reklama 

Malování je relaxace a možnost ponořit se do svého světa

10.7.2019  •  Kultura  • 
čtenost 892

Sympatickou výtvarnici Terezu Sobotkovou, která stojí za vznikem značky Hanunka, jsem zastihla v jejím krámku ve Vrchlabí. A bylo to právě včas! Další den byl totiž Den matek! Tereza mi tedy kromě poskytnutí příjemného rozhovoru pomohla udělat radost mojí mamce malým dárkem ze své tvorby.

Malování je relaxace a možnost ponořit se do svého světa

Většina malých dětí ráda kreslí a něco vyrábí. Zpozorovaly u vás mimořádný talent už učitelky ve školce?
Je pravda, že už v mateřské školce jsem velmi ráda kreslila. Od první třídy jsem chodila do různých výtvarných kroužků a později i na soukromé hodiny. Vzpomínám na to ráda. Myslím, že (mimo profesionálních pedagogů na odborných školách), jsem měla dva zásadní učitele, kteří mě velmi ovlivnili. Prvním z nich byl určitě pan Aleš Suk (rozhovor s ním přineslo březnové vydání Vrchlabinek), který mě učil výtvarnou výchovu na ZŠ na náměstí Míru. Dnes o něm všichni mluví jako o vynikajícím trenérovi, ale já měla to štěstí poznat ho jako velmi vnímavého učitele i co se týče výtvarného umění. Byl to veliký pedant a mně to vyhovovalo. Zatímco ostatní spolužáci z naší sportovní třídy asi trpěli, já byla jediná nadšená. Dal mi základy toho, co pak po mně chtěli na střední škole. Jmenovat musím i paní Renatu Opltovou, která mě připravovala na přijímací zkoušky. Pomáhala mi nejen s teorií, ale i s vedením kresby.

Tereza Sobotková

Vrchlabská rodačka je absolventkou Střední uměleckoprůmyslové školy v Železném Brodě, kde vystudovala obor ryté sklo. Dále pokračovala ve svých studiích na Technické univerzitě v Liberci (obor design skla a šperku). Ve druhém ročníku odcestovala v rámci projektu Erasmus studovat do Polska na AVU, kde po úspěšném absolvování získala magisterský titul. 

Hádám, že na základní škole jste byla ten typ žákyně, která si místo zapisování vzorečků z chemie raději kreslí po sešitě. Mám pravdu?
Přesně tak! Všechny moje sešity byly pokreslené různými karikaturami a podobně.

Měl někdo z vaší rodiny také výtvarný talent?
Ano, můj tatínek. Vím od něj, že na vojně si vedl takový ilustrovaný deník. Jinak o nikom dalším z naší rodiny nevím.

Studium oboru ryté sklo vyžaduje dávku trpělivosti a preciznosti. Naučilo vás to trpělivosti i v běžném životě?
V dobách studia jsem určitě trpělivá byla. I potom mi to ještě nějaký čas vydrželo. Dnes už to trošku odeznělo. (smích)

Tvoříte i na zakázku. O co mají lidé největší zájem?
Opravdu hodně jsem dělávala kresby do bytů ve velkých formátech. Posledním rokem už toho moc na zakázku netvořím. Měla jsem tolik objednávek, že bych současně nestíhala péči o svoji malou dcerku, a také se mi nedostával čas na vlastní tvorbu. Přijímám jen objednávky na svatby (svatební oznámení, svatební knihy a podobně). A také každým rokem dělám nové kalendáře a diáře. Znamená to vytvořit 24 nových ilustrací, které ještě nikdy nikde nebyly. Více toho už není v mých silách.

Jakou nejméně obvyklou žádost jste dostala?
Neobvyklé byly nabídky malování na stěny, některé firmy měly zájem o spolupráci při výrobě závěsů, povlečení a podobně. Chtěla bych ale především jít menšími krůčky a realizovat své vlastní projekty. V hlavě mám mnoho nápadů týkajících se například šitého zboží a kabelek.

Představte mi techniky tvorby, se kterými jste se setkala. Ať už v rámci studií, nebo vaší vlastní iniciativy…
Základem je modelování. Dále pak ryté sklo a zkoušela jsem i foukané sklo a tvarování skla na huti. Zkusila jsem si tavenou plastiku a lehané sklo. Neuvěřitelné možnosti jsem měla při studiích v Polsku, kde jsem se dostala i k mozaice, vitrážím, a dokonce jsem si „přičichla“ i k propagační grafice. Neuvěřitelným zážitkem pro mě byla tvorba forem na odlévání porcelánu. Používá se speciální metoda a technika, se kterou souvisí obrovské množství různých propočtů a výpočtu. Dělala jsem to rok a půl a dodnes nechápu, jak jsem to zvládla. Výsledkem byl set džbánu s hrníčky. Za tuto úžasnou zkušenost jsem moc vděčná.

Které využíváte nejčastěji v současné době?
Věnuji se už jen kresbě. Ovšem nejde o klasickou kresbu tužkou (tak si dělám jen skici), ale pracuji tenkými černými propiskami. Možná je to trochu neobvyklé, ale já s nimi ráda kreslila už ve škole. Používám také tuš a akvarel. Samozřejmě že vše nakonec zpracovávám v počítači.

Do jaké míry se jedná o práci a do jaké o koníček? Myslím tím – stává se často, že se vám vůbec nechce a musíte se do vytváření nutit?
Zpočátku jsem to vnímala hodně jako koníček. S přibývajícími objednávkami, hlavně na přání, se poměr práce vs. koníček srovnal. Obsahovalo to totiž příliš administrativy a komunikace přes počítač, a to není nic pro mě. Nemohla jsem tolik popouštět uzdu své fantazii.

Co je pro vás největší motivací a inspirací?
Nejvíce je pro mě inspirativní pocit, že si můžu v klidu sednout a nakreslit něco, co se bude líbit mně samotné. Při tom si opravdu odpočinu a užívám si, že kreslím.

Má výsledek vaší práce vždy takovou podobu, jakou jste si představovala, nebo se to někdy i „zvrhne“ a vás napadají průběžně nějaké změny?
Většinou začínám skicami, kde si upřesním, jak by měla finální podoba vypadat. Na dané téma jich udělám pět až šest. Baví mě a dokážu si s nimi vyhrát. Změny v originální kresbě jsou pak už jen minimální.

Máte tady ve Vrchlabí obchůdek. Co všechno tam můžeme objevit?
Založením jsem silný introvert, dlouho mi trvalo, než jsem našla odvahu obchůdek otevřít. Děsila mě už jen představa, že tu sedím a zákazníci vědí, kdo za tím vším je. Dnes už jsem si zvykla. A co tu můžete najít? Momentálně začala svatební sezona, tak tu mám velký sortiment svatebních přání gratulací, hrnečků a drobných dárků. Nejčastěji jdou na odbyt gratulace a přání. Velkým hitem jsou hrníčky a drobnosti (například klíčenky, zrcátka). Už rok spolupracuji s moc šikovnou švadlenkou. Myslím, že si rozumíme. Společně vymýšlíme nové kolekce. Našly jsme si firmy, které tisknou na látky.

Sídlí tu zároveň i vaše pracovna. Tvoříte tedy hlavně tam?
Před narozením dcery jsem tu kolikrát seděla od rána až do večera. Pracovala jsem a prodávala zároveň. Ačkoli mám úžasnou rodinu, která mě podporuje, tak s miminkem už to samozřejmě skloubit nejde. Jsem tu tedy jen dva dny v týdnu a pracuji po večerech doma, až když dcerka usne.

Posloucháte při tom třeba hudbu, nebo potřebujete klid?
Ani jedno, ani druhé. Potřebuji mluvené slovo. Miluji Šimka a Grossmanna, Cimrmana…

Máte pevnou pracovní dobu, tzn. každý den pracujete určitý počet hodin, nebo je to nárazové – podle potřeby nebo momentální „múzy“?
Přímo pevnou dobu určenou nemám, ale není den, kdy bych nekreslila.

Na které své dílo jste nejvíce pyšná?
Měla jsem tu čest dělat ilustrace pro nakladatelství Grada. Ani netuším, jak na mě přišli, ale zkrátka mě oslovili a já mohla dělat vystřihovací betlém. Potěšilo mě to. Vždyť spolupracovat s tak velkým nakladatelstvím, to je ohromná zkušenost. Letos jsem zase vytvořila pro Masarykovu univerzitu v Brně plakát pro Centrum léčivých rostlin. Byla to práce, která mě bavila. Také jsem pyšná na svoji maturitní práci z rytého skla, která byla otištěná do velké publikace 100% sklo a vystavená v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.

Můžete mi k některému výtvoru říci krátký příběh?
Každé svatební přáníčko má svůj vlastní příběh – zákazníci mi posílají své fotky, vypráví, jak se seznámili a podobně, a já to tak s nimi mohu sdílet od počátku jejich setkání. Mám radost, když mi pak (po zhlédnutí skic) prozradí, že jsem se opravdu „trefila“ a oni se v nich poznávají.

Co vám samotné malování přináší?
Pokud se nemusím striktně držet nějakých mantinelů, je to pro mě pokaždé uvolnění, relaxace a možnost ponořit se na chvíli do svého světa.

Pořádáte také výstavy?
Nepořádám. Ve Vrchlabí jsem měla jen jednu jedinou, kterou jsem chtěla uzavřít etapu, kdy jsem se řadu let věnovala sklu. Bylo to po návratu ze studií v Polsku. Objela jsem školy, kde jsem studovala, a zapůjčila si exponáty, které tam po mně zůstaly. Sice jsem měla a mám dost nabídek k umístění především originálních ilustrací hlavně do kaváren, ale zatím jsem si nějak netroufla. Třeba ten čas jednou přijde.

Máte malou dcerku. Už u ní pozorujete, jestli se „pomamila“?
Dcerce je teprve jeden rok. Je pravda, že ji „kreslení“ láká, protože mě neustále vidí s tužkou v ruce. Máme už hodně pokreslených prostěradel i tepláčků.

Myslíte si, že se výtvarná zručnost dá do jisté míry naučit?
Měla jsem výborného pana profesora na sklářské škole v Železném Brodě, který nám tvrdil, že on sám nikdy neměl výtvarné vlohy, ale protože chtěl, kreslit se naučil. Vystudoval AVU. Důležité je ovládat teorii kresby a ta se dá vyčíst z knížek, naučit se. Sama jsem připravovala čtyři studenty na přijímací zkoušky. Chodili za mnou vyloženě jen kvůli teorii a kresbě zátiší.  Jakmile jsem jim poradila, na co je třeba se soustředit, zaznamenali veliké pokroky.

A manžel sdílí vaše nadšení?
Ve svém manželovi mám ohromnou podporu! Pomáhal mi vybudovat i tento krámek, o víkendu hlídá dceru, abych mohla kreslit… Je zlatý.

Jak vyplňujete svůj volný čas, při čem si nejraději a nejčastěji odpočinete?
Ráda čtu, hlavně životopisy, a dívám se na dokumentární filmy. Mým největším koníčkem je ale focení: fotím hodně a ráda. Samozřejmě fotografiemi také propaguji své zboží.

Gabriela Jakoubková
redakce@trutnovinky.cz
foto: Petr Ticháček

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama