Hrajeme divadlo, které nás baví, říkají zakladatelé Vlastíka Jiří a Jitka Loudovi

Vlastík letos slaví čtvrtstoletí. Kdo s tím, že si založíte ochotnický spolek, roku 1998 vlastně přišel?
Jitka: Já si myslím, že to byl právě Jirka, protože měl hru, kterou chtěl zahrát.
Jiří: Ano. Bylo to ale takové latentní. Dlouho se mluvilo o tom, že by něco takového bylo pěkné udělat, protože ve Vrchlabí v té době žádný ochotnický soubor nefungoval. Takže to docela dlouho viselo ve vzduchu, ale ten finální impuls jsem dal asi já. Ale samozřejmě by to nešlo bez skupiny stejně naladěných lidí. Velkou roli právě sehrál Ivoš Farský coby hybatel různých aktivit ve Vrchlabí. Nebylo to tedy tak, že bychom si řekli: Založíme si divadlo a pak vymyslíme, co budeme hrát. Naopak. Byl jsem čerstvě po operaci žlučníku a Ivoš mi pro rozptýlení přinesl do nemocnice scénář hry Polojasno od Víta Vlnase. To byla ona pověstná zápalná jiskra. Poté, co mě propustili, jsme já i Ivoš začali oslovovat své známé a takhle jsme to dali dohromady.

Pokud jsem to správně pochopil, tak jste oba byli zakládajícími členy. Kolik ze zakládajících členů vydrželo až do dnes?
Jiří: Herci téměř všichni, kromě jednoho. Technici se nám střídali poněkud rychleji. Ale když vezmeme lidi ze zakládající schůze, skutečně téměř všichni.

A v kolika lidech jste zhruba začínali?
Jiří: Nějakých dvanáct lidí.

Na vašem webu jsem se také dočetl o několika neúspěšných pokusech o založení Vlastíka. Co se nepovedlo?
Jiří: Bylo to spíš jakési zrání podhoubí. Mluvilo se, ale nebyla tu ta správná energie, aby někdo řekl: „Tak, teď do toho jdeme!“ Spíše se snilo, než zakládalo. Ale to bych nepovažoval za neúspěšné pokusy, spíše za kvašení myšlenky.

Podařilo se vám napoprvé vyprodat sál? Přišlo hodně lidí?
Jiří: Víceméně jsme vyprodali. Samozřejmě mluvím o premiéře ve Vrchlabí, ne o předpremiéře ve vzdáleném Stárkově. Většinou je to tak, že pokud někde ochotníci vyprodají, většinou u sebe doma. Jinde je neznají a mají tam své vlastní oblíbené ochotníky. Lidé ve Vrchlabí přišli, protože byli zvědaví. Řadu let se tu divadlo nehrálo, tak se přišli podívat. Navíc většina z nás jsme byli takzvaně „známé firmy“ z jiných aktivit po Vrchlabí.

Navazovali jste na divadelní spolek Šír a ještě předtím, někdy na začátku minulého století, tu bylo nějaké německé divadlo. Obojí to byly ochotnické spolky?
Jiří: Jasně, ale takového toho staršího ražení. To znamená, že byly velké, s velkým zázemím. My jsme na ně navazovali spíše v tom, že to byli naši předchůdci, než že by tam byla přímá spojitost. Vlastně návaznost tam byla přes zakládající členku a herečku Vlastíka, která se podílela na jednom z pokusů o oživení divadelní jednoty Šír. Kdybychom tedy chtěli hledat skutečné napojení na naše předchůdce, tak to bylo přes Lenku Skavroňovou, tehdy Růžičkovou. A jednota Šír měla docela dobrou pověst, takže z tohohle pohledu mělo Vrchlabí na co vzpomínat. Také bývalí divadelníci jednoty Šír se se zájmem přišli podívat na to, jak to budeme dělat. Po řadě let se k nám ještě od někdejších „Šírů“ připojila i Pavla Zdeňková.

Nějakou dobu tu bylo divadelní ticho, než přišel Vlastík. Čím vlastně to, že jednota Šír zanikla?
Jiří: To těžko říct, já jsem u toho nebyl, tak abychom si něco nedomýšleli. Od některých pamětníků ale vím, že svou roli sehrála nejprve normalizace a určitě také vyprchal elán. Ochotnické spolky mají různé vlny a často po nějaké době utlumí činnost či dokonce zanikají. Někdy se oživí a pak to vypadá, že mají dlouhou historii, jindy vznikne spolek zcela nový.

Zdá se mi, že vzhledem k velikosti Vrchlabí máme opravdu bohatou divadelní historii i současnost. Čím to?
Jitka: Těžko říct.
Jiří: Když to vezmu jako historik, divadelní historie je tu poměrně standardní. Vývoj ochotnického divadelnictví u nás odpovídá vývoji v jiných městech srovnatelné velikosti. A současnost? Já bych řekl, že je to paradoxně důsledek toho, že tu nebyla ta kontinuita. Fungující velké soubory byly zvyklé pod svá křídla schraňovat spoustu různých divadelníků a třeba i různých part, různých kamarádů, různých režisérů a všechno to bylo pod jednou hlavičkou. Takový velký divadelní spolek je schopný zastřešit různé divadelní projekty. Když jsme ale my zakládali divadlo vlastně od znovu, tak to vzniklo jako relativně malá uzavřená parta. I později bylo asi těžké se mezi nás dostat. Ale ne protože bychom se nějak striktně uzavírali, ale protože jsme měli vždy jen tolik lidí, kolik jsme potřebovali na tu konkrétní hru. Takže když chtěl hrát divadlo někdo další, ve výsledku mu nezbylo nic jiného než si založit vlastní soubor. Já bych řekl, že teď je Vrchlabí kulturně živé, hodně se tu toho děje, lidi mají zájem něco společně dělat. To je trochu jiná situace než v první polovině devadesátých let, protože ten starý spolkový život, který tu byl zastřešen Národní frontou a spoustou až povinného spolčování v různých svazech žen, svazech československo-sovětského přátelství, brigádách socialistické práce a podobně. A když tato povinnost skončila, tak s ní skončily i ty spolky. Lidé se začali věnovat svým soukromým aktivitám, podnikání, a trvalo nějakou dobu, než přišli na to, že jim to vlastně chybí, a začali různé spolky znovu zakládat.
Jitka: To množství je trochu dané i tím, že se každý věnujeme trochu jinému druhu divadla. Třeba Krychličky, ty jsou vlastně alternativní divadlo, pak tu máme Divadelní klub a ti hodně pracují na hrách, které upravují jejich režiséři podle populárních předloh, často filmových. Lipany začaly s Cimrmanovými hrami. I my hrajeme od počátku komedie, vesměs již napsané. Snažíme se, aby byly nejen zábavné, ale také nějak zajímavé, často s odkazem na historii. Jedinou naši autorskou hru Synové Velké Metalice napsal Ivoš Farský. I pro tu bral inspiraci z historie, z tragédie Hanče a Vrbaty.
Jiří: A díky tomu jsme snad všichni docela rozpoznatelní. Občas se stává, že diváky mateme tím, kdo kde hraje. Naše spolky mezi sebou totiž nijak nesoupeří, máme velmi dobré vztahy a občas si i půjčujeme některé herce.

Takže celou tu dobu fungujete tak, že máte jen počet herců, který ve hře obsadíte, a zahrají si úplně všichni?
Jitka: Snažíme se o to.
Jiří: Člověk, který není obsazen, to většinou nevydrží, protože nemá co dělat. Tu a tam jsme měli případy, že byly role alternované, většinou ženské, často to bylo spojené právě s mateřstvím. U mužů se o alternacích mluvilo, ale nikdy se to vlastně nestalo jinak než jen jako nouzový záskok.

Pokud jsem to správně pochopil, Vlastík měl původně jiný název: ČSVKZPJC. Jak se z této zkratky stal Vlastík a co ta zkratka vlastně znamenala?
Jiří: To ale ještě nebyl Vlastík! To byla jedna z aktivit, které mu předcházely. Byla to samostatná organizace: Český spolek vlastenecký ku zřízení pomníku Járy Cimrmana. To organizoval Ivoš se svojí partou, dělali různé akce, spíše typu performance.
Jitka: Běh s kufry zámeckým parkem jsme například dělali. Odhalovali sněhový pomník, otevírali metro, vypouštěli balón a podobně.
Jiří: Byl to velký okruh kamarádů, se kterým jsme se podíleli na jednorázových akcích, nebyl to klasický divadelní soubor. Ale vzniknul z toho název našeho ochotnického spolku, protože oslovení členů ve spolku ČSVKZPJC bylo Vlastíku a Vlastičko. Další početná skupina budoucích divadelníků přišla z okolí šermířské skupiny REGO.

Za těch pětadvacet let to už bude nějaká řádka premiér a derniér. Víte, kolik jste jich za tu dobu odehráli, alespoň zhruba?
Jiří: Asi dvanáct her. Takže je vidět, že nám nacvičování jde docela pomalu. Trochu nás přibrzdil covid a třeba Polojasno jsme nacvičili vlastně dvakrát.
Jitka: Kromě divadla jsme ale společně dělali i jiné věci. Jezdili jsme například na dovolené v jižních Čechách, ples jsme společně pořádali, na vodu jsme vyrazili. Taky jsme se několik let účastnili masopustu, Ivoš vymýšlel scénář a my jsme ve spolupráci s KRNAPem pomáhali na masopustních útercích.
Jiří: Aktivně jsme ze začátku dělali festival – nejprve VŘSR (Veselá říjnová scénická revue), pak Vrchlabský divadelní kvásek. Boční aktivity už nás trochu opustily, naše energie se teď koncentruje pouze na divadlo. Některým v souboru dnes takové zpestření chybí, ale to prostě nejde lámat přes koleno. Myslím si, že je dobře, že to základní a nosné, tedy divadlo, zůstalo. Nemyslím si, že takový vývoj musí být špatně, protože podstatné je, abychom se v souboru věnovali skutečně tomu, co nás momentálně baví. To je přeci důvod, proč lidé ochotnické divadlo dělají.

V čem se počínání Vlastíku, od zkoušek až po hraní, za těch 25 let změnilo?
Jiří: Vývoj byl spíše drobný. Evoluční, ne revoluční. Pro nás bylo typické, že jsme vznikli jako soubor, a pak až jsme hledali někoho, kdo nás bude režírovat. To se nás drželo dlouho. My nejsme jako většina malých souborů, pro které je typické, že ve středu stojí hlavní osobnost, zpravidla režiséra, a na ni je nabalená nějaká parta. Takhle to u nás nefungovalo. Často na sebe někdo režii bral, jen abychom mohli vůbec hrát. Režírovat se učil až za běhu. Také jsme měli autorskou režii, když si Ivoš napsal hru, tak si ji sám režíroval. Až teď máme režiséra, který s tím má velké zkušenosti. Také u principálského žezla se postupně vystřídala téměř polovina souboru. Co se týká dramaturgie, do značné míry se držíme záměru hrát komedie, ale chceme potěšit i trochu náročnější diváky, a ne dělat jen prvoplánovou řachandu. Původně jsme to ještě chtěli vše vázat na české dějiny, to se nám úplně nepovedlo dodržet. Nakonec nás nový, dříve jilemnický, režisér dovedl s Gogolem až k divadelní klasice.
Jitka: S naším režisérem Tiborem Hájkem to také bylo původně tak, že mi napsal, jestli by u nás nemohl hrát. My jsme zrovna byli s režií v takové krizi, že to fungovalo způsobem „Tak já to teda vezmu, když to nikdo nechce“. Proto jsem mu napsala, jestli by nám spíše nebyl ochotný dělat režiséra. On ty zkušenosti měl a souhlasil. Potom přišel s divadelní hrou Revizor, kterou už v minulosti režíroval, a měl jasnou představu, co s tím chce udělat.
Jiří: Možná jsme se díky tomu ještě více vyhráli. To byla za ta léta asi další část našeho vývoje, troufám si říct. Snad to nezní jako samochvála, vzhledem k našim hereckým oceněním z oficiálních divadelních přehlídek. Právě přehlídky nás asi nejvíce divadelně vzdělaly, i když připomínky porot někdy dost dráždily. Další velkou zkušeností pro nás byla spolupráce s francouzskými a španělskými ochotníky. Jejich režiséři byli fakticky profesionálové.

Tento rok nás čeká oslava k pětadvaceti letům Vlastíka. Kdy a co vlastně mohou diváci očekávat?
Jitka: Tak přibližně to prozradit můžeme. Dlouho jsme váhali, jak to vlastně uděláme. Naše debaty vyústily v to, že oslavy budou na podzim. Součástí by měla být také premiéra Strakonického dudáka. Ještě zvažujeme, zda nezahrajeme také Revizora. Otázka je, jestli to bude jeho derniéra nebo nebude, na tom se ještě musíme dohodnout. V souvislosti s oslavou bychom rádi uvedli vlastíkovský almanach, kde by byly informace o všech našich hrách, o hercích, technicích, počtu uvedení… všechno, na co jsme si teď nevzpomněli. Libor Kukačka se snaží dát dohromady všechny fotografie a výstřižky, ze kterých bude výstava před, během i po představení. Plánujeme po představení také večírek s posezením s diváky.
Jiří: Zajímavé budou nejen hry, ale i setkání s lidmi, kteří Vlastíkem prošli – doufám, že opět přijdou. Takhle by to z našeho vyprávění totiž mohlo vypadat, že lidé, co Vlastíka založili, ho tvoří do dneška, a že tu není žádný personální pohyb. Tak to není pravda. Mnoho lidí přišlo a odešlo – téměř nikdy ve zlém.
Jitka: Rádi bychom je pozvali na naši oslavu a pobyli s nimi. Samozřejmě se těšíme i na naše věrné vrchlabské diváky. Bez nich by přece to naše pětadvacetileté divadelničení nemělo smysl.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archív Divadelního spolku Vlastík