reklama 

Život a dílo malíře, textilního výtvarníka a designéra Mejsnara

25.6.2019  •  Kultura  • 
čtenost 271

Své 91. narozeniny letos oslavil akademický malíř, textilní výtvarník a designér Rudolf Mejsnar. Rodák z podkrkonošské Zálesní Lhoty svá díla vystavoval u nás i po celém světě a získal za ně četná prestižní ocenění. Ke svému rodnému kraji má stále velmi úzké vazby a rád se do něj vrací.

Život a dílo malíře, textilního výtvarníka a designéra Mejsnara

Rudolf Mejsnar se narodil 11. dubna 1928 v Zálesní Lhotě. Od roku 1936 bydlel s rodinou v Horní Branné, v Jilemnici navštěvoval textilní školu, hrál na housle v hudební škole ve Vrchlabí a zde také nastoupil na svou první pracovní pozici do tiskárny Tiba.

Po absolvování tkalcovské školy v Jilemnici, po krátké praxi v kreslírně Tiby, pokračoval na textilní kreslířskou školu v Brně a v roce 1950 na uměleckoprůmyslovou školu v Praze (VŠUP). Po prvotních neshodách s profesorem Antonínem Kybalem si jej profesor nakonec vybral pro aspiranturu, což bylo pro Rudolfa velké překvapení a čest. V roce 1963 dokončil studia a začal se plně věnovat umělecké práci.

Významná ocenění

Rudolf Mejsnar je nejen malířem, ale především textilním výtvarníkem a designérem. Své dílo, mezi které patří také tisky či tkané nástěnné koberce, jinak zvané gobelíny nebo tapiserie, vystavoval v mnoha městech u nás i po celé Evropě; například v Bruselu (1957), Montrealu (1967), Mnichově (1995) nebo ve Vídni (1998). Za své domácí i zahraniční výstavy získal mnoho prestižních ocenění. V Bruselu to bylo za kolekci tisků, v Montrealu opět za textilní tisky, roku 1993 cenu Masarykovy akademie umění za tapiserie a v neposlední řadě také cenu Premio Artistico Liber Arte z roku 2006. Jeho díla našla svá místa v soukromých sbírkách, ale i ve veřejných prostorách v Praze, Římě, Kyjevě i americké Passadeně.

Stálou expozici Rudolfa Mejsnara pak můžeme najít v německém městečku Ottobeuren nedaleko Mnichova. Svůj ateliér má Mejsnar také v Provence v jižní Francii, kde příroda a architektura dodává nepřeberné množství inspirace a kde má Rudolf Mejsnar mnoho přátel. Jak tento kraj, tak i německý Ottobeuren považuje za svůj druhý domov a moc rád na obě místa vzpomíná. Bohužel už mu dnes zdraví nedovoluje cestovat tolik jako dřív.

Rudolf Mejsnar se chtěl před několika lety znovu usadit ve svém rodném kraji, a proto se na chvíli vrátil do Horní Branné. Bohužel se mu však nepodařilo získat prostory pro ateliér. Zamýšlenou síň gobelínů mu v Horní Branné také neschválili. Tak mu nezbylo nic jiného, než se brzy přestěhovat zpět do Prahy na Žižkov, kde žije a tvoří už od 70. let. Gobelíny, které v Branné vystavoval před dvěma lety, teď odpočívají v muzeu v Jilemnici a čekají na jiné vhodné využití.

Zajímavosti ze života

Rudolf Mejsnar se původně chtěl stát fotografem. Jako malý chlapec byl členem fotografického kroužku v Horní Branné a svůj první fotoaparát si koupil v místní drogerii za 12 korun. Když se však šel přihlásit do Nové Paky k mistrovi do učení, našel jen truchlivějící vdovu, nebožtíka a tmavou místnost plnou svíček.

Vrátil se tedy domů s nepořízenou a musel si najít jiný obor. Nevěděl, co dělat. A protože několik jeho dobrých kamarádů šlo studovat do Jilemnice na textilní školu, rozhodl se, že se ještě zkusí zeptat tam. Přišel za ředitelem, který ho nejdříve odmítl s tím, že jde pozdě – přijímací řízení už bylo uzavřeno. Když ale viděl Rudolfův smutný obličej a prohlédl si jeho dobré vysvědčení, nechal se přesvědčit. „Tak jsem se dostal tam, kam jsem nechtěl.“ Dnes už Rudolf Mejsnar nelituje nenadálé změny oboru a naopak je moc rád. Říká, že fotografie je pro něj jen pro zaznamenání hezkých chvil. „Dnes je fotografem každý druhý.“ Při malování se ale člověk může opravdu svobodně vyjádřit a vložit do obrazu emoce. „Je to víc tvůrčí práce.“

Dějinná mračna

Rudolf Mejsnar od roku 1936 navštěvoval školu v Dolní Branné a jeho učitelem byl pan Šlitr starší – otec známého hudebníka Jiřího Šlitra. Doba druhé poloviny 30. let ale nebyla moc veselá. Napětí ze strany německých obyvatel stoupalo a vše pak eskalovalo po mnichovské dohodě a v období tzv. druhé republiky.

Vojska Třetí říše 1. října 1938 přišla „zachránit pohraničí“ a česká Horní Branná byla od toho dne po dobu války oddělená od německé Dolní Branné. Kdo nebyl Němec, musel se ze dne na den z Dolní Branné vystěhovat. Učitel Šlitr nařídil svému synovi Jiřímu a tehdy desetiletému Rudovi přestěhovat ze školy v Dolní Branné exponáty a obrazy z biologického kabinetu, aby je zachránili před Němci. Celou noc z 30. září na 1. říjen 1938 pak tito dva chlapci jezdili s károu kyvadlově sem a tam a stěhovali školu do Horní Branné. Ráno už byla postavena na hranici závora a byla hlídaná nekompromisními německými vojáky.

Další zajímavá událost se odehrála v zimě před Vánoci v roce 1943. To už bylo Rudolfovi 15 let a hrál na housle v místní kapele Jendy Holubce. Němečtí vojáci ubytovaní v Herlíkovicích hledali zábavu na večer a jediná kapela široko daleko byla právě ta hornobrannská. Když jela kapela Vrchlabím, hudební nástroje sbalené na káře zapřažené za koněm, setkávala se s nepříjemnými pohledy. Město bylo téměř bez mužů, ti totiž bojovali na frontě. Potkávali tedy převážně ženy. V Herlíkovicích hráli v lágru, který sloužil jako pracovní tábor pro Židovky a Francouzky. Němečtí vojáci si nechali zahrát k tanci a všude byla spousta jídla. Cestou zpět už jela kapela raději zadními cestami, aby zbytečně neprovokovala obyvatele Vrchlabí.

Na vysoké škole v prvním roce (ještě před studiem u profesora Kybala) podal Rudův kamarád návrh na jeho vyhození ze studií, protože Ruda nedocházel na politické desetiminutovky. „Politická stranickost předčila kamarádství.“ V té době jezdil Rudolf kvůli své nemoci často do Krkonoš. Čerstvý vzduch a domácí strava byly skvělým lékem. Zachránilo ho, že hrál ve vysokoškolském uměleckém souboru na housle – tedy se aspoň účastnil nějaké společenské aktivity. Stále mu ale zůstal posudek politicky nespolehlivého občana.

Eva Vernerová
redakce@trutnovinky.cz

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama