Pro ikonu krajinářské fotografie Jiřího Havla jsou Krkonoše celoživotní láskou

Jeden z nejvýznamější fotografů zejména Krkonoš byl na nedávné vernisáži symbolicky obdarován květy z Rýchor a Albeřic, míst, která lze najít na jeho snímcích v rozmanitých podobách. Výstava zahrnuje 90 fotografií jeho bohaté tvorby, tedy stejný počet, jako je Havlovi let. Ředitelka galerie Lucie Pangrácová v této souvislosti připomenula, že byly vybírány z tisíců neuvěřitelných snímků.

„Našim cílem bylo nejen vystavit 90 fotografií k Havlovým narozeninám, ale především vzdát hold Jiřího naprosto výjimečné tvorbě, který hory zachycuje neopakovatelným způsobem. Soustředili jsme se při tom na jeho kraj, který je mu blízký geograficky a hlavně srdečně. Vytvořili jsme několik celků, které nejsou řazeny chronologicky, ale spíše výtvarně reflektují Jiřího tvůrčí polohy,“ vysvětlila smysl výstavy ředitelka.

Tvorba Jiřího Havla, jak je patrné z expozice, vychází z lásky ke krajině, tedy k prostoru, kde se člověk setkává sám se sebou, podobně jako v době romantismu. Právě romantikům můžeme vděčit za to, že se na krajinu díváme takovým způsobem, jakým se na ni dívá právě Havel. „Prostor, který ho obklopuje, zná velmi dobře ve všech světelných proměnách i proměnách ročních období.  Objevil pro nás způsob, jakým se lze dívat na Krkonoše, jak hledat jejich krásu,“ řekla Pangrácová.

Není žádným tajemstvím, že Havel má nesčetné množství následovníků. Dalo by se říci, že jde o fotografickou školu Jiřího Havla. Následovníci šli totiž v jeho stopách, a to doslova na stejná místa a za stejných podmínek. Hledali kompozice, které on objevil. Mnoho takových autorů, jako je právě Havel, v dějinách české fotografie nemáme. Jeho snímky dramatických scenérií rýchorského pralesa v mlze, s odlesky sněhu či námrazy nebo s detaily horské flóry jsou pověstné svou výtvarností.

„Jeho objektivem se proměňují v grafická díla nebo dokonce malby,“ poznamenala ředitelka galerie. Havlova fotografická cesta za krajinou nebyla jen poutí krkonošskou, ale jeho kroky s fotoaparátem v ruce mířily také do Adšpašských skal a rovněž do zahraničí, například do Dolomit a dalších exotických destinací. Charakteristickým znakem snímků, kterým Jiří Havel zaznamenal krajinu, je lehkost a grácie, je to jako dobře zahraná skladba,“ uvedla Pangrácová.

Jiří Havel sám ke svých fotografiím nejvyšších českých hor v rozhovoru pro časopis Krkonoše sdělil, že trvalo poměrně dlouho, než se tyto hory naučil fotografovat, než se takříkajíc vyučil řemeslu. „Zpočátku nebylo nikoho, kdo by mi poradil, žádné fotografické učebnice ani příručky s krajinářskou fotografií neexistovaly. Tápal jsem v technice, výtvarném vyjádření, nevěděl jsem co fotografovat, ani jak,“ vrací se do svých začátků Havel.

Jeho, jak říká, trápení skončilo v létě roku 1956 v jilemnickém muzeu na výstavě fotografií Zdenko Feyfara. „Ta pro mě byla úplným zjevením! Do té doby nikdo tak objevně a osobitě Krkonoše nevyfotil, jeho fotografie mě uchvátily, pan Feyfar se stal mým velký vzorem. Ať už to bylo zásluhou této výstavy, nebo snad i mým vlastním přičiněním, od té doby se mi začalo fotograficky dařit,“ dodal Mistr krajinářské fotografie Jiří Havel, jehož výstava v městské galerii potrvá do 28. srpna.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek