Úterý

30. listopadu 2021

Nyní

-2°

Zítra

Svátek má

Z pohádkového kouzelníka se stal zmatkující detektiv

24. 4. 2021

page.Name
Nejprve hlavní postava ve filmové pohádce Kouzelník Žito, kterou Česká televize vysílala na Štědrý den, takže ji vidělo téměř 2,5 milionu diváků. Aktuálně role policisty Martina Nováčka, jedna z klíčových postav historického detektivního seriálu Zločiny Velké Prahy, který každou neděli na ČT1 sledovalo kolem dvou milionů diváků. „Jsem rád, že se lidé dívají. Rozhodně si ale neužívám velkou popularitu. Nikdo mi nepíše, ani na ulici za mnou nikdo neběhá s prosbou o podpis nebo rozhovor,“ říká skromně herec Denis Šafařík (27), který dětství a mládí prožil v Hostinném, Trutnově a Žacléři, nyní ale žije v Praze.

Sledoval jste v televizi Zločiny Velké Prahy?
Díval jsem se s pár přáteli každou neděli. Samotného mě občas překvapí, co všechno v seriálu je. Točili jsme ho před dvěma lety, takže některé věci z natáčení už jsem zapomněl. Rád se ale pobavím nebo se nechám překvapit.

Považujete seriál z dob první republiky za povedený?
Osobně ano. A když to vezmu podle ohlasů lidí z mého okolí, kteří mě sice mají rádi, ale zároveň jsou ke mně dost kritičtí, tak rovněž ano. Důkazem je i sledovanost, která se konstantně drží na dvou milionech. Dobový seriál si svého diváka našel!

Jaké to bylo hrát začínajícího nezkušeného policejního agenta, tak trochu i zmatkaře Martina Nováčka?
Myslím, že s Martinem mám něco společného. Třeba právě ono zmatkaření máme podobné. V něčem se ale lišíme. Co nemáme společné, to jsem prostě musel v seriálu zahrát. Ale celkově mi postava Martina přišla sympatická.

Další hlavní postavy kriminalistů hráli zkušení herci Jiří Langmajer a Jaroslav Plesl. Neměl jste kvůli nim trému?
Nervózní jsem byl, ale oni naštěstí neměli tendenci mě poučovat. Hrát po jejich boku bylo velmi příjemné. Myslím, že jsem se od nich mnohé naučil, a hodně mě to motivovalo do další práce.

Denis Šafařík

  • narodil se 8. března 1994 ve Vrchlabí
  • do 11 let žil s rodiči v Hostinném, pak 2 roky studoval konzervatoř v Praze
  • v Trutnově chodil do Základní školy R. Frimla a studoval místní gymnázium
  • coby středoškolák rok studoval v USA
  • loni v červnu zakončil studium na DAMU, je tedy diplomovaným hercem
  • v prosinci 2018 se proslavil hlavní rolí ve filmové pohádce Kouzelník Žito
  • v únoru až březnu účinkoval v televizním seriálu Zločiny Velké Prahy
  • aktuálně žije v Praze

Bylo natáčení Zločinů Velké Prahy náročné?
Seriál se natáčel asi tři čtvrtě roku a v některých dnech to bylo poměrně krušné. Velmi důležitá byla příprava. Konkrétně to znamená skvěle naučený text, protože bez toho pak nejde nic moc zahrát. Snažil jsem se hlídat si osobní rozpoložení postavy, a to zejména v případech, kdy se točilo na přeskáčku. To se týkalo hlavě natáčení v ateliérech. Za natáčecí den se skákalo z jednoho dílu do druhého, a tím se samozřejmě musely měnit i vnitřní pochody postavy.

Vypadá to, že jste si rolí v úspěšném seriálu získal na svou stranu diváky. Po roli ve vánoční pohádce Kouzelník Žito vás spíš kritizovali…
Hrát hlavní roli v pohádce, která běží na Štědrý den v hlavním vysílacím čase, s tím jde velká prestiž, ale zároveň je to také velká zodpovědnost. Pro mne byla pohádková role mojí úplně první filmovou rolí, a hned hlavní. Byla to pro mě obrovská zkušenost a klidně bych do toho šel znovu. Díky tomu už jsem při natáčení Zločinů Velké Prahy měl nějaké zkušenosti, bez kterých se člověk neobejde.

Trutnovská herečka Monika Timková to kdysi od diváků taky „slízla“, podobně jako vy za hlavní roli ve vánoční pohádce Princezna a písař. Počítal jste předem s možnou kritikou?
Jako herec musím s kritikou počítat, obrnit se vůči ní. Když se ale bezprostředně po odvysílání pohádky kritika objevila, příjemné to samozřejmě nebylo. Naštěstí přišlo i dost povzbudivých zpráv. Pohádku vidělo kolem 2,5 milionu lidí, to je obrovské číslo. Reprízuje se třetí rok, naposledy ji vidělo milion diváků, takže si své diváky našla. Jasně, někdo má radši klasiku, jako jsou Tři oříšky pro Popelku, ale nikdo se přece na Kouzelníka Žita povinně koukat nemusí. Režisér Zdeněk Zelenka si mě vybral z nějakého důvodu a já jsem mu za to opravdu vděčný.

Byl jste se svým hereckým výkonem spokojený?
Věděl jsem, kde byly moje plusy a kde minusy, kde to mohlo být lepší. Každý, kdo v životě na něčem pracoval, ví, že někdy to je tak trochu pokus – omyl. Něco se třeba dvakrát nebo třikrát nepodaří a pak najednou ano. Pro mě je důležité být obklopený lidmi, kteří vám pomáhají se zvednout a zlepšit se, než být obklopený lidmi, kteří vás po prvním pádu nechají ležet.

Ještě jedna věc se objevila po pohádce Kouzelník Žito. Lidé vás začali srovnávat s Václavem Neckářem, který hrál prince v Šíleně smutné princezně.
Ano, je to věc, na kterou odpovídám v každém rozhovoru. Každý se mě na to ptá. Říkají, že mám podobný vzhled, hlas a možná i projev. Já si to nemyslím. Doufám, že to srovnávání časem přestane.

Po hlavních rolích ve sledované pohádce a oblíbeném seriálu k vám asi směřuje hodně žádostí o rozhovory, že?
Rozhovory mi nevadí. Rád mluvím o svých zážitcích, je to i jistá propagace filmu či seriálu. Nerad mluvím jen o svém soukromí. Občas se mi točí hlava z toho, že musím odpovídat na to samé, ale tak to prostě je. Ale nepředstavujte si to tak, že by mě po městě naháněli novináři se žádostmi o rozhovory nebo ve snaze mě s někým vyfotit. To se možná děje v Hollywoodu, ale ne v Praze. Ta je velmi klidná, tam si každý může dělat, co chce.

A co nabídky na další role, je jich nyní víc?
Doba je komplikovaná, teď je skoro vše úplně pozastavené. Nové projekty se prakticky nedělají. Minulý rok jsem nazkoušel dvě inscenace, za což jsem rád, ale nehrajou se, protože divadla jsou zavřená. Ale zas byl čas zařídit si jiné věci. Loni v červnu jsem udělal státnice na DAMU, takže jsem konečně vystudovaný herec. Udělal jsem si taky řidičák. Teď aktuálně bohužel žádná práce není, ale soustředím se na jiné věci. Pokud má člověk chuť dělat něco kreativního, tak si něco najde. Kreativita se dá hledat různě. A já ji momentálně našel v realizaci vlastního filmu, ke kterému dopisuji scénář a brzy se začne natáčet.

Jaká byla vaše cesta k herectví?
Vzal jsem to nekonečně dlouhou oklikou, která ale byla z mého dnešního pohledu potřebná. Zařídila, že když jsem se herectví začal věnovat, měl jsem v sobě základní balíček lidství, za který jsem dnes moc rád. Celá cesta začala asi ve čtyřech letech, když mi babička s dědou v Žacléři koupili loutkové divadlo. Tehdy jsem si řekl, že budu loutkoherec. Jenže pak jsem chtěl být tanečníkem, potom pro
změnu lékařem, a nakonec jsem se stal hercem.

Dětství jste prožíval v Hostinném. Jaké bylo?
Krásné. Bydleli jsme v paneláku, všichni se tam znali, padesát dětí venku před domem, rodiče vysedávali venku s kávou… Zůstaly mi z toho krásné vzpomínky. Od první třídy jsem navštěvoval taneční kroužek pod vedením Sylvie Bednářové. Byl jsem tam tehdy jediný kluk, takže se mi hned dostalo jisté pozornosti. Do toho jsem ještě chodil na dramaťák a zpívání, takže už od první třídy jsem měl dost uměleckých kroužků. V páté třídě mi Sylvie navrhla, abych šel studovat balet na pražské konzervatoři.

Jak jste v jedenácti letech zvládl přesun do Prahy?
Byl to šok. Ale rodiče mi důvěřovali. Věděli, že se tanci věnuju už pět let a že dostat se na konzervatoř je úspěch. Já se Prahy a bydlení na internátu ani tolik nebál, spíš se báli oni o mě. Pro mě to bylo splnění mého snu, dobrodružství. Byl jsem už tehdy zodpovědný, musel jsem si vařit, uklízet, vystačit si s penězi, najít si cestu z internátu v Roztokách do školy v Hlubočepích, která trvala hromadnou
dopravou asi 45 minut. Zvykal jsem si, ale všechny důležité věci jsem zvládl. Domů jsem jezdil jednou za týden, za dva, na víkend. Ve třinácti letech jsem ale musel studium ze zdravotních důvodů ukončit, měl jsem problémy s kyčlemi.

Jaký byl návrat na venkov, konkrétně do Trutnova?
Nastoupil jsem do osmé třídy Základní školy Rudolfa Frimla, a to byl v porovnání s Prahou velmi tvrdý střet s realitou. Nic proti škole, dala mi další potřebné základy, ale společensky jsem přišel mezi žáky, kteří neměli téměř žádné ambice. A na to jsem nebyl zvyklý. Byl jsem uvedený jako baleťák, co přišel z Prahy, takže tam byly i nějaké pokusy o šikanu, ale hlavně tam děti neměly velké cíle. Mnozí si to tam chodili jen odsedět. Mám z té doby dodnes jednoho kamaráda, který byl ve třídě jedním z mála ambiciózních.

Na trutnovském gymnáziu to bylo lepší?
Tam už to bylo samozřejmě jiné. Mezi studenty byli většinou lidé, kteří tu školu chtěli dělat, viděli nějakou životní perspektivu a byli kreativní. Prostě jim nešlo jen o to odsedět školu, pak jít kouřit někde za roh a nic nedělat.

Proč jste vlastně jako umělecky vyhraněné dítě šel na gymnázium?
Byl jsem právě ve fázi, kdy jsem odmítal uměleckou činnost. Zlomil jsem nad tím pomyslnou hůl. Gymnázium jsem šel studovat proto, že jsem pak chtěl pokračovat ve studiích na medicíně. Chtěl jsem být lékařem, takže gympl pro mě byl v tu dobu ideální. Byla to jediná možná škola, na kterou jsem mohl jít.

Kdy jste poznal, že skutečně chcete být hercem?
Po třetím ročníku gymnázia, když jsem byl na ročním studijním pobytu v USA. Bylo tam krásné školní divadlo, já si vybral hudebně-dramatický obor, který jsem celý rok studoval. Obsahovalo to také herectví, a tam jsem si řekl, že bych to chtěl dělat. Takže jsem se přihlásil na hereckou univerzitu v Kalifornii. Přijímačky jsem sice udělal, ale nejprve jsem se vrátil do Trutnova dodělat si maturitu.
Z návratu do Ameriky nakonec na poslední chvíli sešlo z finančních důvodů. Studium bylo moc drahé, přitom možnost udělat tam kariéru nejistá.

Takže jste zamířil do Německa?
Já počítal původně se studiem v Americe a u nás si nedal žádnou přihlášku na vysokou školu. Tak- že jsem jel pracovat do Německa. Po necelém roce jsem se zkusil přihlásit na DAMU. Jedna herečka z Prahy mě připravovala na zkoušky a vyšlo to. Tím vlastně moje klikatá cesta skončila, u herectví.

Nezrazovali vás rodiče od herectví? Neradili vám vybrat si jistější povolání?
Mám výjimečné rodiče. Vždy ke mně měli nadstandardní přístup, věnovali mi hodně svobody, věřili mně a mým snům. Věděli, že mě to naplňuje. Nemuseli mě tlačit do toho, čím mám být. Takže když jsem řekl, že jdu na DAMU, tak kolem toho nebylo pozdvižení, naopak. Když jsem se dostal na výběrovou školu, tak mi řekli: Jo, my to věděli, že se dostaneš!

Zjišťoval jste, po kom máte herecký talent?
Jestli ho opravdu mám, tak možná po mojí mamince, která ráda jezdí do Prahy na moje inscenace. Divadlo sice nikdy nehrála, ale je neskutečně kreativní a inspirativní. Jednou si ji obsadím do filmu, aby se třeba projevil její skrytý talent.

Co vaše nejbližší plány?
Nekoukám příliš dopředu, žiju teď a tady. Jsem třeba rád, že dnes je hezké počasí a že po našem rozhovoru půjdu ven na procházku. Jinak se snažím číst a dělat nějakou smysluplnou činnost. Jak jsem již zmínil, dopisuji filmový scénář a je to velmi vzrušující. Vytvořil se kolem mě tým zajímavých lidí a já se nemohu dočkat, až film spatří světlo světa. Jmenuje se O malých věcech a kdo ví, třeba dorazí i do trutnovského Vesmíru.

Jaké zažíváte v covidové době pocity? Nemůžeme vás vidět v kině, divadle…
Vím, jaká je doba, uvědomuju si, v jaké fázi a náladě se nachází společnost, nemůžeme s tím moc dělat, ale nesmíme se z toho zbláznit. Snažím se být pozitivní. Čert vem peníze, čert vem slávu – hlavně, aby lidé byli v pořádku a zdraví.

Prý píšete poezii…
Ano, a rád. Je to pro mě druh terapie. Píšu ale jen, když to na mě přijde. Nenutím se k tomu násilím. A hodně mě baví pohádky, jednu se aktuálně snažím vydat.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv Denise Šafaříka