Stein27: Na pět písniček přišlo tisíc lidí. Nechápal jsem

Petře, vysvětli na začátku, proč sis zvolil jako své umělecké jméno zrovna Stein27? Znamená něco?
Nemá to žádnou velkou backstory. Už od malička jsem si skládal básničky a psal písničky, což v období puberty přešlo v to, že jsem si koupil první mikrofon a začal si i něco nahrávat. Když jsem se potom dostal do fáze, že jsem házel už nějaký svý první amatérský dema na Soundcloud, už jsem tam měl mít nějaký pseudonym. Nic mě ale nenapadalo. Nechtěl jsem používat jméno Petr Adámek, které mi nepřijde moc atraktivní. A v tu chvíli, kdy jsem měl záložku na registraci rozkliknutou, jsem se zrovna díval na let‘s play z mojí oblíbené hry Wolfenstein. Obrátil jsem slova, přidal moje herní číslo 27, které jsem nosil i na sporty, a vznikl Stein Wolf 27. Když jsem pak přešel na YouTube, potřeboval jsem to zkrátit a řekl jsem si, že víc důrazný a hezčí bude jen to Stein27.

Uvažoval jsi ještě o nějaké jiné přezdívce?
Chtěl jsem být Diego27, ale vzhledem k tomu, že jsem světlý typ s modrýma očima, se to ke mně moc nehodilo. Jméno Diego se mi ale líbí, je to jméno mé oblíbené postavičky z Doby ledové – šavlozubého tygra, a proto jsem takhle pojmenoval aspoň svoji kočku.

Kdy tě napadlo, že z tebe bude rapper?
Asi když jsem kvůli tomu v devatenácti odešel z práce. Dlouho jsem to bral jako koníčka a nenapadlo mě, že by se tím dalo uživit, ani že bych tím mohl někoho ovlivnit, krom pár svých kámošů, kterým to pošlu a oni mi řeknou, jestli to je dobrý, nebo není.

Čím ses živil?
Dělal jsem programátora a obsluhoval jsem CNC stroje. To mě ale vůbec nebavilo. Nespatřoval jsem v tom nějakou svou vidinu prospěšnou světu – dělat šroubky, matičky a různé další doplňky do koupelen. Kvůli tomu jsem dal výpověď v práci a rozhodl se, že budu dělat muziku a budu se tím živit.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v TUTV podcastu.

Co bys řekl o tom, jak vypadá aktuální česká rapová scéna?
Myslím, že máme dobrou scénu, i když slovo scéna se mi trošku protiví. Říkal bych, že jsme spíš komunita. V Česku a především na Slovensku máme dobrý marketplace, ale je těžké se prosadit hlavně z toho důvodu, že je tady několik držáků z velkých labelů. A jak jsme malá země a je tu spousta velkých skupin, které dělají dobrou hudbu, tak nový člověk to má složité.

Ale tobě se podařilo prorazit.
Mně se to podařilo, protože jsem byl vždycky z nějakého důvodu ve správný čas na správném místě. Dodnes tomu nikdo nerozumí. Často se o tom bavíme ve studiu, jak nám to vyšlo. Fakt to nechápu. Prostě malinké osudové krůčky. Ať už jde o to, že jsem se pohádal doma a odešel z domu, anebo se rozešel s přítelkyní a začal jsem bydlet sám. Byl jsem sám zavřený ve svém prvním bytě a tam jsem vlastně napsal veškerou hudbu, která mě vystřelila nahoru. Je za tím i spousta kontaktů, kdy jsem se s někým potkal u piva nebo na baru a ta osoba mi pomohla v cestě nahoru.

Sám sebe charakterizuješ tím, že děláš spíše smutnější hudbu. Napsal jsi i nějaké veselejší písničky?
Ani ne, možná pár. Ale je to kvůli tomu, že nejsem takový fabrikový writer písniček, že bych si každý den sedl a musel něco napsat. Mám to spíš jako volnou jízdu, kdy mapuju svoje nálady a emoce. A většinou převažuje to, že písničky píšu ve smutnějším rozpoložení, což mě právě dotáhne k tomu papíru a tužce. Pro mě je to taková terapie, která mi pomáhá. I proto mám málo hudby. Vydaných mám asi jen 30 písniček, přičemž hudbou jsem se začal živit už po pár písničkách. Dokonce až tak brzy, že repertoár mých prvních koncertů obsahoval jen čtyři nebo pět písniček. Každou z nich jsem musel dvakrát opakovat, aby měl koncert aspoň třicet minut. To byly srandovní časy, ale lidi stejně chodili. Zazpíval jsem venku pět písniček a přišlo na mě tisíc lidí. Šílený.

Loni na podzim jsi vytvořil svou debutovou desku Teorie pádu. Jak vznikla a našla si posluchače?
Album jsem nosil v hlavě od samého začátku, ale chtěl jsem se držet strategie toho svého boomu, že mi fungují singly, které vycházejí jednou za dva tři měsíce. Každý má hezký videoklip, každý má dobré promo. Každý má čas na to, aby se posluchačům vryl do uší a paměti. Na album jsem si tak počkal tři roky. Mrzí mě ale, že jsem s ním nemohl objet tour. Je akčnější, především bylo určené na koncerty a ne moc do sluchátek. Ale jsem rád, že se desce dařilo a pořád daří.

V trutnovském Uffu jsi nedávno natočil videoklip k songu Stmívání. Jak k tomu došlo?
Za celou spolupráci s Uffem jsme všichni z našeho labelu moc rádi. Začalo to tím, že se nám ozvali, jestli bychom tam nechtěli udělat koncert, a tak jsme na léto plánovali velký koncert. Bohužel kvůli koroně se neuskutečnil. Dohodli jsme se tak potom aspoň na spolupráci k videoklipům. Uffo má velkou stage, která se dá jakkoliv nasvítit, což jsme potřebovali k vytvoření temného ateliérového prostředí, v němž se klip odehrává. Mnohem víc ale plánujeme potenciál Uffa využít teď na druhý klip.

Můžeš prozradit víc?
Půjde také o písničku z nového alba, Poslední tag, a prostory Uffa se nám k tomu vyloženě hodí. Nebude to typický rapový nebo popový klip, kde bych stál před kamerou a odříkával text. Půjde o hodně artové záběry, které si člověk musí sám přebrat, např. jak černá tekutina teče po skle, a my k tomu potřebujeme dokola udělat velký bílý prostor. Musím přiznat, že jsem nikdy v takovém sále nebyl. Docela nás překvapuje, že jsme o Uffu nic dřív nevěděli, protože my pořád hledáme nějaké prostory pro koncerty nebo natáčení. Moc si toho vážíme, že jsme dostali možnost tady pracovat, že nám lidé z Uffa věří a líbí se jim to, co děláme.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Mike Roft Records