Sobota

17. dubna 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Pohádka: Proč rozkvétá na loukách kohoutek luční?

25. 11. 2020

page.Name
V malé vísce na dvorku pěkného domku se od ráda do večera ozývalo krákorání a starostlivé kvokání. Krákorání patřilo hejnu slepic a kvokání staré kvočně vodící za sebou deset roztomilých zvídavých kuřátek. Nejzvědavější mezi nimi byl maličký kohoutek s červeným hřebínkem. Velice brzy mu dvorek nestačil a vydal se na průzkum velké zahrady a poté dokonce prolezl okem drátěného plotu na louku nacházející se u lesa.

Ač se kvočna zlobila sebevíc, neposlechl a toulal se tak den co den. Sice rychle rostl a za pár dní se okem drátěného plotu již neprotáhl, ale náhodně objevil pod plotem velkou díru, vyhrabanou bývalým psem Vořechem a dál utíkal ze zahrady, kdykoliv se mu zachtělo.

Na blízkou louku a k lesu ho to lákalo stále víc. Co tu bylo zajímavého. Kolik tu jen kvetlo květin. Poletovali tu nádherní pestrobarevní motýli, skákali veselí luční koníci a z lesa se ozývalo tolik zvláštních zvuků. Dokonce se tu potkal s malým zajíčkem. Jeho každodenní toulky se nelíbily ani Sluníčku, které vše vidělo a kohoutka mnohokrát napomínalo a varovalo, neboť nedaleko v lese byla liščí nora, kde bydlela věčně hladová liška. Ani Sluníčku však kohoutek nevěřil, vždyť všude bylo tak krásně.

Jednou však, bylo to nedlouho před polednem, když na pokraji lesa pozoroval mravence, se zničehonic objevila mezi stromy liška. Ani by si jí nevšiml, kdyby na ni svým varovným výkřikem „Pozóoór liška!“ neupozornila všudypřítomná sojka. Kohoutek sice lišku nikdy neviděl, ale ze sojčina varovného výkřiku vytušil, že je zle. „Domů, jen rychle domů,“ blesklo mu hlavou a rozběhl se, co měl sil, zpět. Za chviličku se lišce sice ztratil ve vysoké luční trávě, ale k díře pod plotem bylo ještě hodně daleko. A nožky ho tolik bolely. Choulil se a strachy se neodvážil ani pípnout. Netušil, jak je liška  blízko.

Naštěstí vše zpozorovalo Sluníčko! Rychle vytáhlo svůj kouzelný proutek a v mžiku tu místo vyděšeného kohoutka stála vysoká květina kvetoucí růžovým roztřepaným květem, který nápadně připomínal kohoutí hřebínek. Mlsná liška odtáhla s nepořízenou a na palouk se již ten den nevrátila. Sluníčko poté proměnilo kohoutka zpět do jeho podoby a zle mu vyčinilo. Třásl se ještě strachy a sliboval, že již nikdy ze zahrady neodejde. Slib daný Sluníčku splnil a více se již na nebezpečný výlet nevydal. Jeho pozdější radostné kokrhání vítající ráno Sluníčko se později ozývalo již jen z míst, kam se liška nedostala.

Jen peříčko po něm tehdy zůstalo v trávě. Sluníčko jej proměnilo v onu půvabnou květinu s růžovým květem, která od té doby na louce vyrůstala a rok co rok počátkem léta její střapatý květ kohoutkovi připomínal, že neposlušnost se často nevyplácí. A tak tomu zůstalo dodnes.

Alena Křivská
Autorka ilustrace: Lenka Lásková