Dělal jsem Michaelu Jacksonovi bedňáka, říká hudební manažer Josef Sršeň

Máš za sebou výrazně plodné manažerské i hudební období. Projel jsi celý svět. Byl jsi součástí koncertů interpretů a kapel jako Iron Maiden, Michael Jackson, P!nk a tak dále. Jak se taková osobnost jako ty dostane do Krkonoš, přesněji řečeno do vísky Klášterská Lhota?
Je to velmi jednoduché a není na tom nic komplikovaného. Kromě pracovních záležitostí jsem trochu nechal vytřepat a vyvětrat i svůj osobní život. Potkal jsem paní a jako chlapec jsem se standardně zamiloval a krásně zde prožívám své nové období romantismu. Má v tom určitým způsobem prsty moje sestra, která žije ve Špindlerově Mlýně. Ona slavila svoje narozeniny a já se v roce 2020 snad poprvé po dlouhé době mohl zúčastnit jejích narozenin a moje sestra tam měla svoje kamarádky a takhle to celé vzniklo.

Vedle toho jsi i náruživý sportovec, takže jsi to tady v Krkonoších krásně spojil.
Ano, snažím se. Jsem na stupni hobbíka neboli amatéra. Ale pokud člověku nějakým způsobem tělo slouží a funguje, tak to mám rád a zúčastňuji se sportu jako takového. Samozřejmě už ne všeho, ale preferuji spíš běžky a kolo.

Nicméně věnujme se tvé práci. Ty jsi bez přehánění jeden z nejvýraznějších a nejžádanějších head stagemanagerů. Jak to celé u tebe vlastně tehdy začalo?
My jsme byli vlastně něco jako cirkusáci. Ona neexistovala tedy vůbec žádná škola, kde by se vyučovala produkce. Děje se tak až dnes na Vysoké škole umělecké a mně bylo ctí tam pár hodin vyučovat nebo být přizván do diskusí. Tehdy ale nic takového nebylo. My jsme byli banda nadšenců, kteří měli pozitivní vztah k hudbě a ke všemu kolem toho. Když se vrátím hluboko do minulosti, do předrevolučních „starých časů“, tak jsem se snažil být i hudebníkem, což mi příliš moc nešlo. Nicméně hrál jsem na bicí a zpíval v nevýrazných lokálních partičkách. Ale dál už jsem to nijak nerozvíjel.

Co bylo dál?
Pak přišla revoluce. Díky tomu, že se člověk předtím pohyboval ve světě hudby a mezi kapelkami, už nějaké známé měl. Ale ještě se vrátím v čase kousek nazpět. Těsně před revolucí jsem šel jako Honza s pytlíkem buchet do světa. V Belgii jsem nejdříve vyplétal nábytek z rákosu. V Bruselu jsem ale začal chodit do nějakých klubů a v hospodě člověk získá nejvíce informací a nejvíce se naučí. A tam jsem potkal nějaké lidi z klubů. Šel jsem s nimi a začal jsem dělat technika. A pak to šlo různě po světě, byl jsem ve Francii nebo v New Yorku. No a postupem času jsem se vypracoval.

Zmínil jsi kluby v New Yorku. Tam už ses seznámil s prvními zvučnými kapelami a interprety?
První pas, to je rok 1989 (dlouhá pomlka) a kapela Slayer. A hned nato byla Pantera. Byť jsem tam byl pouhým přicmrndávačem, tak můžu říci „jo, byl jsem tam“.

Jak dlouho jsi byl ve světě?
Ve světe jsem byl zhruba rok a dva měsíce.

A pak ses vrátil už do České republiky?
Jo. Tady jsem si udělal živnost. Přihlásil jsem se tady do firmy, která po revoluci vznikla. Jmenovala se Sound Service. Nyní už tato firma neexistuje, ale z ní se etablovalo spousta dalších firem, z nichž mnohé fungují doteď. V té firmě se nás potkalo více takových freelanderů a my jsme se dostali blíž k technice. Dozvěděli jsme se více o zvuku, vyráběli jsme kabeláže a opravovali bedny. Jinými slovy, už jsme se dostávali blíže a blíže k tomu jádru pudla a dělali jsme už takovou odbornou činnost. Tam už se jely produkční věci, logistika a tak podobně. A to už je zajímavé, protože se člověk dostane blíže kapele. Ale jak se říká, měl jsem štěstí a bylo mi přáno. Nic z toho se také nemuselo povést…

V této době už ses setkal se jmény jako Michael Jackson a dalšími…
Ano. V Praze byl jediný koncert a jasná story, ze které jsme si všichni dělali legraci, byla, že dva kluci zvednou červené telefony a jeden druhému řekne „hej, kámo, půjčíš mi támhleto velké letadlo, toho Antonova?“ a ten druhej mu na to řekne „jasně“. Nevím přesně, kdo ten koncert pořádal, ale já tam byl s bedňákama a už jsem jim rozděloval nějaké pozice. Do Kbel na letiště přilétala letadla a my měli k dispozici 57 kamionů. Přiletěl Antonov, já ho viděl poprvé v životě a spadla mi brada. A hlavně, Jackson byl jedinej, kterej si vozil ze Států všechno náčiní svoje. Jiné kapely, které jezdí světová turné, si všechny věci obvykle půjčují v Anglii nebo v Německu. Ale Jackson měl všechno svoje vlastní. Z Kbel na Letnou naproti stadionu Sparty odjíždělo oněch 57 kamiónů. Když se podařilo to letadlo vyložit a já si říkal „hurá, máme hotovo“, přišel takový klučina, který byl mimochodem produkční, a řekl, ať si dáme cigáro, protože za chvíli přiletí další letadlo.

A jak moc ses dostal k Jacksonovi?
Asi na sto metrů, ale takhle se to v této branži nebere. Já jsem tam byl v nějaké pozici. Byl jsem tam za bedňáka a měl jsem svoje úkoly. Ale tyhle hvězdy to mají úplně jinak. Přijíždějí na poslední chvíli. Jsou obklopeni ochrankou, mají s sebou rodinu. Chvíle před koncertem jsou v šatně, pak jdou na plac, odehrají a zase jedou pryč. Ale s někým se kontakt podaří. Když jsem dělal například Pet Shop Boys nebo nějaké další kapely, tak si mě zavolali a chtěli, abych jim něco napsal česky, protože potřebovali komunikovat s obecenstvem. Ale je to ojedinělá věc. Záleží samozřejmě i na náladě v kapele. Někdy nemají chuť komunikovat, ani když jsi v managementu. Turné je obvykle samo o sobě hodně náročná věc.

U Michaela Jacksona jsi byl něco jako „head-bedňák“, ale pak ses dostal ještě výš a výš. Jak to potom šlo dál?
Stále se ještě bavíme o devadesátkách. Přestože jsem ještě byl u firmy Sound Service, tak jsem si řekl, že si udělám vlastní firmu se zaměřením na tyto produkční věci. Zkrátka, že jsme schopni zabezpečit technické věci pro řadu kapel různého žánru. Nedělal jsem jen rock´n´roll, byť jako člověk mám raději tvrdší muziku, ale nevadí ani pop. Dělal jsem vážnou muziku, nebo třeba i Bocelliho. Teď budu dělat třeba Carrerase. Dělal jsem i Ruský národní balet, samozřejmě před covidem a těmi věcmi, co se nyní na Východě dějí. Ale jak se do toho člověk stále více noří, nabídky přicházejí a firma funguje.

Řekni nám nějakou zajímavou historku ze své práce, kterou je možno zveřejnit…
Jedna taková se například konala se zpěvačkou P!nk. Dnes už se tomu všichni smějeme. Pořádala to tehdy nějaká slovenská agentura. Konalo se to tehdy v nově postavené O2 aréně, tedy za dob Aleše Hušáka. Aréna byla nově postavený barák s vysoce nastavenými bezpečnostními pravidly. Produkce si tam pronajala halu a přivezli P!nk. Někdo z té produkce mi volal a chtěli pomoci zajistit dopravu. Měli tam požadavky, že chtějí bavoráky, a já měl potřebné kontakty, tak jsem jim tam lidi přivedl, aby se domluvili. Když to přeskočím k samotnému finále, šlo o celodenní boj, protože produkce byla dost rozpačitá a nejistá. Já tam seděl a oni za mnou stále chodili, jestli bych zajistil ještě tohle a tamto, takže jsem to tam ve finále skoro celé postavil a zboural. (smích) Přitom to byl kšeft, se kterým jsem neměl nic společného.

Jak je náročné celou akci zprodukovat, aby se vyhovělo požadavkům techniky i managementu, aby kapela byla spokojená…
Náročné to je. Zahraniční kapely a jejich týmy pracují jinak a mají před námi náskok zhruba 15 let. Samozřejmě musí se to začít komunikovat dlouho dopředu. Rok dopředu je minimum, kdy se kontrakty dohazují. Následně pak začne komunikace, podepíše se smlouva… Ale je to náročné, protože jsme v segmentu služeb a mnohdy nevíme, zda bude dobré počasí, zda přijdou lidi. Od toho se pak odvíjí, jestli vyděláš, nebo proděláš. Ale i z druhé strany je vždy cítit zájem, aby měli jasno, kam ty kapely či interpreti jedou a jak to tam bude vypadat.

Jaká byla pro tebe po producentské stránce nejnáročnější kapela?
Zde bych asi řekl, že ty nejmenší a nenápadnější kšefty bývají nejhorší. Tím nechci říci, že by to člověk podcenil. To si nemůžeme dovolit. Ale řekneš, tohle by mohlo být v pohodě. A vida, ono to v pohodě není. Ale čím je to náročnější a víc na tom pracuješ, jsi víc ve střehu. Ale zpátky k otázce. Pro mě byla blbá či taková horší zkušenost, nebo to bylo blbě nasazený… No, my jsme měli velký problém s nejmenovanou kapelou (L.P.). Ta produkce byla dost nepříjemná. Dělali jsme je v Praze ještě ve starý Tesla aréně a před nimi byla kapela Disturbed, což je dnes už slušná známá akvizice… Těm jsme dodávali zvuk a nějakou produkci přímo na místě. A vím, že ten jejich management – ne kluci z kapely - byl dost nepříjemnej a chtěl být nepříjemnej. Řeknu to asi takto, byl to nepříjemnej kšeft.

Před chvilkou jsi zmínil starý, čistý a surový rock´n´roll. Stalo se ti někdy, že by vystupující kapela nebo někteří její členové se před vystoupením dostali do stavu, kdy by koncert nemohli odehrát?
Ale jo. Nevím, jestli bych měl uvést konkrétní jméno, aby z toho nebyly problémy, ale na druhou stranu, ono to není podstatné. Řekněme spíš, že šlo o jednu kapela světového formátu… Do koncertu chybělo patnáct minut a já jdu zaťukat na šatnu. Já tam vlezl, a když jsem tam vlezl, tak jsem si říkal, že ti nezahrají ani „hoří“. Najednou přilítl nějaký frajer, asi jejich manažer, a řekl „klid, dej mi deset minut a všechno bude v pořádku“. Nekecám, za chvíli normálně vylezli. Raději ani nechci vědět, co do nich našlehal. Ale vylezli a každej si na pódium nesl ještě láhev. Ale oni tam přišli, odehráli a odzpívali set a všechno to proběhlo. Pak jsem zažil ještě jinou kapelu. Tu jsem sice nedělal, ale byl jsem se tam podívat za kamarádem, ale ti frajeři byli regulérně vožralí. Sice to odehráli, ale pak jsem četl, že lidi z toho nadšení nebyli. Zkrátka, když to s tím alkoholem přeženeš, tak to je blbý.

Jaké české či československé věci jsi dělal v minulosti a jaké děláš teď?
Bylo mi ctí, že jsem mohl dělat Lucii nebo jsem jezdil s Danem Landou. Dlouhý čas jsme třeba jezdili s Kabátama. Byl jsem u toho, když šli nahoru a začali z těch malých haliček jezdit spíš na velké stadiony. Jezdil jsem třeba i Mekyho Žbirku, to byl hrozně fajn člověk.

Bylo by třeba dobré zmínit, že se podílíš na řadě velkých českých hudebních festivalů.
Ano. Benátská noc, Votvírák nebo byl jsem na Rock for People, když se dělal ještě v Českém Brodě, a samozřejmě na dalších festivalech. Nicméně jediný festival, na kterém jsem nikdy nebyl, jsou Colours of Ostrava. Znám samozřejmě ty kluky, kteří dělají produkci, ale opravdu nikdy jsem tam nebyl. Ale práce si nevybírá a my máme léto hodně naplněné.

Pro jakou kapelu či kapely děláš v současnosti?
Už je to nějaký pátek, řekl bych už přes dvacet let, co pracuji s kapelou Škwor. Je to stále super. Ale potkávám se samozřejmě s řadou dalších kapel. Máme mladé akvizice jako například Blitz Union. Nicméně když jedeme se Škwory, tak se stejně potkáváme se všema kapelama, a jsou tam Dymytry, Harlej, Horkýže Slíže, No Name, Tublatanka a další. S nimi pokecáme a víme o sobě. Ale já dělám Škwor, a pokud kapele chceš dát maximum, ani nemáš čas na nějaké další kapely. Nicméně v produkční branži se všichni známe, a když je potřeba si občas vypomoci a jde to, tak si normálně vypomůžeme.

Co nového u Škworů?
Máme nového mladého nadějného kytaristu, který je od nás generačně odskočený. A je to hrozně cítit, protože s jeho příchodem se kapela nadechla. On jim hodně dává a sám si od nich může něco vzít. Nyní se nacházejí v tvůrčím období. Jinými slovy, sedí ve studiu a dělají desku, u níž jsme se dohodli, že ji letos vydáme. Zároveň máme výročí 25 let kapely a k tomu jsme si nadělili v O2 Universum dva koncerty. Takže makáme. Myslím, že se deska vydá. Každý týden máme porady a já vidím pokroky. Mám z nich radost. A až desku vydáme, tak bychom k ní chtěli v příštím roce jet halovou tour.

Zkusme se dotknout ještě jiného tématu. Předloni a loni byl covid, který dusil kulturu a koncerty. Nyní je vysoká inflace a zdražování. Jak se tyto jevy projevily či projevují v celé branži, ale i také vůli lidí chodit na koncerty?
Já bych na to rád odpověděl, protože to je velmi dobrá otázka. My se s tím všichni pereme. Všichni se musíme chovat jako podnikatelé. Všechno je potřeba zvažovat, musíme pracovat sami se sebou. Bojíme se víc a víc. Na druhou stranu jsme museli všichni podražit. Ostatně všechno kolem nás podražilo. Doprava, technika, lidi. A protože to neděláme jen pro zábavu, ale potřebujeme se i uživit, je pro nás ekonomická stránka věci velmi náročná. Musíme vytvořit takovou cenovou kalkulaci, aby i na lokální kapelu přišlo dostatečné množství lidí, přestože ta kapela má třeba v O2 aréně na všechno úplně stejné náklady, jako má třeba Metallica.

A abychom neskončili pesimisticky, máš tam něco optimistického na závěr?
Přesně! Život je krásná věc. Ať je, jak je, stále je tady nádherně. A stále je potřeba být pokorný, že žijeme a je nám to umožněno.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček