsem nadšena, jak to místo skvěle souzní s nádhernou okolní krajinou.  Labyrint jsem měla v hlavě, jako jeden z prvních nápadů, ale přišlo mi zpočátku trochu prvoplánové. Nakonec jsem se k němu vrátila a zrealizovala.

Jak se dílo rodilo?
V momentě, kdy jsem na to místo přijela, dívala jsem se na reliéf s působivým reliéfem Jana Ámose od sochaře Ladislav Zívra z roku 1958. Napadlo mě, že by bylo dobré místo propojit s tím, co se tam již odehrálo s tím co nastane. Pak už jsem se soustředila na labyrint, protože jsem nechtěla, aby z krajiny něco vystupovalo, ale naopak s ní splynulo. Ten záměr byl čtyři roky na papíře. Když jsem do Žacléře přivezla polystyrénový model, moc se jim líbil. Navrhovala jsem při tom kombinaci kamene a bronzu.

S kým jsi na Labyrintu spolupracovala?
Ke spolupráci jsem přizvala kamenosochaře Petra Beneše z Trutnova, s kterým se dlouho znám a moc ráda s ním pracuji, je to skvělý člověk.

V letošním roce si připomínáme 100. výročí vzniku samostatného Československa. S tím je spojena osobnost prezidenta Masaryka. Vytvořila jsi několik bust. Kde je lze vidět?
Busty jsem dělala do Benátek nad Jizerou, Náchoda a do Biskupic na Moravě.

Byly všechny stejné nebo se od sebe nějak lišily?
Kdybych byla obchodník, tak udělám jednu hlavu, kterou třikrát odleji. To ale není můj případ, modelovala jsem třikrát vždy od začátku. Na každé to místo jsem ho chtěla udělat autenticky. Když je ale zadání na bustu, není tolik prostoru vytvořit ji úplně jinak.

 

Jaké jsi měla pocity, když jsi ztvárňovala prvního československého prezidenta?
Když se oprostím od toho, co ten člověk historicky vykonal, tak se soustřeďuji na jeho výraz, charisma. Nesmírně mě to bavilo. Poslouchala jsem Hovory s TGM, což bylo to nejlepší, protože jsem jejich prostřednictvím mohla vnímat jeho dobu i jeho osobnost.

Jak vnímáš století republiky?
Těžko říci, jak by to vypadalo, kdyby republika nevznikla a my zůstali pod Rakouskem – Uherskem. Stalo se ale, že vznikla Československá republika, což mělo pro nás nepochybně velký význam. Navíc první prezident Masaryk působil velmi charismaticky, důstojně, chytře… Prostě velká osobnost.

Ovlivnil tě z této dlouhé historické etapy nějaký sochař?
Určitě to byl sochař Vincenc Makovský. Mám moc ráda dílo Ladislava Šalouna i sochařku Marii Wagnerovou, celkově mě baví sochařské přístupy první poloviny 20 století.

Také jsi vytvořila, i když jsou to už dva roky, bustu významného sochaře Vincenta Pilze do Varnsdorfu. Prostudovala jsi předtím život a dílo tohoto mistra?
Jednu dobu jsem studovala život Vincenta Pilze a zároveň trutnovského sochaře Emila Schwantnera. Je v tom určité podobenství: oba vyrůstali v Sudetech, oba byli nesmírně talentovaní a museli se spolu u Myslbeka potkat. Oba mají navíc stejný osud. Pro Němce nebyli nikdy Němci a pro Čechy nikdy Češi.

Nemůžu opominout ani tvůj příspěvek pro hudební festival Zlatá Pecka v Chrudimi. Vytvořila jsi pamětní desku, kterou odhalovala proslulá pěvkyně Dagmar Pecková. Jak toto dílo okomentovala?
Bohužel jsem se odhalování nezúčastnila, tak jsem neměla možnost se s ní o tom osobně pobavit. Nicméně mně paní Pecková napsala, že se jí to strašně líbí a byla nadšená. Na tu pamětní desku byly i další pozitivní ohlasy.

Představuje vlastně gramofonovou desku. Je v jejím středu portrét pěvkyně?
S nápadem udělat tuto pamětní desku přišel Jiří Kadeřábek, který je ředitelem Chrudimské besedy. Než jsme došli na to místo, bleskla mi hlavou myšlenka na gramofonovou desku. Je to přece hudební festival a pamětní desky mohou být zábavné. Bylo to náročné technologicky, díky slévárně HVH a firmě Kovo Hrubý, jsme to vymysleli. Drážky jsou vyfrézované do měděného plechu a vnitřek je bronzový. A právě ve středu desky je stylizovaný portrét Dagmar Peckové, který je současně logem festivalu Zlatá pecka a jehož autorem je grafik Jan Liška. Abych tomu dala punc, vyzlatila jsem střed čtyřiadvacetikarátovým zlatem.

Spolupracuješ také s filmovým průmyslem.
Ano. Letos jsem udělala sochy do filmu Krypton, což byl velký projekt pro společnost HBO. Byly to více než dvoumetrové sochy světlonošek. Ty byly převezené do severoirského Belfastu, kde se film natáčel.

Zatím jsme se bavili o uměleckých zakázkách. Jaký je z tvého pohledu rozdíl mezi zakázkou a volnou tvorbou? Dokážeš se přepnout?
Nepřepínám. Když dostanu zakázku, dokáži se s ní ztotožnit. Jsem typ pracanta a úkoly mě baví. Měla jsem například modelovat gotického Krista. Baví mě si téma nastudovat, půjčit si knihy o gotice, zajela jsem se podívat na Hlubokou, kde je expozice české gotiky. Zakázky jsou pro mě výzvou, zda jsem schopná takový úkol splnit. Takže mezi zakázkou a volnou tvorbou moc rozdíly nedělám, protože mě obojí naplňuje.

Vyústěním tvé tvorby jsou nepochybně výstavy. Kde a co jsi letos ukázala divákům?
Přiznám se, že vystavuji hrozně nerada, výstavy jsou pro mě vyčerpávající. Občas udělám výjimku a snažím se si to užít. Jako například autorskou výstavu, kterou jsem měla ve výstavní síni v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Připravovaly jsem ji rok společně s kurátorkou Martinou Vítkovou a Kateřinou Tučkovou. Výstavy mě nutí dotáhnout věci, které mně leží v ateliéru, do finále, a to je rozhodně pozitivní.

Která kulturní událost na výtvarné scéně tě v letošním roce nejvíce zasáhla a proč?
Na výstavy chodím průběžně. Osvěžující je například výstava krajin v Galerii Václava Špály od Zdeňka Daňka, kterého zbožňuji. V DOXu je slovenský umělec Viktor Frešo, kterého mám ráda, pro jeho upřímnost a sarkasmus. Zajímavá je i nová galerie Arcimboldo, s prezentací slovenského umění v rámci výstavy SNP. Pravidelně jezdím na výstavy do Českého Krumlova, kde mě velmi odslovilo dílo Marie Blabolilové.

Už dvacet let spolupracuješ s uměleckou slévárnou v Horní Kalné. Co ti spolupráce přináší?
Je to takové ověřené manželství. Já mám pány Horáky moc ráda a naše spolupráce žije v symbióze. Oni vědí, že se na mě mohou spolehnout jako na sochařku a já na ně jako na slévače, kteří dobře rozumí své práci. Navíc jsem hodně konzervativní. Když jsem někde spokojená, nechci to měnit.

Pamatuješ se na tvoje úplně první dílo, které tam vzniklo?
Byla to busta Zdeňka Víta z roku 1997, která je umístěná v trutnovském gymnáziu.

Pokud vím, pohybuješ se mezi Trutnovem a Pískem. Jak to pendlování zvládáš?
Snažím se i ty cesty nějak využít. Když jedu do Trutnova, domlouvám si schůzky v Praze, jezdím za umělci do ateliérů a chodím po výstavách. Občas se cestou stavím ve slévárně a pak jedu do Uffa. Totéž absolvuji, když jedu zpět do Písku.

Čím se zabýváš v Trutnově a čím v Písku?
V Trutnově jsem v roli produkční a kurátorky, takže se musím hezky obléknout a namalovat. Doma v Písku jsem sochařka v holínkách, která modeluje a stará se o koně. Tvorba je osamělá činnost, proto jsem šťastná za práci pro Uffo, kde pracuji s lidmi.

Právě tvůj blízký vztah ke zvířatům je známý a tvoji velkou láskou jsou koně a psi. Mohla bys představit tuto svoji srdeční záležitost?
Zvířata jsem milovala od malička. Je to způsob života, který musí člověk přijmout, koně a psi Ti přirostou k srdci a máš je pak celý život. Máme dva psy a tři koně, společný život s nimi si moc užíváme U nás na hájovně máme dobré podmínky, abychom je mohli mít doma a dopřát jim, co je pro ně nejlepší. To je zároveň velký závazek, který je i časově dost náročný, ale stojí to za to.

Co připravuje a kam směřuje sochařka Paulina Skavova?
Nemám žádné zvláštní ambice, ale přála bych si, abych měla stále takové štěstí jako teď. Když mám v ateliéru rozdělaných aspoň deset věcí, jsem šťastná. Baví mě zanechávat stopy.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek, archiv Pauliny Skavové

 

 

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama