Malátný: Mám rád každodenní obyčejný život. V něm je obrovská inspirace

Michale, je to asi 20 let, co jsme si povídali u Dr. Maxe ve Vrchlabí po vašem koncertě k desce 1. signální. Vzpomínám si, jak jsme se rozplývali nad naší oblíbenou kapelou Stereo MC´s. Od té doby se spousta věcí změnila. Je vůbec možné v kostce říct, v čem ty vidíš největší transformaci sama sebe?
Před dvaceti lety jsem s batohem na zádech a kytarou v ruce přežíval po podnájmech, cestoval nejčastěji vlakem a užíval si svobodu, nezodpovědnost a rodící se úspěch kapely. Dneska mám ženu, děti, byt, chalupu, kytar asi deset, auta dvě a zajetou kapelu s dlouhým seznamem slušnejch písniček. Co se nezměnilo, je moje radost z hudby a společného kapelního života.

Do Krkonoš jste jezdili často a rádi, už jako Starý hadry. Hrávali jste ve Vrchlabí, Martinicích, Jilemnici, Huntířově a podobně. Je nějaký koncert v našem regionu, na který nejraději vzpomínáš? Případně, máš tam nějakou vtipnou historku?
Na všechna ta místa vzpomenu rád, ale nejsem vypravěčem veselých historek.

Vím, že je to vzhledem k vašemu formátu komplikované, ale nemáte s Fandou (Františkem Táborským, zakladatelem kapely, poz. aut.) někdy chuť se vrátit do malých klubů, kde jste začínali?
Formát neformát, my prostě rádi hrajeme a vždycky se budeme vracet do klubů, kde jsme začínali a kde se cítíme dobře. Je to jen otázka domluvy s managementem, když kapela bude chtít, tak kluby pojede. A kapela chce.

Píseň Vrchlabí prý vznikla, když jste se vraceli z koncertu právě od Dr. Maxe z Vrchlabí. Co přesně bylo tou inspirací a jak na to vzpomínáš?
Přesnou inspirací byl Renault Clio na letních gumách, kterým 28. prosince přijela paní Pušová pro svou dceru Martu a její kamarádku Marcelu, aby je po koncertu odvezla domů do Jičína. Kapelní dodávka odjela a já hledal někoho, s kým bych se mohl svézt. Holky mě vzaly. Z vděčnosti a pod vlivem atmosféry jsem cestou napsal text, který pak několik let ležel v šuplíku, než ho zhudebnil skvělej pianista a kamarád Karel Heřman.

Loni jste vydali intimní dokument Každej ví kulový, který velmi otevřeně vypovídá o vaší více než třicetileté historii. Mluví se v něm i o tvých depresích a strachu z lidí. Trochu mi to připomíná paralelu s Kurtem Cobainem z Nirvany, který prý nikdy nechtěl být slavný. Jak lídr jedné z největších českých kapel bojuje s popularitou? Dopadá na tebe někdy tíha slávy?
V první řadě to není strach z lidí, spíš jsou to neustálé pochybnosti o smyslu mojí práce. Nechodím tam od šesti do dvou a nikdy nevím, jestli to bude dobrý. Hudba je dobrodružství a to, že mě potom někdo pozná na ulici, je jen ta pověstná třešeň na dortu. Pro někoho sladká, pro někoho hořká.

Dokument je velmi osobní, odkrývá zásadní milníky kapely, rozchody s bývalými členy, smrt bubeníka Pavla Grohmana a tak dále. Věřím ale, že jste zažili i spousty světlých okamžiků. Mohl bys některé vypíchnout?
Zažili jsme toho hodně a těch veselých chvil bylo určitě víc. Miluju kapelní život. Zažili jsme pády, ceny, rozchody, radost i zklamání, ale pořád hrajeme a to je pro mě ten světlý okamžik.

Už jsi několikrát zmínil, že z těžkých životních okamžiků tě doslova zachránilo narození první dcery. Dnes máš holky rovnou tři, včetně manželky Petry. Jak tě dnes podporuje a drží rodina?
Docela se snaží. Mají to se mnou někdy těžké, ale rodina je středobod mého života, který bych nevyměnil za žádnou kapelu na světě. Ale to mi taky došlo až ve čtyřiceti.

Cítíš nějaké náznaky, že by chtěly jít holky ve stopách svého slavného táty? Co vím, tak Kačenka se už objevila v muzikálu, hraje na piano…
Káča hraje moc hezky na piano, na rozdíl ode mne to zvládne i z not, mladší Frída nejradši běhá, je v první třídě, vše objevuje. Mám z nich radost, ale kam povedou jejich cesty, je jen na nich, já jim jen předestírám možnosti.

Před dvěma lety vám vyšla nová deska v nové sestavě, dohromady jedenáctá deska Chinaski. Na albu se mimo jiné podíleli známí zahraniční producenti. Ty ses zmínil, že většina písniček vznikala po koncertech v šatně jen tak na španělky, z čisté radosti, že jsme spolu. Je tohle ta esence přirozenosti, která ti chyběla?
Ano, po patnácti společných letech jsme cítili velkou „únavu materiálu“ a ač jsme se všichni snažili, nenašli jsme z toho cestu ven. Změna sestavy byla logickým vyústěním situace. V nové sestavě jsem zase po letech ucítil pospolitost, radost ze společného prožitku, ze kterého můžou vzejít zajímavé věci.

Přiznám se, že se mi moc líbí píseň Báseň. Odráží potřebu žít teď a tady, nezabývat se minulostí a budoucností. Kde stále bereš inspiraci pro psaní písní?
Inspiruje mě život kolem, je to banálně jednoduché, ale je to tak. Čtu noviny, čtu knihy, chodím do kina, jezdím tramvají, raduju se z desek kolegů z branže, poslouchám, co si vedle mne lidé v kavárně povídají. Mám rád každodenní obyčejný život. V něm je obrovská inspirace.

Jaká bude 12. deska Chinaski?
Bude hodně pestrá. Noví členové už konečně ztratili zbytečný respekt ke mně a k Františkovi, jako k nejzasloužilejším členům souboru, a přinesli nápady, které by dřív neprošly. Máme novou zkušebnu, tam to drtíme od rána večera a na nic se netěším víc než na novou desku.

V těchto dnech vám vyšla kompilace Na vlnách, spolu, tělem i duší. Co na ní všechno najdeme?
Ultimátní výběr 66 písní, které jsou pro tuhle kapelu nějakým způsobem důležité.

Zmínil ses, že tvým velkým vzorem v psaní písní je Jiří Suchý. Navíc nyní hraješ v Semaforu, co je tedy nového u herce Michala Malátného?
Hraju v Semaforu ve třech představeních a každé setkání s tím pánem za zážitek. Jiří Suchý napsal pro naši kapelu text a já jen doufám, že mu ho nepokazíme a že si ho s námi zazpívá. Jinak herecké ambice nemám, rozhodl jsem se veškerou energii soustředit na kapelu.

Stálé přesouvání koncertů, nejistota, nedůvěra, ztráta peněz. To je aktuální téma covid. Na druhou stranu, některým to otevřelo nové obzory a trochu je to zklidnilo. Jak ty vnímáš tuto nevyzpytatelnou situaci?
Snažím se ze vzniklé situace vzít si to nejlepší. Možnost být co nejvíc s rodinou, mít čas na psaní textů a písniček, udržovat se v kondici, občas doma uvařit.

Někde jsem se dočetl, že bys rád s rodinou navštívil Japonsko. Co dalšího bys chtěl vedle muziky stihnout?
Do Japonska bych se chtěl určitě podívat, ale taky bych chtěl vidět na vlastní oči koncert Billie Eilish, Jacka Whitea nebo Black Keys. Je toho hodně, co bych chtěl stihnout, a naprostou většinou se to týká muziky.

Petr Ticháček
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv kapely Chinaski