Jiří Jůzl: Tramping je stále ve mně a zůstane už napořád

Letos vydal publikaci Tramping na Trutnovsku v oblasti Sudet, v níž podrobně zmapoval trampské hnutí, osady i osobnosti bývalého sudetoněmeckého území. „Ceny si velmi vážím, protože tramping je celý můj život. S odstupem času si říkám, že to není cena jen pro mě, ale pro celé trampské hnutí,“ řekl Jůzl.

Jirko, po nedávném převzetí Kulturní ceny města Trutnova ve Staré radnici jsi mně sdělil, že ti o tom, že ji získáš, řekla doma manželka Hanka.
Jednou jsem se vracel domů z naší nedaleké oblíbené hospůdky U Simči s kamarádem Lubošem Suchánkem. V té době vyšla moje zatím poslední knížka a on mně říká, že už jsem měl dávno dostat kulturní cenu města. Nebral jsem to moc vážně a myslel jsem si svoje. On ale podal návrh, abych cenu získal, což jsem v tu chvíli nevěděl. Asi tři dny před samotným předáváním mně ráno moje žena Hanka sdělila, že má pro mě překvapení. Nechtěla ho však hned prozradit. Když se odpoledne vrátila z práce, oznámila mně, že dostanu Kulturní cenu města Trutnova.

A jaká byla tvoje reakce?
Nejdříve jsem si myslel, že si dělá srandu, ale myslela to vážně.

Cena ti byla udělena za celoživotní působení v oblasti kultury, přínos Trutnovu a především za publikační činnost, zvláště v souvislosti s tvojí třetí knihou Tramping na Trutnovsku v oblasti Sudet. Byla to pro tebe satisfakce, že své aktivity děláš dobře?
Samozřejmě ty pocity byly velmi příjemné a potěšilo mě to. Psaní nejen té poslední, ale všech tří knih, shánění informací, dobového materiálu a fotografií mě stálo hodně práce a velké množství času. Navíc je v tom určitý podtext spojený s trampingem, který v předchozím režimu neměl nikdy místo, a dnes je to už více než třicet let obráceně. Toho si velmi cením, protože tramping je celý můj život. S odstupem času si říkám, že bych si tu cenu asi mohl zasloužit, ale není to jen cena pro mě, ale pro celé trampské hnutí.

Teď ses na trvalo zapsal do historie města a dostal se do elitní skupiny držitelů ceny, mezi nimiž nechybějí prezident Václav Havel, legendární fotograf Krkonoš Jiří Havel a mnozí další. Jaký z toho máš pocit?
Je to pro mě nejvyšší pocta a radost, že můžu být mezi takovými osobnostmi. S většinou z nich se znám nebo znal a to mě pochopitelně těší.

Jak na tvoje ocenění reagovali rodina, manželka Hanka a přátelé?
Všichni mně gratulovali a říkali, že cena je ve správných rukou. Moc dobře totiž vědí, jaké úsilí a odříkání stály za mými aktivitami. U třetí knihy jsem šel cíleně za tím, abych tramping v oblasti Sudet zmapoval co nejlépe, protože jsem věděl, že když to nedám do kupy já, tak už to nikdo neudělá. Ta práce, i když byla náročná, stála za to a měla smysl.

Je pro tebe i určitým závazkem?
To je více než jasné. Letos si chci od psaní odpočinout, ale plánuji vydat čtvrtou knihu, kterou už mám částečně rozpracovanou. Bude to taková moje osobní zpověď související zase s trampingem. Začal bych jednotlivými vandry z kroniky, kterou jsem vedl, pokračoval bych naší další osadou Hadinec v Orlických horách založenou v roce 1975 a tak dále. Knížka by mohla vyjít na konci příštího roku.

Kam jsi cenu doma umístil?
Zatím jsem ji ještě nikam nepověsil, ale už mám vytipované místo proti dveřím v pracovně, kde jsou všechny trampské rekvizity, a říkám jí srub.

Je o tobě všeobecně známo, že jsi tramp tělem i duší. Kdo tě k trampingu přivedl, kdy a kde to bylo?
Byl jsem tak trochu černá ovce rodu Jůzlů, protože v této rodině byli všichni vystudovaní vysokoškoláci. Mým cílem nebylo studovat, ale vyučit se. Navíc jsem vyrůstal uprostřed přírody v obci Kocbeře, kde jsem se cítil skvěle, a nechtěl se stěhovat do města, což se nesplnilo. V roce 1964 jsme se přestěhovali na sídliště v trutnovské čtvrti Kryblice. Tam jsem se stal součástí tamní party a z ní se vyklubala skupina, která měla vztah k přírodě, a začali jsme jezdit na vandry. Kamarád Ruda Rampouch Borůvka, který už bohužel nežije, pocházel z Náchoda. V nedalekém údolí Peklo měl srub, kam jsme jezdili. Další kamarád Petr Baudyš bydlel také na Kryblici a koukali jsme si do oken. Jeho rodiče měli chalupu nad tak zvaným Baťnákem a tam jsme jako čtrnáctiletí kluci taky vyráželi. Na obou místech se v roce 1965 můj vztah k trampingu vykrystalizoval. První vandr jsem v témže roce absolvoval do srubu v Kocbeři, kam mě to samozřejmě stále táhlo. Tam jsem také poprvé potkal skvělého muzikanta, skladatele a textaře Mirka Skunka Jaroše z osady Zlatý javor ve Dvoře Králové nad Labem, jenž později emigroval do Německa, autora věhlasných country písní Montgomery, Jižní eskadrona nebo Guantánamo, z nichž mnohé zlidověly.

Jak jsi přišel k přezdívce Karas?
Dostal jsem ji ještě v Kocbeři, mohlo mně být šest nebo sedm let. Stojí tam starý mlýn, nad nímž byla hráz s malým rybníčkem. V létě tam žili čolci, mloci a rybičky, o kterých jsem nevěděl, že se jmenují karas. Jednou jsem takovou rybičku chytil, přinesl ji domů a dal ji do napuštěné vany. Když přišel otec, ptal jsem se ho, co je to za rybu. Odpověděl, že je to karas. Toho se chytil brácha a začali mně tak doma říkat, to se rozneslo po vesnici a přezdívku Karas mám dodnes.

Při slavnostním okamžiku předávání kulturní ceny starosta města Michal Rosa řekl, že tramping je přirozená touha po romantice, láska k přírodě a především kamarádství, s ním se pojící úcta k člověku a ke svobodě. Máš na to stejný pohled?
S tím naprosto souhlasím, protože přesně vystihl podstatu a smysl trampingu.

Proč československý tramping vadil nacistům a později také komunistům?
Neměli ho pod kontrolou, byl svobodomyslný a to totalitní režimy nechtěly tolerovat. Nacisté i komunisté byli nejspokojenější, když měli všechno pod palcem.

Jak si tedy vysvětluješ, že v době, která svobodě moc nepřála, trampské hnutí i přes překážky poměrně vzkvétalo a dnes je spíše na ústupu?
Tehdy vzkvétalo právě díky překážkám. Byla tam touha je překonat, i když jsme si nedělali žádné iluze, a vytvořit si v okruhu kamarádů trampů vlastní ostrovy svobody. Dnešní doba je úplně jiná a existuje relativní svoboda. Zájmy mladých lidí jsou zcela odlišné, souvisí to i s technologickým pokrokem, touhou se společensky i profesně prosadit, nekonečnou řadou možností a na tramping tak nezbývá čas. Proto je jeho úpadek bohužel zřejmý.

Do jaké míry poznamenal tvůj život?
Jsem trampem už od útlého dětského věku. Projevovalo se to nejen tehdy, ale i dnes tím, že mě to stále táhne do přírody, mezi kamarády nebo na vodu. Je s tím spojené i cestování, která mám moc rád, tato doba v tomto ohledu nabízí neuvěřitelné možnosti. Tenkrát to tak sice nebylo, ale stejně jsme si to užívali do sytosti. V tom je to kouzlo trampingu. Navíc jsme si svobodu, kterou jsme v reálném životě postrádali, vytvořili mezi sebou na osadě. Vozili jsme tam později i své děti. Myslím, že tramping ovlivnil můj život docela zásadně a v mnoha směrech, je stále ve mně a zůstane už napořád.

Tvou další vášní je cestování, o čemž svědčí tvé první dvě knihy Z Trutnova na Nový Zéland a Z Trutnova na Colorado River. Čím tě tak přitahuje?
Hlavní roli hraje zase příroda. Vždy rád poznávám nové lokality v určité zemi, které si s chutí projdu pěšky. To mě vnitřně uspokojuje, městu se snažím vyhýbat. K srdci mně přirostla Kanada, ale hlavně Nový Zéland. Rád vzpomínám na návštěvu tamního Národního parku Fiordland, který patří mezi nejkrásnější místa v této zemi. Tam začala moje dvouměsíční trampská anabáze po této úžasné ostrovní zemi.

Pokud vím, chystáš se na potlach do Kanady.
Ano, vypravím se do Britské Kolumbie na západní úpatí Skalistých hor do přírodní divočiny nedaleko města Golden. Tam se odehraje potlach nazvaný Kanadské letokruhy, což je pokračování celosvětových potlachů, které tam začali pořádat kamarádi pro české emigranty z celého světa s tím, že se budou opakovat každých pět let. Byl jsem tam už dvakrát. Na pátém celosvětovém jsem získal třetí cenu v sólo zpěvu a na osmém dokonce první. Potlachy se zatím konaly v Kanadě, Austrálii, Spojených státech amerických a jeden ve Švýcarsku.

Kam by ses chtěl ještě vypravit?
Na Island. Moc rád bych se ale ještě vrátil na Nový Zéland, který považuji za jedno z nejlepších míst pro život na celém světě s úžasnými a vstřícnými lidmi.

Když se podíváš sám na sebe, kdo je podle tebe Jiří Karas Jůzl?
Myslím, že tulák o hvězdách.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek, Milan Lhoták a archiv Jiřího Jůzla