Pěna, kapela založená na kamarádství. Na hudební scéně je čtyřicet let

U zrodu kapely stojí manželský pár Jitka a Dalibor Nováčkovi. „Musí být motivace a příležitost, pořád někde hrát,“ říká k tomu, aby kapela tak dlouho vydržela pohromadě, kytarista Dalibor. Houslistka Jitka poznamenala, že v kapele také musí být nějaký tahoun. „A to je právě můj muž Dalibor,“ dodává.

Na country scéně je vaše trutnovská skupina Pěna už čtyřicet let. Jak toto jubileum vnímáte a co vám jde při tom hlavou?
Jitka Nováčková: Začínali jsme v době totality. Dnes je samozřejmě úplně jiná doba i poptávka, vše se velmi změnilo. Je to ale pro nás celoživotní koníček. Přináší nám životní radost, naplnění volného času a spoustu kamarádů, kteří nám obohacují život a můžeme se o ně opřít.
Dalibor Nováček: Když porovnám dobu našich začátků a dnešek, je to úplně někde jinde. V současné době bilancujeme, hrabeme se ve starých materiálech včetně fotografií. Když jsme před těmi čtyřiceti lety chtěli někde vystupovat veřejně a mít za to nějaký honorář, nebyla to otázka nabídky a poptávky, jako je to dnes, ale byla to řízená akce. Museli jsme mít úřední razítko a absolvovat přehrávky. Bez toho bychom vůbec nemohli vystoupit. To už naštěstí vůbec není nutné.

Jak toto významné výročí oslavíte?
DN: Slavnostní událost související s tímto výročím se uskuteční v sobotu 18. března v Národním domě v Trutnově. Víme ale, že se to nedá oslavit pouze jednou. Celý letošní rok budeme jezdit hrát po různých akcích, v tuto chvíli jich máme naplánováno asi deset a přibydou další. Budeme se s našimi přáteli a fanoušky radovat, připravíme jim nějaké pěkné skladby, z nichž budou mít radost.
JN: Březnové vystoupení v Národním domě bude pro zvané hosty, protože těch kamarádů a příznivců máme tolik, že se při třicátém výročí kapely před deseti lety do Nároďáku ani nevešli. Proto jsme tenkrát připravili hodinový internetový on-line přenos, který ale letos neplánujeme. Myslím, že kapacitu opět naplníme.

Mysleli jste si na začátku, že budete své příznivce svou hudbou těšit tak dlouhou dobu?
JN: Byli jsme v té době velmi mladí a vůbec nás tehdy nenapadlo, že bychom mohli tak dlouho hrát a vystupovat. Hraní nás těšilo, příznivců a kamarádů přibývalo, prostě se to postupně vyvíjelo, a to trvá dodnes. Během té doby se nám narodily naše dvě děti. Dnes jednatřicetiletý syn a šestadvacetiletá dcera jsou v současné době členy kapely Pěna, což nám přináší radost.
DN: Byli jsme na začátku skutečně v teenagerském věku, takové ambice jsme vůbec neměli a ani o tom neuvažovali. Dělali jsme něco, z čeho jsme měli radost, co nás bavilo.

Pokud vím, vznikly jste 8. března na Mezinárodní den žen. Jak se to stalo? Byla to náhoda nebo záměr?
DN: Ano, naše první hraní se skutečně uskutečnilo 8. března v roce 1983 na Mezinárodní den žen, kdy jsme na pozvání našich známých vystoupili pro tkadleny z podniku Texlen ve Rtyni v Podkrkonoší. Vzpomínám si, že kromě hraní jsme tam tehdy dělali módní přehlídku, kdy jsme se přítomným předváděli ve veselých modelech.

Kam jste za čtyři dekády dospěli?
JN: Od klasických trampských písniček se to postupně s vývojem žánru posunulo k modernějšímu country. S tím souviselo i rozšíření nástrojového obsazení o bicí, baskytaru a sólovou kytaru. Kapelu jsme měli vždy postavenou více na vokálech, než na nějakých superlativních sólech. Jsme všichni amatéři.
DN: Na začátku byla skutečně spíše trampská muzika. Country je podobný žánr s podobným nástrojovým obsazením. Poptávka byla hlavně po evergreenech, které všichni znají. Postupem času jsme téměř opustili trampskou muziku. V současné době hrajeme písničky, které jsou staré čtyřicet i padesát let. V tom country, které přišlo z Ameriky, se už v té době hrálo s bicíma i elektrickou kytarou, a k tomu jsme za těch čtyřicet let také dospěli.

Při jakých příležitostech hrajete?
DN: Jsme kapela pro všechny příležitosti. Hrajeme tedy na bálech, country večerech, zábavách, mejdanech, slavnostech, dýcháncích, koncertech, výročích a oslavách hudbu pro všechny generace a příležitosti. Myslím si, že to tak bylo vždycky a platí to stále. Když jsem se díval, kde jsme hráli v posledních deseti letech, významnou část zahrnují oslavy narozenin našich příznivců, ale i lidí, které jsme znali málo nebo vůbec. Dominantní je dnes pro naši kapelu letní období, kdy se účastníme rozmanitých obecních slavností. Těch akcí přes léto je docela dost. 

Máte od svých fanoušků nějakou zvukovou vazbu?
DN: Mezi naše fanoušky většinou patří celoživotní přátelé i jejich potomci.
JN: Dokonce už třeba i jejich děti, které vyrůstají s tím, že rodiče s námi kamarádí a poslouchají country. Už jsme dokonce hráli na svatbách právě těch dětí. To je myslím dobrá zpětná vazba. Samozřejmě víme, že, jak stárneme my, staré i naše obecenstvo. Máme ale radost z toho, že nás poslouchá i mladší generace.

Hrajete převzaté věci nebo za ta léta sázíte i na vlastní repertoár?
DN: Většinu věcí, které hrajeme, jsou převzaté. V repertoáru máme ale několik písniček, které jsme doprovodili vlastními texty. Někdo v sobě má touhu skládat a textovat, my ale takové ambice nemáme. V současné době nacházíme velké množství skladeb, které se našim posluchačům líbí, a považujeme to za podstatné.

Účastněte se každý rok festivalů tohoto žánru?
JN: Někdy v roce 1987 jsme ve Rtyni v Podkrkonoší založili vlastní festival nazvaný Nota, který se koná dodnes a má tam velkou tradici. Na něm samozřejmě pravidelně hrajeme.
DN: Loni jsme v areálu rybníku Brodský v Červeném Kostelci zahajovali festival Brodský kotlík. Hráli jsme také na Hajnickém potlachu a mimo region jsme vystoupili na country festivalu Vandr pod mostem ve Skochovicích nedaleko Prahy.

Kolik koncertů za dvanáct měsíců odehrajete?
DN: Připravil jsem si statistiku za posledních deset. Za tu dobu jsme měli téměř 200 vystoupení. Třináct bylo zrušeno kvůli koronaviru. Kdyby nebylo pandemie, bylo by těch vystoupení ještě více. Veřejně hrajeme jednou za čtrnáct dní, za tři týdny.

Když tak dlouho, musíte vás bavit. Netrpíte ale někdy přece jen pocitem vyhoření?
DN: Určitě bylo několik krizových okamžiků, ale nebylo jich zase tak moc.
JT: Nikdy to nebylo tak, že bychom přestali hrát třeba na půl roku. To se určitě nestalo. Ty písničky nás vždycky nastartují.

Nedá mně to a musím se vás zeptat stejně jako při třicetinách Pěny, co se musím udělat pro to, aby kapela vydržela pohromadě, v tomto případě čtyřicet let?
DN: Musí být motivace a příležitost pořád někde hrát. Když nás oslovují pořadatelé různých akcí, je právě to, co nás drží a baví. Další důležité věci je, aby se stále dělo něco nového.
JN: V kapele také musí být nějaký tahoun, což je právě můj muž Dalibor, který dokáže všechno zorganizovat. Kdyby takový tahoun nebyl, tak se kapela za chvilku rozpadne.

Vystupujete stále ve stejné sestavě, nebo v průběhu let došlo ke změnám?
DN: Poslední desetiletí bylo v souvislosti se sestavou asi nejbouřlivější v historii kapely. Před rokem 2013 přibyly bicí a krátce po něm se vyměnil basista. Během dalších let přišla sólová kytaristka, kterou je naše dcera, a na sklonku minulého roku došlo ještě k jedné změně. Tři členové však hrají od úplného začátku kapely Pěna.

S muzikou jsou neodmyslitelně spojeny hudební nosiče. Máte za sebou určitě nějaká alba. Kolik jich je a mohli byste je představit?
ND: V poslední dekádě jsme v této oblasti moc aktivní nebyli. Máme pouze tři alba. První vzniklo v roce 1998 a jmenuje se ...a píseň bude Pěna. Pak jsme v roce 2005 natočili v limitované edici album Smečka č. 1, kde hrají nejen členové kapely, ale také spousta kamarádů. Třetí cédéčko vzniklo v roce 2008 a nese název Prakticky začínáme. Naší snahou je nyní je, aby z koncertu, který bude 18. března v Národním domě, vzniklo živé CD.

Country hudbu poslouchají převážně příznivci trampingu. Jste jimi také? Chodíte na vandry?
JN: Za mlada jsme na vandry chodili hodně. Teď už se věnujeme jiným věcem.
DN: Vandry byly tehdy v podstatě jeden z impulsů, proč naše kapela vznikla. Pár let nám to vydrželo a jezdili jsme na ně i s kapelou.

Trutnovsko bylo v tomto směru velmi aktivní. Nedávno vydal svoji třetí knihu s názvem Tramping na Trutnovsku v oblasti Sudet cestovatel, tramp a muzikant Jiří „Karas“ Jůzl. Znáte ho? Máte tuto knihu?
JN: Jirku samozřejmě velmi dobře známe a knížku už máme taky doma.
DN: Na křtu jeho knihy v Matesu jsme si spolu dokonce zahráli.

Kam se bude ubírat kapela Pěna v dalším čtyřicetiletí?
DN: Myslím si, že je třeba vydržet. Dokud nás to bude bavit, lidem se to bude líbit a bude motivovace, budeme pokračovat.

Máte nějaké plány?
DN: Máme už naplánované akce na letošní rok. Kromě vystoupení ke čtyřicetinám kapely, budeme hrát v Národním domě na Country bálu se Star Westem. Další vystoupení by měla být při různých příležitostech třeba v Martínkovicích, Petříkovicích, Velké Úpě, Úpici či na Guláš festivalu v Přívratu nedaleko Ústí nad Orlicí.

Dá se říci, že country skupina Pěna je vaše životní láska?
JN: Dá se to tak říci. Naše kapela byla vždy založena na partě. Jezdíme spolu na lyže, na kolech, na dovolenou. Jsme prostě celoživotní kamarádi, proto asi tak dlouho kapela drží pohromadě.
DN: Máme úředním razítkem potvrzeno, že jsme spolek. Ta naše spolková činnost ale není jenom o muzice, ale právě také o kamarádství.

Chtěli byste něco vzkázat svým posluchačům?
DN: Stejně jako musíme vydržet my, tam musí vydržet i naši posluchači.
JN: Přála bych si, aby na naše koncerty chodili rádi, aby je to těšilo. My uděláme všechno pro to, aby je naše muzika stále bavila.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek