Neděle

3. března 2024

Nyní

11°

Zítra

12°

Svátek má

Michal Ježek: Důležitá je rovnováha mezi architektem a klientem

13. 5. 2023

page.Name
Když se spojí investor a zároveň zadavatel s kvalitní architektonickou kanceláří, najdou společnou řeč, jsou ochotni si naslouchat a dovést záměr do zdárného konce, je to cesta k zaručenému úspěchu. To se stalo v případě rekonstrukce bývalé elektrárny v Trutnově-Poříčí a její přestavby na Centrum současného umění EPO1.

Iniciátory projektu byli manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se spojili s Atelierem Tsunami z Náchoda a v regionu vzniklo nevídané dílo. U realizace projektu byl architekt Michal Ježek. „Zpočátku jsme si museli odmyslet nejrůznější nekoncepční vestavby, navrstvené odložené vybavení a vidět v objektu využitelný potenciál. To považuji za nejtěžší. Myslím si však, že se nám to povedlo,“ řekl.

Vzpomínáte si na chvíli, kdy váš Atelier Tsunami oslovil pan Rudolf Kasper s nabídkou na projekt nové galerie EPO1 v bývalé elektrárně?
V roce 2019 jsme byli ve Slavětíně, kde byla podle našeho projektu rekonstruována Kaple sv. Josefa, kterou koupili a nechali zrekonstruovat tamní obyvatelé, manželé Renata a Rudolf Kasperovi. A právě tam odstartovala naše spolupráce. Tomu ale předcházely varianty, jak využít industriální budovy v Trutnově-Poříčí pro průmysl. Postupně jsme však zjišťovali, že objekty jsou úplně jiného charakteru, než pan Kasper potřeboval k výrobě. Manželé Kasperovi jsou citliví na vnímání architektury okolo sebe, proto přišli s myšlenkou na využití objektů pro umělecké účely. Tím, že jsme se seznámili s realizací jiných galerií tohoto typu nejen v České republice, ale i v zahraničí, dokázali jsme argumentovat, jak by galerie mohla vypadat. I díky tomu jsme si s Kasperovými velice rychle porozuměli.

Měli jste už s něčím podobným zkušenosti?
V takovém rozsahu jsme se nikdy s ničím takovým nesetkali. Atelier Tsunami se zabývá především průmyslovými stavbami s přidanou architektonickou hodnotou. Rádi však děláme i nevýrobní stavby nejrůznějšího typu. S podobnými, ale měřítkově podstatně menšími objekty jsme zkušenosti měli. Vždycky se ale snažíme přeorientovat na výzvy, které přicházejí.

Považovali jste to za hozenou rukavici?
Pro nás to byla samozřejmě obrovská výzva nejen měřítkem, ale i podstatou. Je tu nějaká industriální stavba, která je opuštěná. Nechceme ji nějak zásadně změnit, znásilnit, přesochat, naším cílem je, aby tvořila důstojné pozadí uměleckých děl, která tam budou vystavena. Je důležité tu původní architekturu prezentovat a zároveň dbáme na to, aby nebyla dominantní. Ambicí nás architektů je také objekt doplnit soudobými prvky, které budou s minulými vrstvami vytvářet harmonický celek.

Když jste procházeli budovy, měli jste určitou představu o přestavbě industriálních prostor, které původně sloužily ke zcela odlišným účelům, na uměleckou instituci?
Prostory bývalé elektrárny byly zaplněny rozmanitými pozůstatky minulého provozu. Zpočátku jsme si museli odmyslet nejrůznější nekoncepční vestavby, navrstvené odložené vybavení a vidět v objektu využitelný potenciál. To považuji za nejtěžší. Myslím si však, že se nám to povedlo. Měli jsme tu výhodu, že nás minula provozní slepota toho, kdo tudy procházel denně a nedovede se od prostředí oprostit.

V čem konkrétně projekt spočíval? Jak jste přemýšleli při jeho tvorbě?
Nejtěžší je vždycky začátek, ten prázdný papír. Vedly nás věci architektonické a provozní. Museli jsme si říci, které části budovy jsou architektonicky cenné a které mohou být upraveny či vybourány. Potom jsme hledali provozní cesty, správné umístění vstupů, šaten, kavárny, správnou polohu nových schodišť, výtahů a podobně. Naším cílem bylo, aby prostory, jimiž bude návštěvník procházet, na sebe logicky a plynule navazovaly. V úvahu jsme samozřejmě brali i bezbariérovost. Prostě jsme dbali na to, aby pobyt návštěvníka byl co nejpříjemnější a pokud možno intuitivní. Kromě toho musíme v naší branži brát v úvahu spoustu předpisů, které nás omezují a svazují, i když s nimi musíme v konceptu od začátku počítat.

Co bylo na této cestě úplně nejtěžší?
Asi formulovat zadání, co všechno musí galerie umět. Manželé Kasperovi měli obecnou představu s tím, že hlavní inspirací byly každoroční letní výstavy Nord/Lb Art v německém Hannoveru. Předobrazem byla konverze části průmyslového areálu na galerii moderního umění, která funguje pro opakující se výstavy moderního umění. Postupně jsme docházeli k tomu, že tu představu musíme ještě výrazně pozměnit. Když jsme před Vánoci roku 2019 prezentovali s určitou nervozitou první skici, došlo k souznění a poté k precizování základního konceptu.

Vaše kroky a záměry jste konzultovali se zadavatelem rekonstrukce. Jak důležitý je pro vaši práci klient? Vnímáte ho jako spoluautora?
Jednoznačně. Zadání pro architekta může být do jisté míry omezující, což však není špatně, protože jsme byli nějak nasměrováni. Záměry se postupně precizovaly a ke každému se Kasperovi spoluautorsky vyjadřovali. Určitě je důležitá rovnováha mezi architektem a klientem a také možnost nějakého kompromisu. V tomto případě při vzájemné spolupráci došlo k souznění. Navíc pan Kasper si nechá poradit, věci vysvětlit, prostě je to člověk, který umí naslouchat. Do toho ještě vstoupil zase dalším úhlem pohledu současný ředitel EPO1 Jan Kunze, věci se vzájemně doplňovaly a došlo tak k jakémusi pozitivnímu triumvirátu.

Slyšel jsem, že chátrající industriální budovy jsou noční můrou architektů. Je to pravda?
Pokud bychom dostali zadání udělat z nějakého chátrajícího areálu něco, co neunese funkci, byla by to pro nás noční můra. Tady je to naopak inspirace, kdy je nutné udělat kompromis v tom, co má jako cenné zůstat v pozadí, a to, co je třeba odstranit. Noční můra vzniká v tom případě, když se prosazuje do projektu něco, co tam nepatří, a doslova znásilní původní budovu. V našem případě nová galerie s původní industriální stavbou souzní.

V jakém stavu byla elektrárna, když jste do ní poprvé vkročili?
Staticky byla včetně jednotlivých prostor ve velmi dobrém stavu. Samozřejmě zde byla místa, která z hlediska statického i technického byla slabší, a s těmi jsme se museli vypořádat. Věci, které byly z našeho architektonického pohledu cenné, byly relativně v pořádku a doplnili jsme je soudobými prvky.

Industriální architektura funguje jako svědek jedné epochy. Brali jste v tomto případě tuto skutečnost v úvahu?
Všechny zajímavé industriální prvky odkazující na minulost jsme brali vážně a vybírali z toho věci, které se mohly zpětně použít a mohly promluvit k současnému návštěvníkovi. Mám na mysli například původní repasované lampy, krásné porcelánové izolátory vysokého napětí, teplovodní rozdělovače, tlakové nádoby. Tyto prvky jsme s určitou hravostí vrátili do budovy, aby dotvořily atmosféru jako svědci určité industriální epochy objektu.

Bylo pro vás důležité, aby estetika šla ruku v ruce s funkčností?
To je naprosto zásadní. Koncept soudobé architektury je založen na tom, že design a architektura následují funkci. Chceme, aby všechny prvky byly plně funkční a zároveň estetické. Určitě bychom neupřednostnili nějaký jalový design, který by neměl ve funkci žádnou odezvu.

V čem vidíte výhodu využití industriálního prostoru k uměleckým účelům?
Průmyslové stavby z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století měly svoji sice zjednodušenou, ale krásnou estetiku pro nás dnes s nádechem technické nostalgie až verneovského světa. Snažíme se tuto estetiku využít, dát ji do pozadí současného umění, aby se obě tyto vrstvy nevylučovaly, ale snoubily, kdy jde dohromady řemeslné zpracování industriálních staveb s uměním. Když se to podaří, lze to považovat za ideální. My jsme nadšeni, že se zachrání průmyslová stavba minulosti a vdechne se jí uměním nový život. Staveb podobného typu je u nás spousta, ale najít pro ně nový účel je to nejtěžší. Zachování budovy za každou cenu, i když nemá budoucí využití, to si může dovolit stát jen u malého procenta těchto případů, aby to bylo možné utáhnout finančně. Naprosto optimální je, když se najde soukromý investor, který stavbě vdechne nový život, dokáže využít její potenciál a zachovat ji pro příští generace, což je případ EPO1.

Baví vás více obnova novějších budov z minulého století, nebo starších historických staveb, jako je právě tato?
Baví nás obojí, novostavby i rekonstrukce. Je pravda, že když se postaví novostavba, u níž stojí historický objekt, a vedou spolu dialog a nebere se to konfrontačně, vznikne mezi nimi krásné napětí, a to je skvělé. Jednou za čas si ale udělat takovou rekonstrukci, jako v tomto trutnovském případě, je nádhera.

Mělo by EPO1 do určité míry vzbuzovat v návštěvníkovi emoce?
Bez emocí to nejde. Prostředí, které k umění slouží jako pozadí, by při každé výstavě mělo vytvářet jinou atmosféru, záleží na osobnosti kurátora výstavy. Jde o využití různého typu osvětlení nebo naopak. Nicméně si dovedu představit, že někteří návštěvníci přijedou nejen za konkrétní výstavou, ale i za tou stavbou. Emoce by měla být pozitivní a bude to zároveň příkladem pro jiné takové stavby čekající na znovuvzkříšení.

Je váš atelier spokojen s tím, jak s elektrárnou naložil, nebo byste s odstupem času udělali něco jinak?
Naštěstí ještě nejsme ve fázi, kdy za stavbou děláme definitivní tečku. V současné době ji sice otevíráme veřejnosti, ale další etapy rekonstrukce budou ještě následovat. Je to takové otevřené dobrodružství, dosud nedopsaná kniha, přestože první kapitoly se již budou číst. Nevybavuji si, že by bylo něco, co bych dnes udělal jinak.

Domníváte se, že kroky manželů Kasperových, které vedly k tak velkorysému projektu, byly odvážné a zároveň perspektivní?
Odvážné kroky to byly rozhodně, perspektivu posoudí čas. Na začátku jsme trochu váhali, zda rozsah galerie odpovídá Trutnovu a okolí. Pan Kasper nás z tohoto omylu ale velmi rychle vyvedl, protože umělecké centrum by podle něj mělo být pro velmi široké publikum, samozřejmě záleží na kvalitě prezentovaného umění a jak se bude obměňovat v čase. Teď už si dokážu představit, že EPO1 bude mít minimálně středoevropský dosah, což je vlastně cíl pana Kaspera. Zároveň to má značný potenciál pro celé město Trutnov i blízké Krkonoše.

EPO1 bude sloužit umění. Jaký je váš osobní vztah k výtvarnému umění?
Ten nejvřelejší, i když nemohu říci, že bych se orientoval na špičkové úrovni v sochařském umění. Podstatou architekta ale je být částečně umělec a částečně technik i manažer architektonického týmu, kde jsou rozdělené profesní role mezi jednotlivé lidi, které ve finále tvoří jeden celek a výsledné dílo. Na projektu k dnešnímu dni spolupracovaly desítky projektantů a specialistů. Bez skvělého kameramana, střihače, producenta je i sebetalentovanější režisér bez šance na dobrý film. A architekt je s nadsázkou takový režisér architektonického a technického díla. Moc si vážím našeho sehraného týmu.

Co byste rád řekl na adresu budoucnosti této nadregionální kulturní instituce?
Moc bych si přál, aby našla své návštěvníky, provoz dokázal reagovat na jejich potřeby, aby byla tato instituce plná života s kvalitním obsahem a stala se živým bodem kultury a umění v celém regionu i mimo něj.

čtěte také: Manželé Kasperovi: Rádi bychom, aby tady bylo EPO1 i pro další generace


Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek